Než mohla Leia vhodně odseknout, do trupu Millenium Falcon cosi mohutně narazilo a loď poskočila dopředu. Co nebylo připoutané, létalo kokpitem; dokonce i obrovitý Wookie s hlasitým vytím měl co dělat, aby se udržel na sedadle.
„Držte se!“ ječel Han. „Dávejte pozor!“
See Threepio zařinčel o stěnu, pak se sebral. „Pane, je velmi pravděpodobné, že tento asteroid není stabilní.“
Han na něho hleděl. „Jsem rád, že tu jsi, protože kdo by nám to jinak oznámil?“
Loď se ještě jednou otřásla, a to ještě silněji než poprvé. Wookie znovu zavyl; Threepio se odpotácel kamsi dozadu a Leiu to hodilo přes celou kabinu přímo do nastavené náruče kapitána Sola.
Otřesy ustaly tak náhle, jak začaly. Ale Leia pořád zůstávala v Hanově objetí. Výjimečně se neodtáhla a Han by skoro přísahal, že ho objímá úmyslně. „Ale princezno,“ řekl příjemně překvapen, „je to tak náhlé.“
Po tomhle se ovšem začala vyprošťovat. „Pusťte,“ naléhala a snažila se vymanit z jeho paží. „Začínám se zlobit.“
Han viděl, jak se jí do tváře vrací známý arogantní výraz. „Nevypadáte rozzlobeně,“ lhal.
„A jak vypadám?“
„Nádherně,“ odpověděl po pravdě a s citem, který ho samotného překvapil.
Leia se najednou, nečekaně zastyděla. Tváře jí zrůžověly, a když si uvědomila, že červená, odvrátila oči. Ale pořád se doopravdy nesnažila osvobodit.
Han nevydržel protahovat tu něžnou chvíli dál. „A vzrušující,“ musel dodat.
Leia se rozčílila. Znovu z ní byla zlostná princezna a povýšená senátorka, rychle se od něho odtrhla a zaujala svůj nejkrálovštější postoj. „Promiňte, kapitáne,“ řekla a tváře jí hořely tentokrát hněvem, „ale vaše náruč mě vzrušit nemůže.“
„No, doufám, že to ani nečekáte,“ zavrčel, rozzlobený víc na sebe než na její pichlavosti.
„Neočekávám nic,“ řekla Leia rozhořčeně, „jenom chci, abyste mě nechali o samotě.“
„Jestli mi laskavě ustoupíte z cesty, poslechnu vás.“ Zmatená tím, že pořád ještě stojí poněkud blízko, Leia ustoupila stranou a pokusila se změnit předmět hovoru. „Nemyslíte, že je čas pustit se do práce na lodi?“
Han se zamračil. „O mě se nestarejte,“ řekl chladně a nepodíval se na ni.
Leia se rychle otočila na podpatku a vystoupila z kokpitu. Han stál chvíli mlčky, jenom se uklidňoval. Po očku se podíval na mlčenlivého Wookieho a droida, kteří oba byli svědky celého incidentu.
„Tak pojď, Chewie, pustíme se do toho lítajícího kraťasu,“ řekl rychle, aby nepříjemnou chvíli ukončil.
Druhý pilot souhlasně štěkl a zároveň s kapitánem odcházeli z kokpitu. Když vycházeli ven, Han se ohlédl na Threepio, který pořád stál v šerém prostoru a vypadal užasle. „Ty taky, zlatohlávku!“
„Musím připustit,“ mumlal si robot pro sebe, když se začal štrachat ven z kokpitu, „že jsou chvíle, kdy lidské chování nechápu.“
Světla X-plánu Luka Skywalkera pronikala temnotou na bažinaté planetě. Loď se potopila ještě hlouběji do kalné vody, ale pořád jí ještě dost koukalo nad hladinu, takže Luke mohl vytahat ze skladovacího oddělení potřebné zásoby. Věděl, že nebude dlouho trvat a loď se potopí ještě hlouběji – možná celá. Napadlo ho, že jeho šance na přežití by se mohly zvětšit, kdyby si nabral co nejvíc zásob.
Byla teď taková tma, že Luke sotva viděl před sebe. Z okolní husté džungle slyšel ostré čvachtavé zvuky, až mu mráz přejel po zádech. Popadl pistoli a připravil se rozstřílet cokoli, co odtamtud vyskočí a zaútočí na něho. Ale nic se nestalo, takže zacvakl zbraň zpátky do pouzdra a pokračoval ve vybalování výzbroje.
