Na tomhle místě měl velmi smíšené pocity. Dagobah. Tady podstupoval zkoušky a výuku, aby se stal Jedim. Tady se doopravdy naučil využívat sílu, aby skrz něj proudila kamkoliv, kam jí ukázal. Také se naučil, jak musí být opatrný, aby používal sílu správně. Bylo to jako chůze po světelném paprsku; ale pro Jediho byl pevný jako poctivá podlaha.
V téhle bažině se skrývala nebezpečná stvoření; ale pro Jediho nebylo žádné z nich zlé. Nenasytná oka pohyblivého písku vyčkávala, nehybná jako kaluže; chapadla se prolínala s visícími liánami. Luke je už všechny znal, patřili k životu planety, nedělitelná součást síly, jejíž jednou pulsující podobou byl také on.
Ale byly tu i temné věci – nepředstavitelně temné, odrazy tmavých koutů jeho duše. Už je tady viděl. Utíkal od nich, bojoval s nimi; dokonce jim čelil. Některé z nich porazil.
Ale pár těch temných věcí se tu ještě krčilo.
Prolézal kolem barikády zkroucených kořenů, kluzkých mechem. Na druhé straně se odvíjela čistá stezka přesně tím směrem, kudy chtěl jít; ale nevkročil na ni. Místo toho se znovu vnořil do podrostu.
Z výšky se k němu blížilo cosi černého a pleskavého, pak to odletělo pryč. Luke si toho nevšímal. Šel pořád dál.
Džungle trochu prořídla. Za dalším močálem to Luke uviděl – malé stavení podivného tvaru, z jehož malých okének se do vlhkého deštného pralesa linulo teplé žluté světlo. Obešel mokřinu, hodně se přikrčil a vešel do chalupy.
Uvnitř stál Yoda a usmíval se, malou zelenou rukou svíral vycházkovou hůl a opíral se o ni. „Očekával jsem tě,“ kývl na něho.
Pokynul Lukovi, aby se posadil v rohu. Chlapec byl vyděšený tím, jak strašně křehce Yoda vypadá – ruka se mu chvěla, hlas měl slabý. Luke se bál promluvit, aby neprozradil, jak jím mistrovo vzezření otřáslo.
„Jak se to tváříš,“ pozvedl Yoda unavené obočí vesele. „Vypadám snad pro mladé oči tak zle?“
Luke se snažil skrýt svůj žalostný výraz, trochu se posunul v tom těsném prostoru. „Ne, mistře… samozřejmě že ne.“
„Ale ano, vypadám!“ zachichotal se drobný mistr Jedi. „Jsem nemocný. Ano. Starý a slabý.“ Namířil zahnutý prst na svého mladého žáka. „Až ti bude devět set let, taky nebudeš vypadat tak dobře.“
Stvořeníčko se dobelhalo k posteli, stále se uchichtávalo, a pak si s námahou lehlo. „Brzo si odpočinu. Ano, budu navždycky spát. Zasloužil jsem si to.“
Luke zavrtěl hlavou. „Nemůžete umřít, mistře Yodo – nenechám vás.“
„Jsi dobře vycvičený a máš sílu – ale tak silný nejsi! Přišel ke mně podvečer a brzo padne noc. Takový je koloběh… koloběh síly.“
„Ale já potřebuju, abyste mi pomohl,“ nedal se Luke odbýt. „Chci dokončit výcvik.“ Velký učitel ho teď nemohl opustit – ještě zbývalo tolik věcí, které chtěl pochopit. A už si vzal od Yody tolik, a zatím nic nevrátil. Chtěl se podělit se starým stvořením o spoustu věcí.
„Není ti zapotřebí dalšího výcviku,“ ujistil ho Yoda. „Už víš všechno, co potřebuješ.“
„Takže jsem Jedi?“ naléhal Luke. Ne. Věděl, že není Jedi tak docela. Něco stále chybělo.
Yoda svraštil svoji seschlou tvář. „Ještě ne. Jedna věc zbývá. Vader… Musíš se postavit Vaderovi. Potom, až potom budeš hotový Jedi. A ty se mu postavíš, dřív nebo později.“
Luke věděl, že to bude jeho zkouška, jinak to nemohlo být. Každé hledání mělo své ohnisko, a Vader byl neoddělitelně vpleten do jádra Lukova zápasu. Bylo pro něho trýznivé vyjádřit tu otázku slovy; ale po dlouhé odmlce znovu promluvil ke starému Jedimu: „Mistře Yodo – je Darth Vader mým otcem?“
Yodovy oči se zaplnily unaveným soucitem. Tenhle chlapec ještě nebyl hotovým mužem. Obličej mu zvrásnil smutný úsměv, zdálo se, že se v posteli ještě zmenšil. „Potřebuji si odpočinout. Ano. Odpočinout.“
Luke se díval na ztrácejícího se učitele, snažil se dát starci sílu, jenom silou své lásky a vůle. „Yodo, musím to vědět,“ zašeptal.
