Jaina se prudce odvrátila a udělala několik rychlých kroků od mladé Jedi. Zkřížila ruce na prsou, opřela se o Intrikánku a dívala se přes rušné doky kamsi do dáli.
Po chvíli zpozorovala, že se k nim blíží dvoumístný landspídr. Ještě ani pořádně nezastavil a Leia se vyřítila ven a pospíchala za dcerou. Oči jí zářily radostí.
Náhle se zastavila, když jí zrak padl na nosítka, a barva se jí ztratila z tváře.
„Přivezli jsme Anakina s sebou,“ řekla Jaina. „S Jacenem to nevyšlo. Je mi to líto.“
Leia se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, a zvedla bradu, takže dostala známý, velitelský výraz. Jaina koutkem oka zahlédla, jak Tahiri napodobila gesto starší ženy, jako by vnější forma mohla posloužit jako nádoba, která v sobě obsahovala něco z Leiiny síly.
Vykročila vpřed a objala dceru. „S Jacenem si nedělej starosti,“ řekla konejšivě. „Někdy vypadá křehce, ale přežije to.“
Jaina ztuhla, jak ji matčina poznámka vyděsila. Byla přece vůči Síle citlivá stejně jako každý vycvičený Jedi. Jak v sobě mohla potlačit tohle?
Očima hledala otcovu tvář. Han se ostražitě díval hned na ni, hned na Leiu. Musel z Jaininých očí vyčíst pravdu, poněvadž náhle mu tvář zešedla a vypadal najednou k smrti unavený a… starý.
Najednou měla Jaina další důvod, proč nenávidět Yuuzhan Vongy.
Její pohled sklouzl z povadlé tváře muže, který byl současně jejím otcem i dětským hrdinou. Vyvinula se z matčina objetí a ponechala ruce na Leiiných ramenech. „Mami, Jacen je mrtvý. Všichni jsme to cítili.“ Tak či onak, dodala tiše.
Starší žena zavrtěla hlavou. „Ještě žije,“ tvrdila klidně, ale s neochvějnou jistotou.
Na okamžik nebyla Jaina schopná slova. Ustoupila stranou, aby mohla Leia čelit alespoň té smutné skutečnosti, která ležela přímo před ní.
Žena dlouho stála a dívala se na nehybné tělo svého nejmladšího dítěte zahalené bílou plachtou. Stěží skrývala slzy, které se jí hrnuly do očí. Natáhla třesoucí se ruku a ohrnula plachtu, která zakrývala Anakinův obličej. Jedna malá kapička jí zanechala vlhkou stopu na tváři, utřela si ji a usilovně mrkala. Han, kterému se také leskly oči, k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Když ale opět pohlédla na Jainu, stále mrkajíc, aby zadržela slzy, byl Leiin hlas klidný. „Bylo to těžké?“
Jaina pohlédla na nosítka. „Řekněme, že jim to nijak neusnadnil.“
„To by neudělal,“ řekla Leia se slabým, smutným úsměvem. „Ale myslela jsem tebe. Byla jsem krátce v zajetí Yuuzhan Vongů, takže tuším, co všechno jsi musela přestát – a co všechno možná ještě čeká Jacena. Ale přežila jsem a ty taky. A Jacen taky přežije. Musíme tomu věřit.“
Leia se opět dlouho dívala na svého padlého syna. Něžně ho pohladila po tváři a sklonila se, aby ho políbila na čelo. Konečně se otočila a odešla. Její manžel a dcera si vyměnili bezmocné pohledy a kráčeli za ní.
