Zapřel jsem se do zadní oje a táhl jsem a páčil a smýkal saněmi, abych se dostal od hrany propasti. Nešlo to jednoduše. Ale opřel jsem se do oje celou vahou a škubal saněmi, až se váhavě pohnuly a pak najednou prudce vyjely z propasti. Estraven visel za ruce na okraji propasti, takže jeho váha teď pomohla mně. Když se vydrápal nahoru, částečně ho táhly i popruhy, zhroutil se, obličejem na led.
Klekl jsem si k němu a snažil se rozepnout popruhy, do kterých byl zapražený. Vyděsilo mě, jak tam bezvládně ležel, nehýbal se, jen hrudník se mu nadouval, jak hluboce dýchal. Měl promodralé rty, jednu půlku obličeje potlučenou a odřenou.
Vrávoravě se posadil a zasípaclass="underline" „Modré – všecho modré – věže v hlubinách – "
„Co?"
„V té propasti. Všechno modré – plno světla."
„Jsi v pořádku?"
Začal si znovu zapínat postroj.
„Ty běž vpředu – na laně – s tyčí," činilo mu námahu promluvit.
„Sonduj cestu."
Celé hodiny jeden z nás táhl sáně, zatímco druhý prověřoval cestu, jemně našlapoval jako kočka na skořápkách a tyčí předem proťukal každé místo, na které stoupl. V tom bílém počasí nebylo propasti vidět, dokud je člověk neměl pod sebou, což bylo trochu pozdě, protože okraje byly často převislé a ne vždy pevné. Každé šlápnutí mohlo přinést překvapeni, pád, šok. Žádné stíny. Hladká, bílá, nehlučná koule: pohybovali jsme se uvnitř obrovské skleněné banky, pomalované ledovými květy. Uvnitř baňky nebylo nic, venku nebylo nic. Ale na skle byly praskliny. Prozkoumat, šlápnout; prozkoumat, šlápnout. Prozkoumat, jestli tam nejsou neviditelné praskliny, kterými by člověk mohl vypadnout z bílé skleněné baňky a padat a padat a padat… Všech mých svalů se pozvolna zmocňovalo napětí, které ne a ne polevit. Každý nový krok byl pro mě neobyčejně namáhavý.
„Co je, Genry?"
Stál jsem tam uprostřed ničeho. Vyhrkly mi slzy a víčka mi přimrzla k sobě. „Bojím se, že spadnu," odpověděl jsem.
„Jsi přece na laně," uklidňoval mě. Pak přišel za mnou, ujistil se, že nikde v dohlednu není žádná rozsedlina, a když viděl, jak na tom jsem, řekclass="underline" „Postavíme stan."
„Ještě ne, měli bychom jit dál."
Ale on už odvazoval stan.
Později, když už jsme byli po jídle, promluviclass="underline" „Dobře jsme udělali, že jsme zastavili. Myslím, že tudy nemůžeme jít. Zdá se, že tu led ustupuje, a pořád bude stejně zvětralý a přerušovaný trhlinami. Kdyby bylo vidět, mohli bychom to zvládnout. Ale v nestinu to nejde."
„Jak se ale dostaneme k Shensheyským močálům?"
„Když bychom se místo k jihu zase odklonili na východ, mohli bychom se snad dostat na pořádný led, schůdný až do Guthenského zálivu. Jednou v létě jsem ten led viděl z člunu v zálivu. Táhne se až k Červeným horám a v ledových řekách stéká do zálivu. Kdybychom sešli po jednom z těch ledovců dolů, mohli bychom po mořském ledu pokračovat přímo na jih do Karhide a vstoupit tam od moře, což by asi bylo lepší než přes hranice. Pár kilometrů si tím sice zajdeme, hádám takových třicet až osmdesát. Co ty na to, Genry?"
„Já na to, že pokud se nezmění tohle bílé počasí, tak už neujdu ani pět metrů."
„No ale jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu…"
„Jestli se dostaneme tady z toho proděravělého ledu, tak je všechno v pořádku. A jestli se ještě někdy objeví slunce, tak si vlezeš na sáně a já tě zadarmo svezu do Karhide." Byl to typický pokus o humor; v tom stádiu cesty byly všechny naše pokusy přihlouplé, ale někdy aspoň tomu druhému pozvedly náladu. „Nic mi není, kromě akutního chronického strachu," dodal jsem.
„Strach je velmi užitečný. Jako tma; jako stíny." Estravenův úsměv vypadal jako ošklivá škvíra v popraskané hnědé masce, která se olupuje, která je shora přikrytá černou kožešinou a do které jsou vsazeny dva černé kamínky. „Je to divné, že nestačí denní světlo. Abychom mohli jít, potřebujeme stíny."
„Dej mi na chvilku svůj blok."
Právě dopsal záznam o uplynulém dnu a provedl nějaké výpočty vzdálenosti a přídělů jídla. Kolem ohřívače mi pak deník přisunul a s nim i inkoustovou tužku. Na prázdný list zevnitř přilepený na zadní desky jsem nakreslil křivku v kruhu a černě vybarvil tu část, která v symbolu označuje jiň, a zase jsem mu to posunul zpět.
„Znáš tady ten symbol?"
