“Asi se rozhodli, že si uvaří polévku a že se ještě před cestou nasnídají,“ prohlásila malenka jménem Kamilka.
“A proč ne,“ odpověděl Mrňousek, „ty by ses taky najedla, kdybys měla před takovou dlouhou cestou.“
“To se ví,“ přisvědčila Kamilka. „Možná že je to naposled…“
“Co naposled?“
“No přece — naposled se najedí, potom poletí, balón praskne — a bude po nich.“
“Jen se neboj, ten nepraskne,“ řekl jí Klípek. „Aby mohl prasknout, musel by nejdřív letět, ale vidíš ho — trčí tady takhle už celý týden, a pořád nic.“
“Však on poletí!“ řekla mu Knoflenka, která se s Muškou také přišla podívat na odlet.
Skoro všichni diváci se začali hádat. Když někdo prohlásil, že balón poletí, druhý hned namítl, že nepoletí, a když někdo řekl, že nepoletí, hned mu tvrdili, že zrovna poletí. Byl z toho takový rámus, že nebylo slyšet svého slova. Na jedné střeše se dva malíčci dokonce poprali — tak divoce se hádali. Jen taktak je dostali od sebe, museli je polít vodou. Vzduch v kotli se už zatím jaksepatří ohřál a Všeználek rozhodl, že je čas naplnit balón teplým vzduchem. Ale aby se balón mohl naplnit teplým vzduchem, museli z něho nejdříve vypustit všechen studený. Všeználek přistoupil k balónu a rozvázal provázek, který dole pevně stahoval gumovou rourku. Studený vzduch začal s hlasitým sykotem unikat.
Človíčkové, kteří se přeli, poletí-li balón nebo ne, se ohlédli a spatřili, že se balón rychle zmenšuje. Změkl, scvrkl se jako sušená švestka a zmizel na dně koše. Na místě, kde se dříve pyšnila obrovská koule, stál teď jenom koš pokrytý síťkou. Sykot utichl a hned se ozval výbuch smíchu. Smáli se všichni: i ti, kteří říkali, že balón poletí, i ti, kteří tvrdili, že nepoletí. A Neználkův kamarád Cárek se smál tak, že se až skulil se střechy a natloukl si hlavu. Ve chvilce mu naskočila boule. Doktor Pilulkin ho musel okamžitě ošetřit a natřít mu tu bouli jódem.
“Tak, a mají po lítání!“ volali všichni kolem. „A je po balónu! Celý týden se s ním mořili, a balón lup — a praskl! To je legrace! V životě jsme se takhle nezasmáli!“
Ale Všeználek si posměšků nevšímal. Spojil kotel s balónem dlouhou hadicí a přikázal, aby pumpovali pumpou přidělanou ke kotli. Do kotle se začal tlačit čerstvý vzduch a ohřátý unikal hadicí do balónu. Balón se pod sítí pomalu zvětšoval a vylézal z koše.
“Podívejte!“ radovali se diváci. „Už ho zase nafukují! To jsou přece podivíni! A zas jim praskne!“
Nikdo nevěřil, že balón poletí. Ale balón se zatím zvětšil ještě víc, vyvalil se z koše a ležel na něm jako velikánský meloun na míse. Vtom všichni uviděli, že se balón sám od sebe pomaloučku zdvihá a napíná síť, kterou byl přivázán ke koši. Diváci vykřikli údivem. Každý se mohl na vlastní oči přesvědčit, že teď už nikdo netáhne balón vzhůru na provaze.
“Hurááá!“ vykřikla Kamilka, a dokonce zatleskala.
“Nekřič!“ okřikl ji Klípek.
“Vždyť už letí!“
“Ale moc ne! Vidíš přece, že je přivázaný ke koši. Copak zdvihne koš — a navíc s človíčky?“
Vtom Klípek spatřil, jak se balón zvětšuje ještě víc, ještě víc se nadzdvihuje a že se koš odlepil od země. Klípek se neudržel a zakřičel ze všech siclass="underline"
“Držte ho! Držte ho! Uletí vám! Co to děláte!“
Ale balón neuletěl, protože byl pevně přivázaný k lískovému keři. Vznášel se jen kousek nad zemí.
“Hurááá!“ rozlehlo se ze všech stran. „Hurá! Chlapík Všeználek! Podívejme na ten jeho balón! Čímpak ho nafoukl? Nejspíš párou.“
A všichni už věřili, že balón poletí.