„Pokud jde o Jacena,“ osmělil se Han a jeho hlas se trochu třásl. „Já tomu taky nechci věřit, ale… Musí bejt nějakej způsob, abysme si byli jistý. Třeba by Luke mohl –“
„Ne,“ pravila Leia rozhodně. „Nemohl. Jacen žije. Vím to. Jenom neumím vysvětlit, proč to vím a jak.“
„Všichni jsme Jacena cítili,“ řekla Jaina a opatrně dodala: „Vypadalo to jako… rozloučení.“
„Já to taky cítila. Je ale rozdíl mezi smrtí a ztrátou vědomí. Cítila jsem Anakinovu smrt. Jacenovu ne.“
„Já taky ne, a to jsem jeho dvojče.“ Zhluboka se nadechla. „Mami, myslím, že bys měla zvážit možnost, že sis ji prostě odmítla připustit. Mateřská intuice je silná věc, ale to jsou instinkty půl tuctu dokonale vycvičených Jediů taky.“
„Nezačínej s tím zase,“ varoval ji Han. „Ne před svojí matkou, a hlavně ne teď.“
Jaina na něj vrhla nevěřícný pohled.
„Nekoukej na mě, jako bych právě nakopnul Ewoka,“ řekl Han. „Zaslechnul jsem, že se ti nelíbilo, že se nestala Jedi, že tam nebyla jako matka.“ Namířil na ni prstem. „Už to nikdy neříkej.“
Několik okamžiků si otec a dcera zlostně hleděli do očí. Nakonec Jaina pohodila hlavou a stroze přikývla.
„No dobře, možná jsem v poslední době řekla pár věcí, na které nejsem pyšná. Ale chtěl bys ty, aby tě posuzovali podle tvých tří-čtyř nejhorších poznámek, které jsi řekl od začátku téhle války?“
Hanovo mlčení bylo výmluvnější než slova.
„Neposuzuj mě podle několika hloupých poznámek,“ opakovala tiše. Pohlédly s Leiou jedna na druhou. „Zdá se mi, že máma to nedělá.“
Matka se pousmála. „Byla jsem mladší než ty, když jsem se stala členkou Senátu. Prakticky ihned jsem začala využívat svého postavení ke krytí mé práce pro Povstání. Bail Organa se mě pokusil od toho odradit. Řekla jsem mu, že je zbabělec.“
„No, a je to,“ řekla Jaina, jako by tím bylo vše vyřízeno.
Hanův pohled přeskočil z ženy na dceru. Nikdy předtím si nebyly tak podobné jako v tuto chvíli. Zmateně zavrtěl hlavou. „A já si myslel, že silnější jsou Vongové,“ zabručel.
Jaina ho krátce a silně objala. „Dávej pozor na mámu,“ zašeptala.
Han si ji přidržel na délku paží a pohlédl směrem ke hloučku vážných mladých Jediů, kteří se shromáždili u Anakinových nosítek. „Ty nezůstaneš?“
„Právě jsem se rozloučila.“ Jaina se vyvinula z jeho náruče, vyměnila si ještě jeden pohled s matkou a bez ohlédnutí odkráčela.
Byl to čirý instinkt, který přiměl Hana vyrazit za ní. Leia ho rázně zastavila a položila mu ruku na hruď.
„Je to tvá dcera,“ připomněla mu Leia. „Musí se se svojí ztrátou vyrovnat sama, jak bude chtít a kdy bude chtít.“
Han se zamyslel a tvářil se přitom jako muž, který se dívá do zrcadla a nelíbí se mu, co vidí. Zašklebil se a přejel si rukou po obličeji.
„Je to moje dcera,“ připustil, „a já jsem pitomec.“
V jeho očích se zračila omluva za všechno, co udělal a řekl během měsíců, které následovaly po Chewbaccově smrti. Leia se přinutila k chabému úsměvu. „Nebuď na sebe tak přísný.“
„No jo, dobrá.“ Umlkl a jeho pohled se pomalu a váhavě přesunul na zakrytá nosítka.
„Doufám, že to Anakin viděl stejně jako Jaina,“ řekl nakonec. „Nesnesl bych pomyšlení, že by mě soudil – nebo ještě hůř, soudil sebe – podle tří-čtyř nejpitomějších věcí, který jsem řekl od tý doby, co začala tahle válka.“
„On to ví,“ řekla. „A nesoudí tě podle nich.“
Pohlédl na ni se zamyšleným výrazem. „Říkáš to s takovou jistotou. S Jacenem si jseš taky jistá, viď?“
„Ano.“
Chvíli přemýšlel a pak přikývl. „To mi stačí.“
Srdce jí přeteklo. Vrhla se Hanovi do náruče – do posledního bezpečného přístavu v galaxii – a zabořila hlavu do jeho prsou, aby zakryla slzy, které už nedokázala zadržet.
