Voják se zmateně ohlédl, nevěděl, jestli si může oddechnout nebo se má náhlého zmizení pronásledovatele bát. Její úmysly brzo vyšly najevo. Leia se na něho spouštěla od vrcholků stromů a pálila z kanónů. Vojákův stroj se otřásl pod nedalekým zásahem. Její rychlost byla ještě vyšší, než si představovala, a ve chvilce už uháněla vedle něho. Ale než poznala, co se děje, voják sáhl dolů a vytáhl z pouzdra pistoli – a než stačila zareagovat, vystřelil.
Její stroj se vymkl kontrole. Vyskočila právě včas – spídr se roztříštil o obrovský strom, a Leia se skutálela do změti podrostu, hnijících klád, mělké vody. Poslední, co skrz kouřící listí viděla, byla oranžová ohnivá koule; a pak byla tma.
Voják se ohlédl po výbuchu a spokojeně se zašklebil. Když se ale znovu podíval vpřed, potměšilý výraz zmizel, protože mířil přímo na padlý kmen. Ve chvilce bylo po všem, zůstaly jenom plameny.
Mezitím se Luke rychle blížil k posledními vojákovi, proplétali se mezi stromy, Luke se chvílemi opožďoval a zase na císařského jezdce dotahoval. Prchající voják prudce změnil směr a vrazil do Lukova stroje – oba se povážlivě naklonili, sotva minuli mohutný padlý strom, který jim ležel v cestě. Voják ho podletěl, Luke přeletěl – a když se na druhé straně snesl níž, dopadl přímo na vojákův stroj. Jejich kormidla se zaklesla do sebe.
Stroje byly konstruované více méně jako jednomístné sáně, s dlouhými úzkými tyčemi, které vycházely z přední části, a na konci těch tyčí byla pohyblivá křidélka, umožňující řízení. Když se kormidla zaklesla, stroje letěly jako jeden, ale řídit mohli oba jezdci.
Voják zabočil prudce vpravo a pokusil se Luka odhodit mezi skupinu mladých stromů vpravo. Ale v poslední vteřině se Luke naklonil vlevo a obrátil zaklesnuté stroje do horizontální polohy, Luke byl nahoře, voják dole.
Voják náhle přestal bránit Lukovu nakláněni vlevo a vrhl se celou vahou stejným směrem, takže stroje se otočily o třistašedesát stupňů a zůstaly v přesně stejné poloze jako předtím… ale před Lukem se náhle vynořil ohromný strom.
Bez přemýšlení ze stroje vyskočil. O zlomek vteřiny později voják zamířil příkře vlevo – kormidla se už rozdělila – a Lukův spídr bez jezdce se s výbuchem roztříštil o sekvoj.
Luke se kutálel ze svahu pokrytého mechem a postupně zpomaloval. Voják se vznesl vysoko, opsal kruh a vydal se ho hledat.
Luke se vypotácel z křoví, když se řvoucí spídr na něho snášel a pálil z laserových zbraní. Luke zažehl svůj světelný meč a stál pevně na místě. Jeho zbraň odrazila každý výboj, který voják na Luka vypálil; ale stroj se stále přibližoval. Za chvíli se oba setkají; stroj ještě více zrychlil, voják měl v úmyslu mladého Jediho přepůlit. Ale v poslední chvíli Luke uskočil stranou – dokonale načasovaným pohybem, jako matador čelící býku s raketovým pohonem – a jediným mohutným máchnutím světelného meče uťal stroji kormidlo.
Stroj se rychle začal otřásat; pak sebou začal trhat. Ve chvilce se úplně vymkl z kontroly a v příští vteřině dopadl na zem jako řvoucí ohnivá vlna.
Luke vypjal světelný meč a vydal se zpátky, aby se připojil k ostatním.
Vaderův raketoplán proletěl kolem nedokončené části Hvězdy smrti a hladce přistál v hlavním doku. Nehlučná ložiska spustila rampu pro Temného pána; jeho kroky byly neslyšné, když kráčel po chladivé oceli. Jeho kroky mrazily svou cílevědomostí a rychlostí.
Hlavní koridor byl plný dvořanů, všichni čekali na audienci u císaře. Vader nad nimi zkřivil rty – všichni jsou blázni. Nafoukaní patolízalové v sametových pláštích a s namalovanými obličeji; navonění biskupové, kteří si mezi sebou vyměňovali připomínky a rozsudky – koho jiného by to zajímalo; mastní obchodníci, shrbení pod váhou šperků ještě teplých od umírajících těl předchozích vlastníků; prostě násilníci, muži i ženy, kteří toužili být podplaceni.