Kapitola osmá
Odlet
Konečně byl balón plný teplého vzduchu. Všeználek nařídil uklidit kotel a vlastnoručně zavázal provázkem gumovou hadičku, aby z balónu neunikalo ani trošku vzduchu. Potom dal rozkaz nasednout do koše.
První se tam vyšplhal Čiperka. Za ním lezl Buchtík a divže se nesvalil ostatním na hlavy. Byl jako kulička a všechny kapsy měl plné všelijakých dobrot: tuhle cukrátka, tamhle zas nějaké zákusky. A ke všemu si ještě pro strejčka příhodu obul galoše a do ruky si vzal deštník. Společným úsilím usadili Buchtíka do koše a za ním se tam začali šplhat i ostatní človíčkové. Cukerín Cukerínovič Sirupčík pobíhal kolem koše a pomáhal každému nastupovat.
“Posaďte se, prosím,“ pobízel, „a zařiďte se tam pohodlně. Místa je v balóně pro všechny dost.“
“Koukej se už taky usadit,“ říkali mu kamarádi.
“Žádný spěch,“ odpovídal jim Sirupčík, „hlavně abyste si sedli vy.“ Úslužně bral každého v podpaží a pěkně ho zdola vysazoval. Konečně všichni nastoupili. Jenom Sirupčík zůstal dole.
“Proč si taky nenasedneš!“ ptali se ho.
“A snad bych třeba ani nemusel,“ odpověděl Sirupčík. „Jsem hrozně tlustý — a stejně je vám tam i tak dost těsno. Bojím se, aby nebyl balón moc těžký.“
“I jen se neboj, však nás unese.“
“Ba ne, kamarádi, leťte beze mne. Já tady na vás počkám. Proč byste se měli kvůli mně mačkat?“
“Jen se nestarej,“ řekl mu Všeználek. „A pojď si sednout! Jednou jsme se rozhodli, že poletíme všichni, tak taky poletíme.“
Sirupčík chtě nechtě vlezl do koše. A tu se stalo něco nepředvídaného: koš i s balónem klesl najednou k zemi.
“A mají po lítání!“ zasmál se na plotě Mrňousek.
“Co se směješ?“ okřikl ho Klípek. „Tuhle se stane neštěstí — a on se tomu směje!“
“Jaképak neštěstí,“ povídá Okulárek. „Tenhle balón je zkrátka vypočítaný na patnáct človíčků a šestnáct jich už neunese.“
“Tak to teda nepoletí?“ zeptal se Klípek.
“Někoho tu budou muset nechat a pak poletí,“ vysvětloval Okulárek.
“Nejspíš tu nechají Neználka,“ řekla Muška.
Sirupčík, který se bál letět, měl radost a povídá: „Tak vidíte, já to říkal, že bude balón moc těžký. Radši vylezu.“
Užuž vystrkoval nohu, že tedy vyleze, ale tu vzal Všeználek jeden pytel s pískem a vyhodil ho z koše. Balón byl hned lehčí a znovu se vznesl. Teď teprve všichni pochopili, proč dal Všeználek naložit ty pytle písku. Zatleskali, ale Všeználek zdvihl ruku, obrátil se k človíčkům a promluviclass="underline"
“Na shledanou, přátelé! Odlétáme do dalekých krajů. Za týden se vrátíme. Na shledanou!“
“Na shledanou! Na shledanou! Šťastnou cestu!“ volali človíčkové a mávali rukama i čapkami.
Všeználek vytáhl z kapsy nůž a přeřízl provaz, kterým byl koš přivázán ke keři, balón se lehounce vznesl, zachytil se bokem za větvičku lísky, ale hned se zas uvolnil a rychle vyletěl vzhůru.
“Hurááá!“ vykřikli človíčkové. „Sláva Všeználkovi a jeho přátelům! Hurááá!“
Všichni tleskali a začali vyhazovat čepice, malenky se objímaly radostí, Muška s Knoflenkou si daly dokonce po hubičce a Kamilka se rozplakala.
Balón zatím stoupal výš a výš. Vítr ho zanášel stranou. Brzo se změnil v maličkou tečku, kterou bylo na modrém nebi sotva vidět. Okulárek vylezl na střechu domu a díval se na tu tečku svým dalekohledem. Vedle Okulárka, těsně na kraji střechy, stál básník Květík. Založil si ruce na prsou, hleděl na ten jásot kolem a zdálo se, že o něčem přemýšlí.