Luke, Chewbacca, generál Solo a dva droidi se otočili opačným směrem. Artoo je vedl, jeho otáčející se skener vyhledával všechny parametry, které vystihovaly jeho paní; a ostatní ho následovali mezi stromy.
První věc, kterou si Leia uvědomila, byl levý loket. Byl mokrý. Ležel v kaluži vody a už byl docela promočený.
S cáknutím vytáhla loket z vody a tím odhalila ještě něco: bolest – bolest v celé paži, když jí pohnula. Prozatím se rozhodla moc se nehýbat.
Další věc, která jí pronikla do vědomí, byly zvuky. Šplouchání, které způsobila loktem, ševel listí, občas zašvitoření ptáka. Zvuky lesa. Se zamručením se nadechla a všímala si toho zvuku.
Dále se jí nozdry začaly zaplňovat vůněmi; vlhkou vůní mechu, kyslíkovou vůní listí, vzdálenou vůní medu, výpary vzácných květin.
S vůní přišla chuť – chuť krve na jazyku. Několikrát otevřela a zavřela ústa, aby zjistila, odkud krev přichází; ale nepodařilo se jí to. Místo toho její pokus způsobil, že si uvědomila nové bolesti – v hlavě, v krku, v zádech. Znovu začala pohybovat pažemi, ale tím si přivodila celou přehlídku dalších bolestí; takže znovu znehybněla.
Dále dovolila, aby jí do smyslového vnímání pronikla teplota. Slunce zahřívalo prsty na pravé ruce, zatímco dlaň, která zůstala ve stínu, zůstávala chladná. Zezadu jí do nohou foukal větřík. Levá ruka, přitisknutá na kůži břicha, byla teplá.
Měla pocit, že se… probudila.
Pomalu – vlastně se jí nechtělo vidět tu škodu, protože vidět určité věci znamená uvádět je do skutečnosti, a vidět vlastní polámané tělo nebyla skutečnost, se kterou se chtěla seznámit – pomalu otevřela oči. Tady u země bylo všechno rozmazané. V popředí nejasná hněď a šeď, která se postupně jasnila a v dálce se stávala zelenější. Pomalu zaostřovala.
Postupně uviděla Ewoka.
Zvláštní, malé, chlupaté stvoření stálo na tři stopy od Leina obličeje a nebylo vyšší než tři stopy. Měl veliké, tmavé, zvědavé, hnědavé oči a sporé tlapy s malými prsty. Celý, od hlavy k patě, byl pokrytý měkkou, hnědou srstí, takže vypadal úplně jako plyšové mládě Wookiee, se kterým si Leia, jak si vzpomněla, jako dítě hrála. Vlastně když to stvoření uviděla vedle sebe stát, pomyslela si, že je to jenom sen, vzpomínka z dětství, která se vynořila z jejího popleteného mozku.
Ale nebyl to sen. Byl to Ewok. A jmenoval se Wicket.
Nebyl ani obzvlášť roztomilý – protože když Leia dál zaostřila, uviděla, že má za pasem přivázaný nůž. Nic jiného na sobě neměl, až na malou koženou pokrývku hlavy.
Dlouho pozorovali jeden druhého, nehýbali se. Zdálo se, že Ewoka princezna překvapila; nebyl si jistý, co to je nebo jaké má úmysly. V té chvíli se Leia rozhodla zjistit, jestli se dokáže posadit.
Se zaúpěním se posadila.
Ten zvuk malého chlupáče zjevně vylekal; uskočil, zapotácel se a spadl, „Ííííí!“ zakvičel.
Leia se důkladně zkoumala, hledala známky vážného poranění. Šaty měla potrhané; několik řezných ran, modřin, všude odřeniny – ale zdálo se, že nic není zlomené či nenapravitelné. Neměla však ponětí, kde je. Znovu zaúpěla.
To Ewokovi dodalo. Vyskočil, popadl čtyřstopý oštěp a v obraně ho namířil proti ní. Ostražitě kroužil kolem a opatrně do ní kopím dloubl; bylo vidět, že se spíš bojí, než aby byl agresivní.
„Hele, nech toho,“ smetla Leia zbraň popuzeně. To v téhle chvíli potřebovala ze všeho nejméně – aby ji zapíchl plyšový medvídek. Jemněji dodala: „Já ti neublížím.“
Opatrně vstala a zkoušela nohy. Ewok pro jistotu ustoupil.
„Neboj se,“ snažila se ho Leia uklidnit. „Jenom se chci podívat, co se stalo s mým motocyklem.“ Věděla, že čím víc bude mluvit tímhle pokojným tónem, tím bude stvořeníčko klidnější. A navíc věděla, že pokud mluví, je s ní všechno v pořádku.