„Dáš si trochu energie?“ zeptal se Luke Artoo, který trpělivě čekal, až se o něho někdo postará. Luke vzal z výstroje fúzní pícku a zapálil ji. Uvítal i tu trochu světla, kterou vrhalo malé topné těleso, pak vzal kabel a připojil ji k Artoo do výčnělku, který zhruba připomínal nos. Jak energie kolovala Artoo elektronickými vnitřnostmi, sporý robot vděčně popiskoval.
Luke si sedl a otevřel schránku s dehydrovanou potravou. Zatímco jedl, povídal si s robotem. „Teď akorát musím najít toho Yodu, jestli vůbec existuje.“
Rozhlížel se nervózně po stínech v džungli, bál se, bylo mu mizerně a měl čím dál větší pochybnosti o svém hledání. „Tohle je ale hodně divné místo, kde bych měl hledat mistra řádu Jedi,“ řekl robotkovi. „Nahání mi to husí kůži.“
Podle toho, jak pípnutí zaznělo, bylo zřejmé, že Artoo sdílí Lukův názor na bažinatý svět.
„I když,“ pokračoval Luke, když si s nechutí vložil do úst další sousto, „je mi to tu nějak povědomé. Mám pocit, jako by –“
„Jaký máš pocit?“
To nebyl hlas Artoo! Luke vyskočil, popadl pistoli, otočil se kolem dokola a snažil se prokouknout šero, aby zjistil, odkud slova vyšla.
Když se obrátil, uviděl, že přímo před ním stojí drobné stvoření. Luke překvapeně ustoupil; zdálo se, že ta bytůstka se materializovala odnikud! Měla nejvýš půl metru na výšku a nebojácně si stála na svém před obrovitým mladíkem, který se chopil hrozivé laserové pistole.
Nedalo se poznat, jak je ta malá scvrklá věc stará. Její obličej měl hluboké vrásky, ale po stranách trčely elfí, zašpičatělé uši, které jí dodávaly vzhledu věčného mladíka. Dlouhé bílé vlasy byly pěšinkou uprostřed rozdělené a splývaly po stranách hlavy s modrou kůží. Bytost byla dvounohá a stála na krátkých nožkách, které končily tříprstou, skoro ještěři tlapkou. Na sobě měla hadry šedivé jako byla mlha nad bažinou, a tak otrhané, že musely být nejmíň tak staré jako stvůra sama.
Luke chvíli nevěděl, jestli se má bát nebo se smát. Ale když se zahleděl do vypoulených očí a vycítil laskavou náturu bytůstky, uvolnil se. Nakonec stvoření ukázalo na pistoli v Lukově ruce. „Dej pryč tu zbraň. Nechci ti ublížit,“ řeklo to.
Po jistém zaváhání Luke klidně zastrčil pistoli zpátky za opasek. Když to udělal, zamyslel se, co ho nutí poslouchat tu potvůrku.
„Chci vědět,“ promluvilo to znovu, „proč jsi tady?“
„Někoho hledám,“ odpověděl Luke.
„Hledáš? Hledáš?“ opakovalo stvoření zvědavě a široký úsměv mu začal rozšiřovat už tak zvrásněný obličej. „Řekl bych, že jsi někoho našel. He? Ano!“
Luke se ovládl a nezasmál se. „Jo.“
„Pomoct ti můžu…, ano… ano.“
Luke zjistil, že tomu podivnému stvoření nevysvětlitelně důvěřuje, ale vůbec si nebyl jistý, že by mu takový drobek mohl pomoci při důležitém hledání. „Myslím, že nemůžeš,“ odpověděl jemně. „Víš, hledám velkého bojovníka.“
„Velkého bojovníka?“ trpaslík zavrtěl hlavou, až mu bělavé vlasy poletovaly kolem špičatých uší. „Válka ještě nikoho neudělala velkým.“
Divná slova, pomyslel si Luke. Ale než mohl odpovědět, viděl, jak se drobný hominid štrachá až na vrcholek zachráněných krabic se zásobami. V šoku pozoroval, jak se trpaslík začíná přehrabovat ve věcech, které si Luke vzal s sebou z Hothu.
„Běž od toho pryč,“ řekl, překvapený tím nečekaným divným chováním.
K hromadě beden se přikolébal Artoo, který byl optickými senzory ve stejné rovině se stvořením. Droid zapískal nechutí, když skenoval potvůrku, která nevšímavě dolovala v zásobách.
Podivná bytost popadla kontejner se zbytky Lukova jídla a ochutnala.
„Hej, to je moje večeře!“ vykřikl Luke.
Ale sotva si stvoření poprvé kouslo, vyplivlo, co ochutnalo, a obličej se mu pokřivil, až vypadal jako sušená švestka. „Fůůj!“ prskalo to. „Děkuji, nechci. Jak to, že jsi tak vyrostl, když jsi jedl takové věci?“ Prohlédlo si Luka od hlavy až k patě.