15
Když Jaina opouštěla doky, zrychlila krok a nakonec skoro běžela, jako by mohla utéct před vzpomínkou na otcovu tvář, když si uvědomil, že oba jeho synové jsou mrtví. Aniž si to uvědomovala, bloudila po okolí, bezmyšlenkovitě se proplétala mezi loděmi, davy přepracovaných úředníků a zmatených uprchlíků. Zastavila se jenom, aby si zašla do veřejných lázní, které byly vybudovány ve většině přístavišť pro potřeby pilotů – a i to jen na tak dlouho, aby ze sebe smyla nejhorší špínu.
Když se trochu uklidnila, zamířila přímo do paláce. Jeho spleť mramorových síní jí v danou chvíli poskytovala nejlepší útočiště.
Na každém kroku se mohla přesvědčit o Ta’a Chumině dokonalosti. Palácová stráž ji uvedla dovnitř; sluhové jí přinesli občerstvení a tiše se ztratili, když je mávnutím ruky poslala pryč.
Jako ve snách došla do palácové zahrady se stinnými pěšinkami, které vypadaly, jako by byly vyprojektovány tak, aby obyvatelům poskytovaly diskrétní soukromí. Zhroutila se na mechem porostlé kameny umně navršené vedle vyřezávané lavičky a konečně si dovolila oddat se myšlenkám.
To, co cítila, byla hlavně otupělost.
Od útěku z Myrkru se její cesta zdála být jasná. Prvním úkolem bylo přežít, dokončit poslání, které Anakin svěřil Jacenovi, dostat ostatní mladé Jedie na bezpečné místo. A potom osvobodit Jacena.
Jaina se neodvažovala myslet na nic jiného, nepřipouštěla si žádné city, které by ji mohly odvádět od těchto cílů. Svým bezhlavým postupem nedosáhla ničeho a cítila se jako omráčená, jako by narazila s landspídrem v plné rychlosti do stromu.
Pocítila, že se blíží silná osobnost, a vzhlédla. Ze stínu ovocných stromů se vynořila vysoká štíhlá žena a bez váhání zamířila po pěšince přímo k ní. Žena měla na sobě jednoduché zřasené roucho a její červenošedé vlasy zářily nad šarlatovým závojem, který jí zahaloval spodní polovinu tváře. Jaina odevzdaně, ale vůbec ne překvapeně vstala a hluboce se uklonila.
Ta’a Chume mávla rukou na znamení, že formality nejsou zapotřebí. Bývalá královna-matka se usadila na lavičce a pokynula Jaině, aby se posadila vedle ní. Sundala si závoj a odhalila stále ještě krásnou tvář s charakteristickými výraznými rysy. „Jsem ráda, že tě vidím živou a zdravou, Jaino. Slyšela jsem o tvých bratrech.“
Jaina přijala nabízené místo vedle Ta’a Chume a v duchu se přichystala na další kolo zbytečných kondolencí.
