"Dobře, já jsem vyslech ty drzosti, Baloune," odpověděl nadporučík Lukáš. "Slyšel jste někdy, Sie Rechnungsfeldwebel, že dřív by byl voják tak drze] ještě ke všemu jako tento chlap? Sežere mně oběd a ještě chce, aby se mu povolila dvojitá porce. Já ti ale ukážu, Baloune, že vytrávíš. - Sie Rechnungsfeldwebel," obrátil se na Vaňka, "odveďte ho ke kaprálovi Weidenhofrovi, ať ho pěkně uváže na dvoře u kuchyně na dvě hodiny, až budou dnes večer rozdávat guláš. Ať ho uváže pěkně vysoko, aby jen tak se držel na špičkách a viděl, jak se v kotli ten guláš vaří. A zařiďte to tak, ať je ještě uvázána ta potvora, až se bude u kuchyně rozdávat guláš, aby mu sliny tekly jako hladové čubě, když čichá u uzenářského krámu. Řekněte kuchařovi, ať jeho porci rozdá!"
"K službám, pane obrlajtnant. Pojďte, Baloune!"
Když odcházeli, zadržel je ve dveřích nadporučík, a dívaje se do uděšené tváře Balounovy, zvolal vítězoslavně: "To sis pomoh, Baloune. Dobrou chuť přeji! A jestli mi to ještě jednou provedeš, pošlu tě bez milosti před polní soud." Když se vrátil Vaněk a oznámil, že Baloun je již uvázán, řekl nadporučík Lukáš: "Vy mne znáte, Vaňku, že takové věci nerad dělám, ale nemohu si pomoct. Za prvé uznáte, že když psovi berete kost, tak určí. Nechci mít kolem sebe podlého chlapa, a za druhé již ta okolnost, že je Baloun uvázán, má velký morální a psychologický význam pro celý manšaft. Ti chlapi si poslední dobou, když jsou u maršky a vědí, že zítra nebo pozítří pojedou do pole, dělají, co chtějí."
Nadporučík Lukáš vypadal velice utrápené a pokračoval tichým hlasem: "Předevčírem při nachtiibungu měli jsme, jak víte, manévrovat proti einjährigfreiwilligenschule za cukrovarem. První švarm, vorhut, ten šel ještě tiše po silnici, poněvadž ten jsem vedl sám, ale druhý, který měl jít nalevo a rozeslat vorpatroly pod cukrovar, ten si počínal, jako kdyby šel z výletu. Zpívali a dupali, že to muselo být slyšet až v lágru. Potom na pravém flangu šel rekognoscírovat terén třetí švarm pod les, to bylo vzdáleno od nás dobrých deset minut, a ještě na tu vzdálenost bylo vidět, jak chlapi kouří, samé ohnivé body ve tmě. A čtvrtý švarm, ten měl dělat nachhut, a čertví jak se to stalo, že se objevil najednou před naším vorhutem, takže byl považován za nepřítele, a já jsem musel ustupovat před vlastním nachhutem, který proti mně forykoval. To je jedenáctá marškumpanie, kterou jsem zdědil. Co z nich mohu udělat? Jak si budou počínat v opravdovém gefechtu?"
Nadporučík Lukáš měl přitom ruce sepjaty a tvářil se mučednicky a špička jeho nosu se protáhla.
"To si z toho, pane nadporučíku, nic nedělejte," snažil se ho upokojit účetní šikovatel Vaněk, "nelamte si s tím hlavu. Já už byl u třech maršek, každou nám s celým bataliónem rozflákali a šli jsme se formírovat znova. A všechny marškumpačky byla jedna jako druhá, žádná nebyla o chlup lepší než vaše, pane obrlajtnant. Nejhorší byla devátá. Ta s sebou odtáhla do zajetí všechny šarže i s kompaniekomandantem. Mé jenom to zachránilo, že jsem šel k regimentstrénu fasovat pro kumpačku rum a víno a oni to odbyli beze mne. - A to nevíte, pane obrlajtnant, že při tom posledním nachtiibungu, o kterém jste vypravoval, einjährigfreiwilligenschule, která měla naši kumpačku obejít, dostala se až k Neziderskému jezeru? Mašírovala pořád pryč, až do rána, a vorposty se dostaly až do bahna. A vedl je sám pan hejtman Ságner. Byly by snad přišly až do Šoproně, kdyby se nebylo rozednilo," pokračoval tajemným hlasem účetní šikovatel, který si liboval v takových případech a měl v evidenci všechny podobné události.
"A víte, pane obrlajtnant," řekl, důvěrně mrkaje, "že se má stát pan hejtman Ságner batalionskomandantem našeho maršbataliónu? Napřed, jak říkal štábsfeldvébl Hegner, se myslelo, že vy budete, poněvadž jste nejstarší důstojník u nás, batalionskomandantem, a potom prý přišlo od divize na brigádu, že je jmenován pan hejtman Ságner."
