Oči se jí zaplnily slzami. „Zvládneme to,“ zašeptala.
Impulzivně ho objala a znovu políbila. Také byl zaplaven city – vstal z mrtvých a v náručí má nádhernou princeznu, která ho vyrvala ze chřtánu věčnosti. Úplně ho to přemohlo. Nemohl se hýbat ani mluvit, jen ji pevně držel, slepé oči pevně zavřené před celým tím mrzkým světem, do kterého se brzo zase vrátí.
Vzápětí se to stalo. Za nimi se náhle zřetelně ozval odpudivý čvachtavý zvuk. Han otevřel oči, ale pořád nic neviděl. Leia se podívala do vedlejšího výklenku, a v jejích očích se objevila hrůza. Protože záclona nyní byla odsunuta stranou a celá místnost, od země po strop, byla zaplněná přehlídkou nejnechutnějších ukázek Jabbova dvora – všichni čuměli, slintali, hvízdali.
Leia si zakryla rukou ústa.
„Co je?“ Han ji stiskl. Bylo zřejmé, že něco je špatně. Napínal oči do temnoty.
Z druhé strany výklenku se ozvalo obscénní chichotání. Huttské chichotání.
Han se chytil za hlavu, znovu zavřel oči, jako by chtěl zadržet ještě na chvíli to, co bylo nevyhnutelné. „Já ten smích znám.“
Závěs na vzdálené straně se najednou rozhrnul. Seděl tam Jabba, Ishi Tib, Bib, Boba a několik strážných.
Všichni se chechtali, nepřestávali se smát, vysmívali se ze všech sil.
„Ale ale, jak dojemný pohled,“ předl Jabba. „Hane, chlapče můj, tvůj vkus ve výběru přítelkyň se zlepšil, i když o tvém štěstí se to říct nedá.“
I když byl slepý, dokázal Solo vklouznout do plynulého hovoru snáz než pojídač koření. „Poslouchej, Jabbo, už jsem byl na cestě, že ti zaplatím, ale trochu mě to zaneslo stranou. Už vím, že každý jsme jiný, ale určitě to nějak vyřešíme…“
Tentokrát se Jabba málem zalykal. „Na to už je příliš pozdě, Solo. Mohl jsi být nejlepší pašerák v branži, ale teď je z tebe krmivo pro banthy.“ Přestal se usmívat a pokynul strážím. „Seberte ho.“
Stráže popadly Leiu a Hana. Táhli piráta pryč, zatímco Leia se nepřestávala vzpouzet na místě, kde byla.
„Rozhodnu se později, jak ho zabít,“ zamumlal Jabba.
„Zaplatím ti trojnásobek,“ zavolal Solo. „Jabbo, zahazuješ celé jmění. Nebuď blázen.“ Pak byl pryč.
Z řady stráží rychle vystoupil Lando, vzal Leiu a pokusil se odvést ji.
Jabba je zastavil. „Počkej! Přiveď ji ke mně.“
Lando a Leia se zarazili v půli kroku. Lando vypadal napjatě, nejistě, co má dělat. Ještě nebyla vhodná chvíle na nějakou akci. Okolnosti zatím nebyly příznivé. Věděl, že je esem v rukávě, a člověk musí vědět, jak s takovým esem v rukávě hrát, aby vyhrál.
„Budu v pořádku,“ zašeptala Leia.
„Tím si nejsem jistý,“ odpověděl. Ale ta chvilka byla pryč; teď se nedalo nic jiného dělat. Spolu s Ishi Tibem, ptakoještěrem, odtáhli mladou princeznu k Jabbovi.
Threepio, který všechno sledoval ze svého místa za Jabbou, se už dál nemohl dívat. V hrůze se odvrátil.
Naproti tomu Leia stála hrdě před odporným monarchou. Její vztek dosáhl vrcholu. Celá galaxie válčí, a ji na téhle uprášené planetě zadržuje takový bezvýznamný hnilobný červ, to byla větší opovážlivost, než jakou mohla tolerovat. Přesto svůj hlas ovládala; neboť, koneckonců, byla princezna. „Máme mocné přátele, Jabbo. Brzo budeš litovat…“
„To určitě, určitě,“ brumlal starý gangster škodolibě, „ale mezitím si dosyta dopřeji potěšení z vaší společnosti.“
Dychtivě ji přitáhl k sobě, až jejich obličeje byly od sebe vzdálené jen několik centimetrů a její břicho přimáčknuté k jeho mastné hadí kůži. Pomyslela na to, že ho rovnou zabije, hned a na místě. Ale ovládla svou zlobu, protože zbytek té havěti tady by ji zabil dřív, než by s Hanem mohla uprchnout. Později se naskytne lepší příležitost. Takže jen těžce polkla a prozatím se k tomu slimákovi chovala, jak nejlépe dovedla.
