“To se ví, že nemáš,“ odpověděl Neználek. „Ale jestli se ti nelíbí modré, udělám ti zelené.“
“Ba ne, tohleto je hrozně špatný obraz,“ řekl Cárek. „Radši ho roztrhám.“
“Přece nezničíš umělecké dílo!“ rozčilil se Neználek. Cárek mu chtěl obraz vzít, a tak se začali prát. Když slyšeli rámus, přiběhli Všeználek, doktor Pilulkin i ostatní malíčci.
“Pročpak se perete?“ ptají se.
“Slyšíte!“ křičel Cárek. „Rozsuďte nás: kdo je to tady namalovaný? Že to nejsem já?“
“Kdepak ty!“ odpověděli malíčci. „Leda strašák do zelí.“
Neználek povídá: „Jakpak jste to mohli poznat, když tam není nápis. Napíšu ho a hned to poznáte.“
Vzal tužku a napsal pod obrázek tiskacími písmeny: CÁREK. Pak pověsil podobiznu na zeď a řekclass="underline"
“Tak, a teď ať tady hezky visí. A všichni se můžou podívat, já to dovoluju.“
“Nevadí,“ řekl Cárek, „až si půjdeš lehnout, přijdu a roztrhám ho.“
“Jenže já si v noci nelehnu a budu hlídat,“ odpověděl Neználek.
Cárek se urazil a šel domů, ale Neználek doopravdy nešel večer spát. Když všichni usnuli, vzal barvy a začal malovat jednoho malíčka po druhém.
Buchtíka namaloval tak tlustého, že se na obraz ani nevešel, Čiperku nakreslil s tenkýma nohama a vzadu mu kdovíproč přimaloval psí ocásek, lovce Kulku vypodobnil, jak jede na Bulkovi, doktoru Pilulkinovi udělal místo nosu teploměr a Všeználkovi namaloval oslí uši — zkrátka všechny je vymaloval náramně směšně a šeredně. K ránu rozvěsil obrazy po stěnách, napsal pod ně nápisy a byla výstava.
První se vzbudil doktor Pilulkin. Uviděl na stěně obrazy a dal se do smíchu. Tak se mu líbily, že si dokonce cvikr nasadil. Chodil od obrazu k obrazu, pozorně si je prohlížel a dlouho se smál.
“Chlapík, tenhle Neználek!“ říkal doktor Pilulkin. „Jaktěživ jsem se tak nezasmál!“
Nakonec se zastavil před svou podobiznou a přísně se zeptaclass="underline" „A kdo je tohle? Snad ne já? Kdepak, tohleto já nejsem. Ale obraz je to špatný, radši ho sundej.“
“Proč bych ho sundával? Jen ať tu visí,“ odpověděl Neználek.
Doktor Pilulkin se urazil a řekclass="underline" „Tak se mi, Neználku, zdá, že ses nějak rozstonal. Něco se ti asi stalo s očima. Kdypak jsi viděl, že bych měl místo nosu teploměr? Budu ti muset dát na noc ricínový olej.“
Neználek měl ricínový olej strašně nerad. Polekal se a povídá:
“Ne, ne! Teď už to taky vidím, že se mi to nějak nepovedlo.“
Sundal ze stěny Pilulkinovu podobiznu a roztrhal ji.
Po Pilulkinovi se vzbudil lovec Kulka. I jemu se obrazy náramně líbily. Div nepraskl smíchy, když se na ně díval. Ale pak uviděl svoji podobiznu — a rázem bylo po náladě.
“To je ale šeredný obraz!“ řekl. „Vůbec si tam nejsem podobný. Sundej ho, nebo tě s sebou nevezmu na lov.“
A tak musel Neználek sundat ze stěny i podobiznu lovce Kulky. S ostatními to dopadlo zrovna tak. Všem se líbily obrazy druhých, jenom jejich vlastní ne. Naposledy se probudil Tubička, který obyčejně spával nejdéle. Když uviděl na stěně svoji podobiznu, hrozně se rozzlobil, a že prý to není žádný obraz, ale ohavná a neumělecká mazanice. Strhl obraz ze zdi a vzal Neználkovi barvy i štěteček. Nakonec zůstala na stěně jen Cárkova podobizna. Neználek ji sundal a šel k svému příteli.
“Cárku, chceš, já ti dám tvůj obraz, a ty se za to se mnou udobři,“ navrhl mu.
