A osamělou. Cítila se tu osamělá, v tomhle obřím lese. Celý život žila s lidskými giganty; otcem, velkým senátorem Organou, matkou, tehdy ministryní vzdělání; se svými vrstevníky a přáteli, všichni to byli obři…
Ale tyhle stromy… Podobaly se mocnému výkřiku, kterým ohlašovaly svoji výjimečnost. Byly tady! Byly starší nežli čas! Budou tu dlouho poté, kdy už nebude Leia, povstání, Impérium…
A pak už se necítila tak osamělá, ale znovu měla pocit, že někam patří, mezi ty úžasné, rozvážné bytosti. Cítila se jejich součástí navzdory času a prostoru, pojila ji s nimi chvějivá, životní síla, ze které…
Mátlo ji to. Je součástí a přitom stojí odděleně. Nemohla to pochopit. Cítila se obrovská i malá, statečná i plachá. Cítila se jako nepatrná, samostatná jiskřička, která tancuje v plamenech života… tancuje za tajnůstkářským, zavalitým miniaturním medvědem, který ji vedl hlouběji a hlouběji do lesa.
Aliance vlastně bojovala proto, aby tohle bylo zachráněno – chlupatá stvoření v obřím lese pomáhají vylekaným, statečným princeznám do bezpečí. Leia zatoužila, aby její rodiče byli naživu, aby jim o tom mohla povědět.
Lord Vader vystoupil z výtahu a stanul ve vchodu do trůnního sálu. Světelné kabely hučely po stranách šachty a vrhaly podivnou záři na královské gardisty, kteří tam čekali. Rozhodně odkráčel chodbou, pak nahoru po schodech a pokorně se zastavil za trůnem. Poklekl, znehybněl.
Téměř okamžitě zaslechl císařův hlas. „Vstaň. Vstaň a mluv, příteli.“
Vader povstal a trůnní křeslo se otočilo, takže se mu císař díval do tváře.
Jejich oči překlenuly světelné roky a Vader přes tu propast promluviclass="underline" „Můj pane, štítem pronikla malá jednotka povstalců a přistála na Endoru.“
„Ano, vím.“ V tom tónu se neobjevil ani náznak překvapení, ale naplnění.
Vader si toho všiml, pak pokračoval. „Je s nimi můj syn.“
Císařovo obočí se o zlomek milimetru svraštilo. Hlas zůstal klidný, nevzrušený, lehce zvědavý: „Víš to určitě?“
„Cítil jsem ho, můj pane.“ Byla to skoro výčitka. Věděl, že císař se mladého Skywalkera bojí, obává se jeho moci. Vader a císař mohli doufat, že jen společně se jim podaří stáhnout rytíře Jedi na temnou stranu. Řekl to znovu a zdůraznil svou jedinečnost: „Já jsem ho cítil.“
„Zvláštní, že já ne,“ zamumlal císař a z jeho očí se staly štěrbiny. Oba věděli, že síla není všemocná – a nikdo při jejím používání není neomylný. Vše se opíralo o zostřené vědomí, představivost. Vader a jeho syn byli určitě spojeni těsněji než císař a mladý Skywalker – ale císař si nyní uvědomoval rušivé proudění, které dřív nechápal, nepravidelnosti v síle, kterým nerozuměl. „Jsem zvědav, jestli jsou tvé pocity v této záležitosti zřetelné, lorde Vadere.“
„Jsou zřetelné, můj pane.“ Poznal synovu přítomnost, rozčilovala ho, jitřila, vábila a kvílela hlasem, který patřil jemu samému.
„Pak musíš odletět na Posvátný měsíc a počkat na něho,“ řekl císař Palpatin prostě. Pokud byly věci jasné, byly jasné.
„Přijde ke mně?“ zeptal se Vader pochybovačně. Takhle to necítil. Cítil, že ho cosi táhne.
„Přijde ze své vlastní svobodné vůle,“ ujistil ho císař. Musí to být z jeho vlastní svobodné vůle, jinak bude všechno ztraceno. Duch se nedá zkazit násilím, musí být sveden. Musí sám být aktivní. Musel toužit. Luke Skywalker tyhle věci znal a stále jako kočka kroužil kolem černého ohně. Osudy se nikdy nedají přečíst s naprostou jistotou – ale Skywalker přijde, to bylo jasné. „Viděl jsem to. Má s tebou soucit a to bude jeho zhouba.“ Soucit byl slabinou rytířů Jedi, a vždycky jí bude. Jejich rozhodující zranitelné místo. Císař zranitelný nebyl. „Ten chlapec k tobě přijde a ty mi ho pak přivedeš.“
Vader se hluboce uklonil. „Jak si přejete.“
Císař, ze kterého čišela zlá vůle, propustil Temného pána. Vader v pochmurné předtuše odkráčel z trůnního sálu, aby se nalodil na raketoplán směrem Endor.
