Ano, lidé jsou v ni opravdu oboupohlavní, ale to neznamená, že předpovídám, že za nějakých tisíc let budeme oboupohlavní všichni, nebo že hlásám názor, že musíme něco podniknout, abychom oboupohlavní byli. Já jsem pouze vypozorovala, tím zvláštním, scestným, myšlenkově experimentálním způsobem charakteristickým pro science fiction, že když se na sebe podíváme v jistých blíže neurčených denních dobách, za jistého počasí, tak už takoví jsme. Nepředvídám ani nepředpisuji. Popisuji. Popisuji jisté aspekty psychologické skutečnosti způsobem romanopisce, což znamená vymýšlením důmyslných zevrubných lží.
Při čteni románu, jakéhokoli románu, si musíme uvědomovat, že to celé je nesmysl, a zároveň po celou dobu čtení věřit každému slovu. A nakonec, když dočteme, možná zjistíme – je-li ten román dobrý -, že jsme trošku jiní, než jsme byli předtím, že nás to malinko změnilo, jako setkáni sinovou tváři, jako přechod přes ulici, přes kterou jsme nikdy nepřecházeli. Je však velmi těžké říci, co jsme se naučili, jak jsme se změnili.
Umělec se zabývá tím, co se nedá slovně vyjádřit.
Umělec, jehož vyjadřovacím prostředkem je literatura, to dělá slovně. Romanopisec slovně vyjadřuje to, co se slovně vyjádřit nedá.
Slévaje tak možno používat paradoxně, protože máji, spolu s užitím sémiotickým, také užiti symbolické neboli metaforické. (Mají také zvukovou stránku – skutečnost, kterou lingvističtí pozitivisté úplně pomíjejí. Věta nebo odstavec se podobá akordu nebo harmonické řadě v hudbě: jejich významu zřetelněji porozumí pozorné ucho, i když si čtete tiše, než pozorný intelekt.)
Celá krásná literatura je metafora. Vědeckofantastická literatura je metafora. Od starších útvarů krásné literatury ji, zdá se, odlišuje použití nových metafor, čerpajících z určitých výrazných dominant současného života – například z vědy, všech odvětví vědy, a technologie a relativistického a historického pohledu. Cestováni vesmírem je jednou z těchto metafor; a také alternativní společnost, alternativní biologie; další je například budoucnost. Budoucnost v krásné literatuře je metafora.
Metafora čeho?
Kdybych to byla schopna sdělit nemetaforicky, nebyla bych napsala všechna tato slova, tento román; a Genly Ai by nikdy nebyl zasedl k mému psacímu stolu a nevypotřeboval by můj inkoust a pásku do stroje, aby mě i vás poměrně vážně informoval o tom, že pravda je věcí fantazie.
Ursula K. Le Guinová
KAPITOLA PRVNÍ
Průvod v Erhenrangu
Z archivu Hainu. Přepis dokumentu 01-01101-934-2-Gethen, pořízeného prostřednictvím ansiblu, adresovaného stabiloví na Ollulu. Zpráva od Genlyho Aie, prvního mobila na Gethenu/Zimní planetě, hainsky cyklus 93, ekumenicky rok 1490-97.
Podám zprávu tak, jako bych vyprávěl nějaký příběh, protože když jsem byl malý, učili mě na mé rodné planetě, že pravda je věci fantazie. Záleží na způsobu vyprávěni, jestli jsou holá fakta potlačena, nebo v něm převáži: je to jako s oním vzácným organickým skvostem našich moři, který se rozjasni, když ho nosí jedna žena, ale na jiné působí fádně a obrátí se v prach. Fakta nejsou o nic trvanlivější, soudržnější, poctivější a opravdovější než perly. Oboje je však křehké.
Ten příběh není celý můj, ani ho nevyprávím jen já sám. Po pravdě řečeno ani nevím, či příběh to vlastně je; vy to můžete posoudit lépe. Je to však jeden celek, a pokud se chvílemi zdá, že se fakta mění s měnícím se vypravěčem, je pak na vás, abyste si vybrali tu skutečnost, která se vám líbí nejvíc; žádná z nich není nepravdivá a všechno je jeden příběh.
Začíná 44. diumalu roku 1491, což na Zimní planetě v zemi zvané Karhide byl Odharhahad Tuwa neboli dvaadvacátý den třetího měsíce jara v roce jedna. Tady je totiž neustále rok jedna. Jen datování každého minulého a budoucího roku se první den nového roku změní, protože pozpátku i dopředu se počítá od výchozího bodu Nyní. Bylo tedy jaro roku jedna, bylo to v Erhenrangu, hlavním městě Karhide, a já jsem byl v nebezpečí života a neměl jsem o tom ponětí.
Byl jsem v průvodu. Šel jsem hned za gossiwory a hned před králem. Pršelo.
Mračna nad tmavými věžemi, déšť v hlubokých kaňonech ulic, ponuré kamenné město bičované bouří, kterým se pomalu vine jedna zlatá žilka. Vpředu jdou obchodníci, různi hodnostáři a řemeslníci z města Erhenrangu, seřazeni podle důležitosti, nádherně oblečeni a pohybující se v tom dešti jakoby nic, jako ryby v moři. Jejich obličeje jsou nadšené a klidné. Nepochodují jednotně. V tomto průvodu nejsou žádní vojáci, ani vojáky nikdo nenapodobuje.