Cárek vzal podobiznu, roztrhal ji na kousky a řekclass="underline" „Dobrá, tak se tedy udobříme. Ale jestli mě ještě jednou namaluješ, nechoď mi na oči!“
“Však já už nebudu nikdy malovat,“ odpověděl Neználek. „Člověk maluje, maluje — a nikdo mu ani nepoděkuje. Všichni jenom nadávají. Dejte mi s malířstvím pokoj!“
Kapitola čtvrtá
Jak Neználek skládal verše
Když se z Neználka nestal malíř, rozhodl se, že bude básníkem a že bude skládat básně. Měl jednoho známého básníka, bydlel v Pampeliškové ulici a jmenoval se správně Žejdlíček. Ale jak známo, všichni básníci mají rádi krásná jména, a proto když Žejdlíček začal psát básně, vybral si jiné jméno a říkal si Květík. Jednou k němu Neználek přišel a povídá:
“Poslyš, Květíku, nauč mě skládat básně. Chtěl bych být taky básníkem.“
“A máš vůbec nadání?“ zeptal se Květík.
“Samozřejmě že mám. A jaké!“ odpověděl Neználek.
“Musíme to vyzkoušet,“ řekl Květík. „Víš, co je to rým?“
“Rým? To nevím.“
“No přece když končí dvě slova stejně,“ vysvětloval Květík. „Například: žert-čert, láska-páska. Rozumíš?“
“Rozumím.“
“Tak řekni rým na slovo kytka.“
“Lopata,“ odpověděl Neználek.
“Prosím tě, jakýpak je to rým: kytka-lopata? To se přece nerýmuje!“
“Proč by ne? Obě slova končí stejně!“
“Jenomže to nestačí,“ řekl Květík. „Taky podobná si musejí být, aby to bylo pěkné a hezky to znělo. Poslouchej: kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka.“
“Už vím, už vím!“ vykřikl Neználek. „Kytka-nitka, metr-svetr, pilka-chvilka! To je něco! Chachacha!“
“Tak a teď si vymysli rým na slovo slunce,“ řekl Květík.
“Blunce,“ odpověděl Neználek.
“Blunce?“ podivil se Květík. „Copak je vůbec takové slovo?“
“A není?“
“Samozřejmě že ne.“
“Tak tedy žblunce.“
“A co je to, žblunce?“ divil se znovu Květík. „No přece když něco spadne do vody, tak to žblunce,“ vysvětloval Neználek.
“Hlouposti!“ řekl Květík. „Žádné takovéhle slovo není. Musíš hledat slova, která doopravdy jsou, a ne si je vymýšlet.“
“A když nemůžu to druhé slovo najít?“
“V tom případě nemáš k básnictví vlohy.“
“Tak si vymysli ty nějaký rým,“ povídá Neználek.
“Okamžíček,“ souhlasil Květík.
Zastavil se uprostřed pokoje, zkřížil ruce na prsou, naklonil hlavu a začal přemýšlet. Pak zdvihl hlavu vzhůru, koukal do stropu a přemýšlel dál. Potom se vzal za bradu, díval se na podlahu a zase přemýšlel. Když už to všechno zkusil, začal chodit po pokoji a tiše si brumlaclass="underline"
“Slunce-vlunce, dlunce, mlunce, plunce, klunce…“
Dlouho si tak brumlal a najednou řekclass="underline" „Fuj! Co je tohle za slovo? Nejspíš nemá žádný rým.“
“Tak vidíš!“ zaradoval se Neználek. „Dáváš mi slova, co nemají rým, a ještě řekneš, že nemám vlohy!“
Neználek přišel domů a hned začal skládat verše. Celý den chodil po pokoji, koukal do stropu, díval se na podlahu, držel se za bradu a pořád si něco brumlal pod vousy. Konečně byly verše hotové a Neználek řekclass="underline"
“Poslouchejte, kamarádi, jaké jsem složil verše!“
“Podívejme, a o čempak?“ zajímali se všichni.
“O vás,“ přiznal se Neználek. „Nejdřív verše o Všeználkovi:
“Cože?“ začal křičet Všeználek. „Kdy že jsem vedl na procházku ovci?“
“Ale to jen tak v těch verších, kvůli rýmu,“ vysvětlil mu Neználek.
“Tak ty si myslíš, že o mně budeš skládat kvůli rýmu kdovíjaké nesmysly?“ rozzlobil se Všeználek.
“A proč ne,“ odpověděl Neználek. „Proč bych měl skládat pravdu? Pravda se skládat nemusí, ta je i tak.“