Vader na takovou verbež neměl trpělivost. Míjel je bez pokývnutí, i když mnozí z nich by byli ochotni draze zaplatit za jeden laskavý pohled od vznešeného Temného pána.
Když došel k výtahu do císařovy věže, našel dveře zavřené. Po stranách šachty stáli červeně odění, těžce ozbrojení císařští gardisté, kteří, jak se zdálo, si Vaderovu přítomnost neuvědomili. Ze stínu vykročil důstojník a zastoupil Vaderovi cestu.
„Nemůžete vstoupit,“ řekl důstojník klidně.
Vader neplýtval slovy. Zvedl ruku a natáhl prsty k důstojníkovu krku. Důstojník se začal strašlivě dusit. Kolena se mu podlamovala, obličej zpopelavěl.
Lapal po dechu a znovu promluvil. „Je to… císařův… rozkaz.“
Vader obratem propustil muže ze svého neviditelného sevření. Důstojník, který už znovu dýchal, klesl na podlahu a třásl se. Opatrně si masíroval krk.
„Počkám, až se mu to bude hodit,“ řekl Vader. Otočil se a zadíval se průzorem ven. Tam zářil zelený Endor, vznášel se v černém vesmíru, skoro jako by zářil nějakým vnitřním zdrojem energie. Cítil, že ho přitahuje jako magnet, jako vakuum, jako pochodeň v temné noci.
Han a Chewie se krčili naproti sobě na lesní mýtině, byli zticha, byli blízko u sebe. Ostatní z přepadové čety odpočívali – pokud bylo možno – roztroušení kolem ve skupinách po dvou po třech. Všichni čekali.
Dokonce i Threepio mlčel. Seděl vedle Artoo a z nedostatku lepší činnosti si leštil prsty. Ostatní si kontrolovali hodinky nebo zbraně a odpolední světlo mizelo.
Artoo seděl, nehýbal se, až na malý radar, který mu vyčníval z vršku modrého a stříbrného trupu, otáčel se a skenoval les. Vyzařovala z něj klidná trpělivost užitkové techniky, nechal běžet program.
Najednou zapípal.
Threepio se přestal posedle leštit a bázlivě se zadíval do lesa. „Někdo jde,“ přeložil.
Všichni vzhlédli; zbraně se pozvedly. Na západním okraji mýtiny zapraskala větev. Nikdo nedýchal.
Z podrostu na mýtinu vystoupil unaveným krokem Luke. Všem se ulevilo, pušky se sklonily. Luke byl příliš unavený, aby si toho všímal. Svezl se na tvrdou zem vedle Sola a s vyčerpaným zasténáním si lehl.
„Perný den, co hochu?“ pronesl Han.
Luke se opřel o loket a usmál se. Připadalo mu, že to dalo spoustu úsilí a rámusu, než dostali pár císařských vojáků; ještě se ani nedostali do pořádné potyčky. Ale Han si stále udržoval svůj lehký tón. Byla to jakási nedbalá elegance, zvláštní druh šarmu. Luke doufal, že z vesmíru nikdy nezmizí. „Počkej, až se dostaneme k tomu generátoru,“ odsekl stejným tónem.
Solo se rozhlédl a zadíval se do lesa, ze kterého Luke právě vyšel. „Kde je Leia?“
V Lukově obličeji se najednou objevila starost. „Ona se nevrátila?“
„Myslel jsem, že je s tebou,“ Hanův hlas nabýval na výšce i hlasitosti.
„Rozdělili jsme se,“ vysvětloval Luke. Vyměnili si se Solem zachmuřené pohledy a pak oba pomalu vstali. „Radši se po ní podíváme.“
„Nechceš si chvíli odpočinout?“ navrhoval Han. Viděl v Lukově tváři únavu a chtěl ho šetřit pro nadcházející střetnutí, které určitě bude vyžadovat daleko více síly, než měl kdokoli z nich.
„Chci najít Leiu,“ řekl potichu.
Han přikývl, nehádal se. Dal znamení povstaleckému důstojníkovi, který byl zástupcem velitele přepadové čety. Důstojník přiběhl a zasalutoval.
„Veďte četu dál,“ nařídil Solo. „Sejdeme se u generátoru štítu v 0.30.“
Důstojník znovu zasalutoval a okamžitě začal vojáky organizovat. Během chvilky se jeden po druhém nořili do lesa, všem se viditelně ulevilo, že se konečně dali na pochod.