Dlouze se na něj zadíval a tvářil se přitom nějak divně, ale řekclass="underline"
„Ne"
„Setkal by ses s tím na Zemi a na Hainu-Davenantu a na Chiffe-waru. Jsou to jin a jang. Světlo je levá ruka tmy… jak to bylo? Světlo, tma. Strach, odvaha. Zima, teplo. Žena, muž. To jsi ty, Thereme. Jsi obojí a jedno. Stín na sněhu.
Další den jsme se vlekli na severovýchod; pro celý ten den byla charakteristická bílá absence čehokoli, do té doby, než na tom nic, po kterém jsme se trmáceli, zmizely všechny praskliny. Pojedli jsme jen dvoutřetinovou dávku a doufali, že nám na naší prodloužené trati nedojdou úplně zásoby. Napadlo mě, že i kdyby došly, bylo by to skoro jedno, protože rozdíl,málo – nic‘ mi připadal pranepatrný. Estravena však vedla jeho šťastná hvězda k čemusi jako předtuše nebo intuici, ale byla to zřejmě logická úvaha na základě zkušeností. Po čtyři dny jsme postupovali na východ; byly to čtyři z nejdelších úseků, jaké jsme vůbec urazili, každý zhruba třicetikilometrový. A pak v tom klidném počasí, v té bílé nicotě, nastal zvrat, rozsypalo se na kusy a nastalo víření, vir, vir drobných sněhových částeček před námi, za námi, na boku, v očích; jak zašlo světlo, spustila se bouře. Tři dny jsme leželi ve stanu, zatímco nám vichřice spílala, třídenní nenávistné spílání beze slov, vycházející z plic, které nedýchaly.
„Asi mě dožene k tomu, že na ni taky zaječím," oslovil jsem Estravena myšlenkami a on s váhavostí typickou pro jeho spojeni vyslal ke mně: „Nemá smysl. Nebude poslouchat."
Prospali jsme hodiny a hodiny, jedli jsme jen trochu, ošetřovali jsme si omrzliny, záněty a odřeniny, domlouvali jsme se myšlenkami a znovu usínali. Třídenní vřískot přešel v mumláni, potom v zavzlykání a potom v ticho. Rozednilo se. Otvorem ve dveřích zazářil nebeský jas. Rozžehl nám i srdce, přestože jsme byli příliš zmoženi na to, aby se ta úleva projevila nějakou mimořádnou aktivitou a horlivostí. Strhli jsme stan – trvalo nám to asi dvě hodiny, protože jsme se ploužili jako dva stařečci – a vydali jsme se na cestu. Cesta vedla z kopce dolů, neomylné mime klesání; povrch byl pro lyže přímo ideální. Svítilo slunce. Teploměr dopoledne ukazoval -23°. Jako by se nám chůzi vracela sila, šlo se nám lehce a cesta ubíhala. Ten den jsme byli na cestě, dokud nevyšly hvězdy.
Navečer přichystal Estraven nezkrácený příděl jídla. Kdybychom takhle jedli dál, vystačily by nám zásoby už jen na sedm dnů.
„Kolo se obrací," řekl vážně. „Aby se nám dobře šlo, musíme pojíst."
„Jezme, pijme, veselme se." To jídlo mi pozvedlo náladu. Nezřízeně jsem se rozchechtal svým vlastním slovům. „Všechno souvisí se vším – jidlo-veselo-pití. Když se nenadlábneš, těžko budeš veselý." Napadlo mě, že je to stejná záhada jako kruh jin-jang, ale dlouho u té záhady nezůstalo. Rozptýlilo ji něco v Estravenově obličeji. Najednou mi bylo do breku, ale ovládl jsem se. Nebylo by to fér, Estraven nebyl tak silný jako já a třeba by se také rozbrečel. Mezitím usnuclass="underline" spal vsedě, s miskou na klíně. Taková nedůslednost byla u něho vzácná. Ale nebyl to špatný nápad, s tím spánkem.
Druhý den ráno jsme se probudili dost pozdě, dali jsme si dvojitou snídani, opásali se popruhy a vydali se se svými lehkými saněmi pryč z okraje světa.
Pod tímto okrajem světa, což byl strmý kamenitý svah zbarvený v bledém poledním slunci do bíločervena, se rozkládalo zamrzlé moře: Guthenský záliv, zamrzlý od břehu ke břehu a od Karhide až po severní pól.
Trvalo nám jedno odpoledne a celý další den, než jsme přes polámané hrany a terasy a všelijaké prohlubně v ledu, zaklíněném do Červených hor, sestoupili k zamrzlému moři. Tam jsme nechali sáně. Upravili jsme si zavazadla na záda tak, že hlavni náplň jednoho tvořil stan a druhého spací pytle a jídlo jsme rozdělili rovnoměrně. Na každého takto vyšlo méně než dvanáct kilogramů; vzal jsem k sobě ještě chabový ohřívač a i tak to vážilo necelých patnáct kilogramů. Připadalo mi výborné, že jsme se zbavili věčného tahání, posunování, vláčení a zdvihání sani, a také jsem to Estravenovi řekl, když jsme se vydali na pochod. Ohlédl se zpátky na sáně, pouhé smítko na ohromné agónii ledu a načervenalého kameni. „Posloužily nám," prohlásil. Svou oddaností rovnoměrně podělil i věci, trpělivé, odolné, spolehlivé věci, které používáme a jsme na ně zvykli, věci, vedle kterých žijeme. Po saních se mu stýskalo.