Nohy měla trochu nejisté, ale dokázala pomalu přejít k zuhelnatělým zbytkům spídru, které ležely napůl roztavené u paty zčernalého stromu.
Pohybovala se pryč od Ewoka, který to jako rozpustilé štěně považoval za bezpečné znamení a následoval ji k vraku. Leia zvedla ze země laserovou pistoli císařského vojáka; to bylo všechno, co z něj zbylo.
„Myslím, že jsem vystoupila právě včas,“ zamumlala.
Ewok zhodnotil situaci svýma velkýma, zářivýma očima, přikývl, zavrtěl hlavou a několik vteřin hlasitě kničel.
Leia se rozhlédla po hustém lese, pak se s povzdechem posadila na padlý kmen. Její oči teď byly ve stejné úrovni s očima Ewoka, a tak se znovu měřili, trochu poplašení, trochu zaujatí. „Problém je v tom, že jsem tu jaksi zůstala trčet,“ přiznala se. „A ani nevím, kde jsem.“
Vložila hlavu do dlaní, jednak aby se nad situací zamyslela, a pak aby vyhladila bolest ze spánků. Wicket se posadil vedle ní a přesně napodobil její pozici – hlavu v tlapách, lokty na kolenou – a pak soucitně ewoksky povzdychl.
Leia se s porozuměním zasmála a podrbala stvořeníčko na chlupaté hlavě mezi ušima. Předl jako kotě.
„Nemáš u sebe čistě náhodou komlink?“ Dobrý vtip – ale doufala, že když o tom bude mluvit, něco ji napadne. Ewok několikrát zamrkal – ale díval se na ni stále nevyzpytatelně. Leia se usmála: „Ne, myslím, že nemáš.“
Najednou Wicket ztuhl; zastříhal ušima a začenichal ve vzduchu. Naklonil hlavu a celý se napjal pozorností.
„Co je?“ zašeptala Leia. Cosi bylo zjevně v nepořádku. Pak to uslyšela i ona; tiché, opatrné zapraskání v křoví.
Ewok najednou vydal hlasitý, vyděšený skřek. Leia vytáhla pistoli a skočila za kládu; Wicket se prosmýkl vedle ní a vmáčkl se dolů. Následovalo dlouhé ticho. Nejistá, napjatá Leia zaměřila veškeré smysly na blízké křoví. Byla připravená bojovat.
Přes všechnu ostražitost neočekávala, že laserový výboj přijde z místa, odkud vyšel – z výšky napravo. Vybuchl před kládou v přepršce světla a borových třísek. Rychle střelbu oplatila – dvěma krátkými výboji – a vzápětí vycítila, že se k ní cosi blíží zezadu. Pomalu se otočila a zjistila, že se nad ní tyčí císařský voják a zbraní jí míří na hlavu. Natáhl ruku k pistoli, kterou měla v ruce.
„Vezmu si ji,“ přikázal.
Avšak zpod kmene se bez varování vynořila chlupatá ruka a bodla nožem vojáka do nohy. Muž zavyl bolestí a začal poskakovat po jedné noze.
Leia se sklonila pro laserovou pistoli, která mu vypadla. Překulila se, vystřelila, zasáhla vojáka přímo do hrudi a vypálila mu srdce.
Les znovu ztichl, spolkl hluk a světlo, jako by jich nikdy nebylo. Leia nehybně ležela na místě, lapala po dechu a čekala další útok. Žádný nepřišel.
Wicket vystrčil svou chlupatou hlavu zpod kmene a rozhlédl se. „Ííííp rrp skrp úúúúh,“ zabublal ustrašeným tónem.
Leia vyskočila, proběhla kolem, krčila se, otáčela hlavou ze strany na stranu. Zdálo se, že zatím je tu bezpečno. Obrátila se ke svému novému boubelatému příteli: „Asi bude lepší, jestli se odsud dostaneme pryč.“
Vydali se do hustého podrostu a Wicket se ujal vedení. Leia si zprvu nebyla jistá, ale Wicket na ni naléhavě pokřikoval a tahal ji za rukáv. Předala tedy velení podivnému malému zvířátku a následovala je.
Nechala chvíli svoje myšlenky volně plynout a nohám dovolila, aby ji rychle nesly pod gargantuovskými stromy. Najednou si uvědomila, že nejen Ewok je malý, ale i ona sama je vedle těchto stromů nepatrná. Některé byly deset tisíc let staré a tyčily se do nedohledna. Byly to chrámy životní síly, kterou vyznávala; sahaly až do vesmíru. Cítila, že je součástí jejich velikosti, ale zároveň ji činí nepatrnou.