Luke, Chewie, Han a Threepio pročesávali podrost za Artoo, jehož anténa se nepřestávala otáčet. Bylo pozoruhodné, jakým způsobem malý droid dokázal ukazovat cestu takovým nepřehledným terénem, ale dařilo se mu to bez zaváhání, jeho miniaturní řezací nástroje na podvozku a na trupu hladce klestily cestu všude, kde křoví příliš zhoustlo a nedalo se jím projít.
Artoo se najednou zastavil, čímž svoje následovníky trochu překvapil. Radar se začal otáčet rychleji, Artoo si pro sebe cvakal a bzučel, a pak vyrazil vpřed se vzrušeným oznámením: „Vrrr dííp dWP búúúúú dWÍÍ op!“
Threepio se za ním rozběhl. „Artoo říká, že raketové motocykly jsou tady nahoře – a jéje.“
Vtrhli na mýtinu jako první, ale všichni se zastavili pohromadě hned na kraji. Všude se povalovaly zuhelnatělé zbytky tří spídrů – nemluvě o pozůstatcích nějakých císařských vojáků.
Rozdělili se, aby si vraky prohlédli. Neviděli žádnou stopu, až na útržek Leina kabátu. Han ho opatrně držel a přemýšlel.
Threepio tiše promluviclass="underline" „Senzory Artoo nenašly žádnou další stopu princezny Leiy.“
„Doufám, že teď není nikde poblíž,“ řekl Han směrem ke stromům. Nechtěl si ani představovat, že by ji měl ztratit. Po tom všem, co se stalo, prostě nemohl věřit, že by měla skončit takhle.
„Vypadá to, jako by do těch dvou najela,“ řekl Luke, jenom aby něco řekl. Nikdo z nich nechtěl vyvozovat žádné závěry.
„Zdá se, že si dobře poradila,“ odpověděl Han stručně. Patřilo to Lukovi, ale mluvil pro sebe.
Jenom Chewbacca vypadal, že ho mýtina nezajímá. Díval se do hustého křoví za mýtinou, pak nakrčil nos a začenichal.
„Rahrr!“ zařval a vrhl se do houští. Ostatní spěchali za ním.
Artoo potichu nervózně zapískal.
„Co hledáš?“ obořil se na něho Threepio. „Snaž se být trochu konkrétnější, ano?“
Stromy byly stále vyšší, když se mezi nimi skupina prodírala. Objemné kmeny byly čím dál mohutnější. Ostatní porost postupně řídl, takže se dalo snáz projít, ale v povstalcích sílil pocit, že se zmenšují. Bylo to hrozivé.
Najednou se houštiny znovu rozestoupily na další mýtinu. V jejím středu byl do země zapíchnutý vysoký kůl, na kterém viselo několik odřezků syrového masa. Všichni zůstali stát a dívali se, pak opatrně šli ke kůlu.
„Co to je?“ vyjádřil Threepio otázku všech.
Chewbaccův čenich úplně zdivočel v jakémsi čichovém deliriu. Chewie se držel zpátky, jak to jen bylo možné, ale nakonec nedokázal odolat: sáhl po jednom kusu masa.
„Ne, počkej!“ vykřikl Luke. „Nedělej to –“
Ale bylo pozdě. V okamžiku, kdy se maso od kůlu odtrhlo, stáhla se všude kolem dobrodruhů veliká síť a všechny je vyzdvihla vysoko nad zem, jako zmítající se klubko rukou a nohou.
Artoo divoce pískal – byl naprogramován tak, že nesnášel polohu hlavou dolů – a Chewie lítostivě štěkal.
Han si odtáhl od úst chlupatou tlapu a vyplivl trochu chlupů. „Skvěle, Chewie. To se ti povedlo. Pořád myslíš jenom na svoje břicho –“
„Jenom klid,“ zavolal Luke. „Pojďme vymyslet, jak se z toho dostaneme.“ Pokusil se uvolnit si ruce, ale neúspěšně; jednu měl zaklesnutou za zády v síti, druhou mačkala noha Threepio. „Může se někdo dostat k mému světelnému meči?“