Nadporučík Lukáš zahryzl se do pysků a zapálil si cigaretu. Věděl o tom a byl přesvědčen, že se mu děje křivda. Hejtman Ságner ho již dvakrát přeskočil v postupu, ale neřekl nic jiného než: "Copak hejtman Ságner..."
"Já z toho nemám moc velkou radost," důvěrně se ozval účetní šikovatel, "vypravoval štábsfeldvébl Hegner, že pan hejtman Ságner v Srbsku na počátku války chtěl někde u Černé Hory v horách se vyznamenat a hnal jednu kumpačku svého baťáčku za druhou na mašíngevéry do srbských štelungů, ačkoliv to byla úplné zbytečná věc a infantérie tam byla starýho kozla co platná, poněvadž Srby odtamtud z těch skal mohla dostat jen artilérie. Z celého bataliónu zbylo jen 80 mužů, pan hejtman Ságner sám dostal handšús, potom v nemocnici ještě úplavici, a zase se objevil v Budějovicích u regimentu a včera prý večer vypravoval v kasiné, jak se těší na front, že tam nechá celý maršbatalión, ale že něco dokáže a dostane signum laudis, za Srbsko že dostal nos, ale teť že bud padne s celým maršbataliónem, nebo bude jmenován obrstlajtnantem, ale maršbaták že musí zařvat. Já myslím, pane obrlajtnant, že se takové riziko týká i nás. Vypravoval nedávno štábsfeldvébl Hegner, že příliš neladíte s panem hejtmanem Ságnerem a že on právě pošle naši 11. kumpačku první do gefechtu na ta nejhroznější místa."
Účetní šikovatel si vzdychclass="underline" "Já bych byl toho náhledu, že v takové válce, jako je tahle, kdy je tolik vojska a taková dlouhá fronta, že by se spíš mohlo docílit víc jenom pořádným manévrováním nežli nějakými zoufalými ataky. Já to viděl pod Duklou při 10. marškumpačce. Tenkrát se to všechno odbylo úplné hladce, přišel rozkaz ,Nicht schießen`, a tak se nestřílelo a čekalo, až se Rusové přiblížili až k nám. Byli bychom je zajali bez výstřelu, jenomže tenkrát měli jsme vedle sebe na levém flanku železné mouchy, a ti pitomí landveráci tak se lekli, že se k nám Rusové blíží, že se začali spouštět dolů ze strání po sněhu jako na klouzačce, a my jsme dostali rozkaz, že Rusové protrhli levý flank, abychom se hleděli dostat k brigádě. Já byl tenkrát právě u brigády, abych si dal potvrdit kompanieverpflegungsbuch, poněvadž jsem nemohl najít náš regimentstrén, když vtom začnou k brigádě chodit první z 10. maršky. Do večera jich přišlo sto dvacet, ostatní prý po sněhu sjeli, jak při ústupu zabloudili, někde do ruských štelungů, jako by to byl tobogan. Tam to bylo hrozné, pane obrlajtnant, Rusové měli v Karpatech štelungy nahoře i dole. A potom, pane obrlajtnant, pan hejtman Ságner..."
"Dejte mně už pokoj s panem hejtmanem Ságnerem," řekl nadporučík Lukáš, "já to všechno znám a nemyslete si, že když bude nějaký šturm a gefecht, že vy opět náhodou budete někde u regimentstrénu fasovat rum a víno. Byl jsem upozorněn, že vy strašně chlastáte, a kdo se podívá na váš červený nos, ten hned vidí, koho má před sebou."
"To je z Karpat, pane obrlajtnant, tam jsme to museli dělat, mináž k nám přicházela nahoru studená, zákopy jsme měli ve sněhu, oheň se nesměl dělat, tak nás držel jen ten rum. A nebýt mě, bylo by to dopadalo jako u jiných kumpaček, že ani ten rum nebyl a lidi mrzli. Zato u nás jsme měli všichni červené nosy od rumu, ale to mělo zas tu nevýhodu, že od bataliónu přišel rozkaz, aby na patroly chodil jen ten manšaft, který má červené nosy."
"Nyní máme zimu již za sebou," prohodil významně nadporučík.
"Rum je, pane obrlajtnant, v poli nezbytnou věcí v jakékoliv roční době, stejně jako víno. Působí, abych tak řekl, dobrou náladu. Za půl esšálku vína a čtvrt litru rumu budou se vám lidi prát s každým... Který dobytek to zas klepá na dveře, cožpak nečte na dveřích ,Nicht klopfen!`? Herein!"