Zdálo se, že tato reakce bývalou královnu pobavila. „Zdá se mi, že už máš těch otřepaných frází a utěšování dost.“
„Dá se to tak říct.“
„Tedy pojďme rovnou k věci. Tví bratři jsou mrtví a ti, kdo jsou toho příčinou, jsou stále naživu. Jediná rozumná otázka tedy je: co s tím hodláš dělat?“
V těchto prostých slovech bylo cosi osvěžujícího, a dokonce pocítila zvláštní druh úlevy. „Pravda, to je otázka.“
Starší žena ji lehce poplácala po rameni. „Brzy na ni najdeš odpověď sama, tím jsem si jistá. A dnes večer bude ideální příležitost začít. V paláci bude recepce a bylo by dobré, kdyby ses jí zúčastnila. No, a proto,“ řekla rázně, „navrhuji, abychom ti šly najít nějaké vhodné šaty a šperky.“ Očima rychle přejela po Jaininých drsných hnědých vlasech. „A možná i kadeřníka.“
Jaina odmítavě potřásla hlavou. „Jsem pilot. To, jak vypadám, není důležité.“
„To je vidět,“ zabručela Ta’a Chume. Ale očima si opět znalecky změřila mladou ženu. V jejím pohledu se mihl zamyšlený výraz. „Řekni mi, chceš pomstít své bratry?“
Jaina se pokusila najít pojítko mezi těmito dvěma tématy, ale rychle svou snahu vzdala. „Takhle bych to asi neřekla, ale ano, myslím že chci.“
Sotva Jaina ta slova vyslovila, už si uvědomovala, jak jsou pravdivá. Po celý život slýchala, že zloba a touha po pomstě vedou člověka na temnou stranu. V tomto okamžiku se ale nezdálo, že by na to brala ohled – popravdě řečeno, podobné starosti jí připadaly malicherné a sebestředné. Galaxie bojovala o přežití a Jediové si v tomto boji nevedli o moc lépe než ostatní.
Uvědomila si, že Ta’a Chume už hodnou chvíli něco říká, a začala znovu věnovat pozornost bývalé královně.
„Abys toho dosáhla, budeš muset získat podporu hapanských vojenských kruhů,“ ukončila svou řeč Ta’a Chume. „Krása je zbraň, která se má používat, stejně jako inteligence, politický talent, nebo dokonce i ta vaše Síla. Neopovrhuj jí.“
„Na Hapesu je to důležitější než na většině světů. Taky obvyklejší.“ Jaina pokrčila rameny. „Ať dělám, co dělám, s měřítky vašeho světa se nemůžu srovnat.“
„Nesmysl, naprostý nesmysl. Řekla bych, že máš spoustu možností, které tě ještě ani nenapadly.“
Jaina pozorně sledovala starší ženu. Bývalá královna byla podle Síly výraznou osobností, navíc měla úctyhodné ochranné štíty. Jaina nedokázala poznat, co si myslí, ale když uvážila, co o Ta’a Chume ví, mohla si udělat určité závěry.
„Něco po mně chcete,“ řekla odměřeně. „Promiňte, ale dochází mi čas a iluze.“
Ta’a Chume se usmála a vůbec nevypadala dotčena. „Jediné, co po tobě žádám, je, abys byla otevřená všem možnostem. Prožíváme zvláštní časy a můžeš se snadno ocitnout v situaci, kdy budeš muset udělat věci, o kterých by sis nikdy nepomyslila, že jsou možné. Tak, a teď ty šaty.“
Vstala a zamířila k paláci. Jaina ji po chvilce váhání následovala. Ta’a Chume měla přístup k lodím, palivu a munici – všemu, co bude Jaina potřebovat, aby mohla pokračovat v boji s Yuuzhan Vongy – a bývalá královna měla zjevně v úmyslu o tom jednat.
Jaina neměla nejmenší tušení, jakou mincí bude muset zaplatit, ale nijak zvlášť ji to netrápilo. Dokonce se skoro těšila na to, až změří svůj důvtip s někým, kdo povýšil podvody a intriky na umění. Stejně jako cvičení se světelným mečem to mohlo posloužit ke zdokonalení jejího důvtipu a schopností a připravit ji na skutečný boj. A na rozdíl od Ta’a Chume Jaina měla na své straně Sílu. Světlou, či temnou – na tom nezáleželo. Toto rozdělení jí přišlo umělé, jako napůl pochopené pojmy dávno překonané dobou. Jak řekl Kyp Durron, tohle byla jejich doba, jejich válka. Mladí Jediové se museli rozhodnout, co dělat a jak to dělat, a pak nést následky.
Poprvé dopadl na Jaininy myšlenky stín výčitky. „Metat černé blesky je jedna věc,“ mumlala si pro sebe, „ale citovat Kypa Durrona… Nikdy bych si nepomyslela, jak hluboko můžu klesnout.“