„Je tvým otcem,“ řekl Yoda prostě.
Luke zavřel oči, ústa, srdce, aby tu pravdu odehnal, i když věděl, že to pravda je.
„Pověděl ti to, že?“ zeptal se Yoda.
Luke přikývl, ale nic neřekl. Chtěl tu chvíli udržet navěky, schovat ji tady, zamknout v tomhle pokoji čas a prostor, aby nikdy nemohl uniknout do okolního vesmíru s tím děsivým poznáním, s tou bezcitnou pravdou.
Na Yodově tváři se rozhostil starostlivý výraz. „Je to nečekané, a nešťastné –“
„Nešťastné, že znám pravdu?“ Do Lukova hlasu se vkradla hořkost, ale nemohl se rozhodnout, jestli je namířená proti Vaderovi, Yodovi, proti němu samému nebo proti celému vesmíru.
Yoda se s námahou pozvedl, zdálo se, že ho to stojí veškerou sílu. „Nešťastné bylo, že jsi spěchal, aby ses s ním setkal – že tvůj výcvik nebyl úplný… že jsi nebyl připravený na takové břemeno. Obi-Wan by ti to řekl už dávno, kdybych mu to dovolil… teď v sobě neseš velikou slabost. Bojím se o tebe. Bojím se o tebe, bojím.“ Zdálo se, že z něho vyprchává veliké napětí, a Yoda zavřel oči.
„Mistře Yodo, je mi to líto.“ Luke se chvěl, když viděl, že mocný Jedi je tak slabý.
„Já vím, ale musíš se Vaderovi postavit ještě jednou, a lítost ti nepomůže.“ Naklonil se dopředu a pokynul Lukovi, aby šel blíž. Luke přikrčeně přelezl místnost a posadil se vedle svého mistra. Yoda pokračoval, hlas mu slábl čím dál víc. „Pamatuj si, moc řádu Jedi plyne ze síly. Když jsi zachraňoval přátele, měl jsi v srdci pomstu. Varuj se zlosti, strachu a agrese. Patří na temnou stranu. Plynou lehce, rychle se k tobě v boji připojí. Jakmile se jednou vydáš po temné cestě, navždycky ovládne tvůj osud.“
Lehl si zpátky na lůžko, dech se stal mělčím. Luke tiše čekal, bál se pohnout, bál se starce jakkoli rozptýlit, aby ho tím nevyrušil při úsilí ještě zadržet tu prázdnotu za přehradou.
Po několika minutách se Yoda podíval na chlapce ještě jednou a s nejvyšším úsilím se jemně usmál, jeho vetché tělo držela při životě jenom velikost jeho ducha. „Luku – varuj se císaře. Nepodceňuj jeho moc, jinak tě čeká osud tvého otce. Až budu pryč… posledním Jedim budeš ty. Luku, ve vaší rodině je síla mocná. Předávej dál, co… jsi se… naučil…“ Začal se zajíkat, zavřel oči. „Je… ještě… jiné… nebe…“
Nadechl se, a pak vydechl, jeho duch z něho odešel jako slunný vítr vanoucí k jinému nebi. Tělo se jednou zachvělo; a pak zmizel.
Luke seděl vedle malé, prázdné postele více než hodinu a snažil se změřit hloubku té ztráty. Byla nezměrná.
Prvním pocitem byl nesmírný zármutek. Nad sebou, nad vesmírem. Jak mohl někdo takový jako Yoda navždycky odejít? Měl pocit, jako by se mu na místě v srdci, kde žil Yoda, roztáhla černá, bezedná jáma.
Luke už dříve zažil odchody starých vychovatelů. Bylo to beznadějně smutné; a zároveň nevyhnutelnou součástí jeho vyrůstání. Takže tohle ho čekalo s přicházejícími roky? Sledovat, jak milovaní přátelé stárnou a umírají? Získávat nové rozměry síly nebo dospělosti, když se učitelé krátce mihnou kolem?
Ve chvíli, kdy všechna světla v chaloupce pohasla, ho zavalila tíha beznaděje. Několik minut ještě zůstal sedět, cítil, že je to konec všeho, že zhasla všechna světla ve vesmíru. Poslední Jedi sedí uprostřed bažiny, zatímco celá galaxie se chystá k poslední bitvě.