„Leia! Leia je moje sestra,“ vykřikl a málem upadl přes pařez.
„Tvůj vnitřní pohled ti slouží dobře,“ kývl Ben. Ale rychle zpřísněl. „Pohřbi své pocity hodně hluboko, Luku. Dělají ti čest, ale mohly by posloužit císaři.“
Luke se snažil pochopit, co mu starý učitel říkal. Tolik informací, tak převratných, tak nečekaných… téměř z toho omdlel.
Ben pokračoval ve vyprávění. „Když tvůj otec odešel, nevěděl, že tvoje matka je těhotná. Tvoje matka a já jsme věděli, že to nakonec zjistí, ale chtěli jsme, abyste byli co nejdéle v co největším bezpečí. Takže jsem tě odvedl ke svému bratrovi Owenovi na Tatooin… a tvoje matka odvedla Leiu na Alderaan, aby žila jako dcera senátora Organy.“
Když to Luke uslyšel, znovu si sedl, a Artoo se usadil vedle něho a bzučel v neslyšitelném rejstříku, aby ho uklidnil.
Také Ben mluvil klidným hlasem, jako by jejich zvuky mohly poskytnout útěchu, která ve slovech nebyla. „Rodina Orgánů byla urozená a ve sluneční soustavě poměrně hodně politicky mocná. Leia se podle rodinné posloupnosti stala princeznou – nikdo samozřejmě nevěděl, že ji adoptovali. Ale byl to titul bez skutečné moci, protože Alderaan byl už dlouho demokracií. Ale i tak byla rodina nadále politicky významná, a Leia, která kráčela ve stopách svého pěstouna, se stejně jako on stala senátorkou. Samozřejmě to není všechno, čím se stala – stala se vůdkyní buňky v Alianci proti shnilému Impériu. A protože měla diplomatickou imunitu, byla důležitou spojkou, která poskytovala povstalcům informace.
To právě dělala, když se vaše cesty zkřížily – protože její pěstouni jí vždycky říkali, aby mě vyhledala na Tatooinu, kdyby se dostala do bezvýchodné situace.“
Luke se snažil uspořádat svoje zmatené pocity – láska, kterou vždycky k Leie cítil i na dálku, nyní měla jasné základy. Ale najednou se cítil také jako ochránce, jako starší bratr – přestože, pokud věděl, mohla být o několik minut starší.
„Teď ji do toho nesmíš zatahovat, Bene,“ naléhal. „Vader ji zničí.“ Vader. Jejich otec. Leia by v něm snad dokázala vzkřísit dobro.
„Nemá výcvik řádu Jedi jako ty, Luku – ale síla v ní je mocná, stejně jako v celé vaší rodině. Proto se naše cesty zkřížily – protože její sílu musí vychovávat Jedi. Ty jsi teď posledním Jedim, Luku… ale ona se k nám vrátila – ke mně –, aby se učila a rostla. Protože to byl její osud, učit se a růst; a mým osudem bylo učit.“
Mluvil stále pomaleji, každé slovo bylo rozvážené, každá odmlka významná. „Nemůžeš utéct svému osudu, Luku.“ Zadíval se Lukovi do očí a vložil do toho pohledu ze sebe co nejvíc, aby se Lukovi navždycky vtiskl do mysli. „Neprozrazuj totožnost své sestry, protože jestli selžeš, bude naší opravdu poslední nadějí. Dívej se na mě, Luku – nadcházející boj bude jenom tvůj, ale na jeho výsledku bude záviset mnohé, a možná si budeš moci přivolat trochu síly z mé paměti. Ale není možné vyhnout se bitvě – nemůžeš svému osudu uniknout. Budeš se muset znovu postavit Darth Vaderovi…“
IV.
Darth Vader vystoupil z válcovitého výtahu tam, kde dřív bylo kontrolní středisko Hvězdy smrti a kde se nyní nacházel trůnní sál císaře. Po stranách dveří stáli dva královští gardisté, odění v červené od hlavy až po paty, červené přilbice je celé zakrývaly až na průzory, což ve skutečnosti byly elektricky modifikované obrazovky. Zbraně měli stále pohotově.