Threepio na chvilku vykoukl a okamžitě se zase stáhl. „Ach, ne, to nemůžu vidět.“
To hnusné zvíře, Jabba, vystrčil svůj tlustý, odkapávající jazyk k princezně a vmlaskl jí zvířecí polibek přímo na ústa.
Hana hrubě vhodili do cely; dveře se za ním zabouchly. Ve tmě padl na zem, pak se sebral a posadil se u zdi. Po chvíli bušení pěstí do země se uklidnil a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Tma. Ať to spere ďas, slepota je slepota. Nemá smysl přát si modré z nebe, když sedíte na meteoritu. Bylo to ale tak frustrující, vyváznout takhle z podmražení, když ho zachránila jediná osoba, která…
Leia! Hvězdnému kapitánovi se sevřel žaludek při pomyšlení, co se s ní teď asi děje. Kdyby tak jenom věděl, kde je. Opatrně zaťukal na stěnu za sebou. Pevná skála.
Co mohl dělat? Možná se dohodnout. Ale co by mohl nabídnout? Hloupá otázka, pomyslel si – měl vůbec někdy něco, o čem by stálo za to dohadovat se?
Takže co? Peníze? Jabba jich měl víc, než mohl spočítat. Požitky? Jabbovi nic neposkytne větší požitek, než když zneuctí princeznu a zabije Sola. Ne, bylo to zlé – vlastně se zdálo, že by na tom ani nemohli být o moc hůř.
Pak uslyšel zavrčení. Hluboké, hrozivé zavrčení, vycházející z husté tmy ve vzdálenějším rohu cely, vrčení velkého a zuřivého zvířete.
Solovi naskočila husí kůže. Rychle vstal, zády se tiskl ke zdi. „Zdá se, že mám společnost,“ zamumlal.
Divoké zvíře zaburácelo nepříčetné „Groawwwwwrl“ a hnalo se přímo k Solovi, dravě ho popadlo kolem těla, zvedlo ho několik stop do vzduchu a vymáčklo z něho všechen dech.
Han se několik dlouhých vteřin vůbec nehýbal – nemohl věřit vlastním uším. „Chewie, jsi to ty!?“
Mohutný Wookiee radostně štěkl.
Už podruhé během hodiny Sola zaplavilo štěstí; ale tohle mělo úplně jiný základ. „Dobrá, dobrá, počkej chvilku, vždyť mě umačkáš.“
Chewbacca postavil přítele na zem. Han natáhl ruku a poškrábal partnera na hrudi; Chewie zavrněl jako štěně.
„Oukej, co se tu vlastně děje?“ Han už byl zase ve své kůži. Tohle bylo neuvěřitelné štěstí – byl tu někdo, s kým mohl ukout nějaký plán. A nebyl to jen tak někdo, ale jeho nejvěrnější přítel v galaxii.
Chewie ho obšírně informovaclass="underline" „Arh arhaghh spahrgh rahr aurowwwwrahrah grop rahp rah.“
„Landův plán? Co ten tady dělá?“
Chewie znovu zaštěkal.
Han zavrtěl hlavou. „Copak se Luke zbláznil? Proč jste ho poslouchali? Ten kluk se nepostará ani o sebe, natož aby sám někoho zachraňoval.“
„Rowr ahrgh awf ahraroww rowh rohngr grgrff rf rf.“
„Rytíř Jedi? Ale jdi. Z toho jsem už před časem vyrostl a každého občas někdo ošidí…“
Chewbacca nepřestával vrčet.
Han pochybovačně přikývl do temnot. „Uvěřím, až to uvidím na vlastní oči –“, poznamenal a tvrdě narazil do zdi. „Pokud mi promineš ten výraz.“
Hlavní železná brána Jabbova paláce se skřípavě rozevřela, mazadlem jí byl jenom písek a čas. Venku, v písečné bouři, stál Luke Skywalker a upíral oči do černého prostorného vchodu.
Byl oblečený jako rytíř Jedi – vlastně to byla sutana –, ale neměl u sebe pistoli ani světelný meč. Stál uvolněně, ale ne vyzývavě, a měřil si místo, kam měl vstoupit. Byl nyní mužem. Moudřejším – zestárlým spíše ztrátami než lety. Ztratil iluze, ztratil závislost. Ve válce ztratil přátele. Ve chvílích vypětí ztratil spánek. Ztratil schopnost smát se. Ztratil ruku.
Ale ze všech jeho ztrát tou největší byla ta, která pocházela ze znalostí a z hlubokého poznání, že už nikdy nemůže nevědět to, co ví. Přál si, aby se o mnoha věcech nedozvěděl. Zestárnul pod vahou poznání.