Dále jdou lordové, starostové a představitelé každého panství a podpanství Karhide, jednotlivci nebo pět nebo čtyřicet pět nebo čtyři sta; dlouhatánský vyšňořený průvod, kterému do kroku vyhrávají kovové rohy a nástroje z vydlabaných kostí a dřeva a elektrické flétny, které ostře sekají přesný rytmus. Rozmanité transparenty jednotlivých velkých panství a žluté praporky zdobící cestu tvoří zplihlou změť barev, jedna kapela přehlušuje druhou, rytmy se navzájem prolínají a to vše se rozléhá v hlubině kamenné ulice.
Následuje houf žonglérů s naleštěnými koulemi ze zlata, které v blýskavých rojích po několika vždycky vymrští vysoko do vzduchu a zase chytají a znovu vymrští a vytvářejí tak jakési žonglérské zářetrysky. A najednou, jako by se doslova rozsvítily, hoří ty zlaté koule jasným plamenem: slunce se dere zpoza mraků.
A za nimi čtyřicet postav ve žlutém vyhrává na gossiwory. Gossiwor, na který se hraje jen v králově přítomnosti, neskutečně smutně a táhle rachotí. A když jich hraje čtyřicet naráz, tak to s člověkem zatřese, otřásá to věžemi Erhenrangu a setřese to poslední spršky deště z rychle plynoucích mraků. Jestliže tohleto je královská hudba, pak není divu, že všichni karhidští králové jsou blázni.
A dále pak královská společnost, stráže a funkcionáři a hodnostáři města a dvora, poslanci, senátoři, kancléři, velvyslanci, lordové; žádný z nich nejde ani v jedné řadě stejným krokem, přesto se nesou velmi důstojně; a mezi nimi je král Argaven XV., v bílé tunice a košili a kalhotách pod kolena a v kožených kamaších v barvě šafránu a se žlutou kšiltovkou. Zlatý prsten je jeho jedinou ozdobou a znakem úřadu. Za touto skupinkou nese osm svalnatou královská nosítka, osázená žlutými safíry, v nichž se už celá staletí žádný král nenesl. Je to ceremoniálni relikvie z doby „dávno-před". Kolem nosítek jde osm strážců ozbrojených „přepadovými puškami", rovněž pozůstatky barbarštější minulosti, které ovšem nejsou prázdné, ale nabité broky z měkkého železa. Za králem kráčí smrt. Za smrtí studenti učilišť, kolejí, řemeslnických škol a králových krbů, dlouhé řady děti a mládeže v bílých, červených, zlatých a zelených šatech; a konečně závěr průvodu tvoří pár tiše a pomalu se pohybujících tmavých aut.
Královská společnost, v ni i já, se shromažďuje na plošině z čerstvých trámů vedle nedodělaného oblouku říční brány. Průvod se vlastně koná u příležitosti dokončeni oblouku, který tvoři tečku za výstavbou nové silnice a říčního přístavu. Tento obrovský počin představuje pět let hloubeni, budování a pokládáni samotné silnice a zvěční panování Argavena XV. v análech Karhide. Tísníme se na té plošině v provlhlých masivních hávech. Déšť ustal, svítí na nás slunce, báječné, oslňující, zrádné slunce Zimní planety. K muži po levici utrousím poznámku: „To je vedro. Opravdu vedro."
Ten člověk po levici – podsaditý tmavý Karhidán s ulíznutými splývavými vlasy, v tlusté tunice ze zelené kůže protkané zlatem, tlusté bílé košili a tlustých kalhotách pod kolena, s řetězem z těžkých stříbrných článků velikosti dlaně – tento člověk, který se příšerně potí, odpovídá: „To tedy je."
Stojíme namačkáni na té plošině a všude kolem nás jsou vidět obličeje obyvatel města, a jak tak hledí vzhůru, připomínají mělčinu posetou hnědými oblázky, na nichž se třpytí slída tisíců upřených očí.
A nyní král stoupá po můstku ze syrových desek, který vede z plošiny nahoru k oblouku, jehož nespojené pilíře se tyčí nad královským majestátem a přístavištěm a řekou. Jak vystupuje vzhůru, lidské moře se pohne a davem mohutně zašumí: „Argaven!" Nijak na to nereaguje. Ani žádnou reakci nečekají. Disharmonické zahřmění gossiworů; konec. Ticho. Slunce svítí na město, řeku, davy lidi a krále. Dole zednici uvedli do chodu elektrickou zdviž, a zatímco král stoupá vzhůru, vznáší se kolem něho nahoru klenák, je umístěn a posazen téměř nehlučně, ačkoli jde o obří tunový blok, do mezery mezi dvěma pilíři a rázem je z nich jedna jediná věc -oblouk. Jeden zedník očekává krále nahoře na lešení s kbelíkem a lžící. Všichni ostatní dělníci obsypali jako hejna much provazové žebříky a spouštějí se po nich dolů. Král a zedník poklekají na kousku bedněni, vysoko mezi řekou a sluncem. Král bere zednickou lžíci a začíná nanášet maltu do dlouhých spojů klenáku. Ne že by se jen naoko dotýkal zdiva a hned předával lžíci zedníkovi, dává se skutečně systematicky do práce. Používá beton, který je narůžovělý, na rozdíl od všeho ostatního, dosud použitého; pět či deset minut pozoruji to kmitáni včelího krále a pak se ptám člověka vlevo ode mne: „To se klenáky vždycky usazuji do červeného betonu?" Neboť tatáž barva bije do očí kolem klenáku každého oblouku Starého mostu, který se nádherně vypíná nad řekou kus od tohoto oblouku.