V místnosti bylo šero až na světelné kabely, které běžely po stranách výtahové šachty a které přenášely po celé vesmírné stanici energii a informace. Vader přešel po hladké černé ocelové podlaze kolem hučících obřích konvertorů, vystoupil po několika schůdcích na zvýšenou platformu, na které byl umístěn císařův trůn. Vpravo pod platformou bylo ústí šachty, která se hroužila hluboko do nitra bitevní stanice, až k jádru energetických generátorů. Propast byla temná, čpěl z ní ozón a neustále zněla hlubokým dutým duněním.
Na konci převislé platformy byla stěna a v ní veliké, kulaté pozorovací okno. Před oknem seděl a do vesmíru se díval sám císař.
Hned za oknem byla vidět nedokončená polovina Hvězdy smrti, kolem ní se rojily raketoplány a transportéry, lidé ve skafandrech a s malými raketkami pracovali na vnějších konstrukcích nebo povrchové úpravě. Nedaleko celé té rušné aktivity se vznášel usměvavý zelený měsíc Endor, který spočíval v černém sametu vesmíru jako drahokam – a kolem nekonečno poseté zářícími diamanty hvězd.
Císař to vše pozoroval, zatímco se Vader zezadu přibližoval. Pán ze Sithu poklekl a čekal. Císař ho nechal čekat. Studoval výhled před sebou se slavnostním pocitem: to všechno bylo jeho. A ještě slavnostnější bylo, že to všechno má k dispozici.
Vždycky to tak nebylo. V dávných dobách, kdy byl obyčejným senátorem Palpatinem, byla galaxie republikou hvězd, o kterou se staral a kterou chránil rytířský řád Jedi, jenž na ni po staletí dohlížel. Ale republika se nevyhnutelně příliš rozrostla – vyžadovala příliš mnoho let příliš rozbujelou byrokracii, aby mohla být zachována. Začala hnít.
Někdo říkal, že řetězovou reakci nepokojů začalo několik chtivých senátorů; ale kdo ví? Několik zvrácených byrokratů, arogantních, sobeckých – a hvězd se náhle zmocnila horečka. Guvernér útočil na guvernéra, hodnoty se rozpadaly, důvěra byla zrušena – strach se v těch prvních letech šířil jako epidemie, rychle a bez viditelné příčiny, a nikdo nevěděl, co a proč se děje.
A té chvíle využil senátor Palpatin. Pomocí klamu, chytrých slibů a rafinovanými politickými manévry se mu podařilo dosáhnout toho, že ho zvolili předsedou Rady. A po dalších uskocích, podplácení a teroru se prohlásil za císaře.
Císař. To mělo určitý zvuk. Republika se rozpadla, Impérium bylo neustále v ohni, a tak to vždycky bude – protože císař věděl to, čemu někteří odmítali věřit: že temné síly jsou nejmocnější.
Vždycky to v hloubi srdce věděl, ale každým dnem se o tom přesvědčoval; díky proradným poručíkům, kteří zrazovali své nadřízené, aby získali nějakou výhodu; díky bezzásadovým funkcionářům, kteří mu vydávali tajemství vlád místních hvězdných soustav; díky chtivým pánům a sadistickým gangsterům, a politikům chtivým moci. Nikdo nebyl imunní, jejich nitra potřebovala být sycena temnou energií. Císař pouze tuto pravdu rozeznal a využíval – samozřejmě pro další růst své moci.
Jeho srdce bylo černým středem Impéria.
Rozjímal nad neproniknutelnou hloubkou vesmíru za oknem. Byl černočerný jako jeho duše – jako by tou černotou byl v jistém smyslu on sám; jako by jeho nitro bylo tím prázdnem, nad kterým panoval. Při tom pomyšlení se usmál; on byl Impérium; on byl vesmír.
Cítil, že Vader za ním stále v pokleku čeká. Jak dlouho tam Temný pán byl? Pět minut? Deset? Císař si nebyl jist. Na tom nezáleželo. Císař své rozjímání ještě nedokončil.
Lordu Vaderovi čekání nevadilo, ani si je neuvědomoval. Protože klečet vládci u nohou byla čest, ušlechtilá činnost. Obrátil pohled dovnitř a pátral po nějakém odrazu ve svém bezedném nitru. Jeho moc byla nyní veliká, větší než kdykoli dřív. Prýštila z něj a souzněla s vlnami temnoty, které prýštily z císaře. Měl pocit, že je plný té síly, šlehala z něj jako černý plamen, démonické elektrony, které hledají živnou půdu… ale bude čekat. Jeho císař ještě nebyl připraven; ani jeho syn nebyl připraven, a ještě nepřišel čas. Tedy čekal.