Ale už se odrazil a sjížděl z kopce dolů: skvělý, rychlý lyžař a tentokrát se nemusel zdržovat kvůli mně. Rychlými oblouky se jako střela řítil dolů přes stíny na sněhu. Ujel mi a najel rovnou do palby pohraniční stráže. Myslím, že napřed zněly varovné výkřiky a povely k zastaveni a že se někde najednou rozsvítilo nějaké světlo, ale nevím to jistě; jedno je však jisté – on nezastavil a dál se hnal k plotu a oni ho zastřelili, než k němu dojel. Nepoužili zvukovou pušku, která jen omráčí, nýbrž přepadovou pušku, ze které vychází celá dávka kovových úlomků. Stříleli s cílem zabit ho. Když jsem k němu dojel, umíral, snažil se vysoukat z lyží, které trčely ze sněhu, svíjel se, hrudník zpola rozstřílený. Vzal jsem mu hlavu do dlaní a mluvil jsem na něho, ale vůbec mi neodpovídal; jen na moje vyznáni lásky svým způsobem zareagovaclass="underline" navzdory spoušti a zkáze, která už byla v jeho mysli dokonána při tom, jak se mu vytrácelo vědomí, jedenkrát zřetelně vykřikl v našem myšlenkovém jazyce: „Areku!" Víckrát už ne. Držel jsem ho, skláněl jsem se k němu, když umíral. Dovolili mi to. Potom mi nařídili vstát, odvedli mě jedním směrem, jeho odnesli opačným, mě do vězení, jeho do temnoty.
KAPITOLA DVACÁTÁ
Bláhové počínání
Někde v poznámkách, které si Estraven psal během naší cesty přes Gobrinský led, se pozastavuje nad tím, proč se jeho přítel stydí plakat. Mohl jsem mu vysvětlit už tehdy, že to není ani tak moc stud jako spíše strach. Teď jsem šel Sinothským údolím, ten večer, co zemřel, dál do studené země, která strach nezná. Tam jsem přišel na to, že se člověk může vyplakat, ale k ničemu to není.
Odvedli mě zpět do Sassinothu a uvrhli mě do vězení, protože jsem se pohyboval ve společnosti člověka mimo zákon a protože pravděpodobně nevěděli, co jiného se mnou podniknout. Od samého začátku, ještě před tun než přišli oficiální příkazy z Erhenrangu, se mnou zacházeli hezky. Moje karhidské vězení byla vlastně zařízená místnost ve věži lordů-čekatelů na úřad; měl jsem krb, rozhlas a pětkrát denně pořádné jídlo. Bylo tam však bezútěšně. Postel byla tvrdá, přikrývky tenké, podlaha holá, vzduch studený – jako všechny pokoje v Karhide. Poslali mi ale lékaře, v jehož rukách a hlase bylo více neúnavné a blahodárné útěchy, než jsem kdy měl možnost poznat v Orgoreynu. Myslím, že po jeho příchodu zůstaly dveře odemčené. Vzpomínám si, jak byly otevřené a já jsem si přál, aby byly zavřené, protože tam z chodby nepříjemně táhlo. Ale neměl jsem sílu ani odvahu se zvednout z postele a ty vězeňské dveře zavřít.
Lékař, mladý, vážný, takový mateřský typ, mi klidně, ale přesvědčivě oznámiclass="underline" „Pět nebo šest měsíců jste se nedostatečně živil a nadměrně jste se vyčerpával. Zničil jste se. Není z čeho čerpat dál. Ležte, odpočívejte. Ležte jako řeky v údolích zamrzlé během zimy. Klidně ležte. Čekejte."
Jenže když jsem usnul, ocitl jsem se pokaždé v tom náklaďáku, všichni jsme se k sobě choulili, všichni jsme zapáchali, třásli se, byli jsme nazí a namačkaní kvůli teplu jeden na druhého, kromě jednoho. Ten ležel opuštěně, opřený o zamřížované dveře, studený, v puse plno sražené krve. Byl to zrádce. Odešel sám, opustil nás, opustil mě. Probouzel jsem se rozezlený, slabě jsem se chvěl a tyto záchvaty zlosti končívaly slzami.
Musel jsem být dost nemocný, protože si pamatuji, co se mnou udělala vysoká horečka a že u mne jednu noc, možná i několik, ten lékař zůstal. Nevybavuji si ty noci, ale na jednu si vzpomínám – jak jsem mu říkaclass="underline" „Mohl zastavit. Viděl tu hlídku. Vběhl rovnou mezi hlavně." Úplně slyším svůj vlastní plačtivý, naříkavý hlas.
Ten mladý lékař na to chvíli nic neříkal. „Snad nechcete tvrdit, že se zabil."
„Možná – "
„Toto prohlašovat o příteli, to je kruté. A pokud jde o Hartha rem ir Estravena, nechce se mi tomu věřit."
Když jsem mu to říkal, neuvědomil jsem si, jak opovrženíhodná je pro tyto lidi sebevražda. Pro ně neznamená jako pro nás jednu z možností. Pro ně je sebevražda vzdáni se možností, akt zrady. Karhiďan, který čte náš kánon, nevidí zločin v tom, že Jidáš zradil Ježíše, ale v činu, který jako výraz nejvyššího zoufalství odpírá možnost odpuštění, změny, života: v jeho sebevraždě. „Takže pro vás není Estraven zrádce?"
„Ani nikdy nebyl. Je mnoho těch, kdo nikdy nedbali obvinění vznesených proti němu, pane Aii."
Ale nenacházel jsem v tom žádnou útěchu, jen jsem nahlas vykřikl, co mě mučilo: „Tak proč ho zastřelili? Proč je mrtvý?" Na to mi neodpověděl, nebylo co. Nikdy mě oficiálně nevyslýchali. Zeptali se mě, jak jsem se dostal z pulefenské farmy do Karhide, a dál je zajímalo místo určení a smysl té zašifrované zprávy, kterou jsem odvysílal. Řekl jsem jim to. Tato informace šla rovnou do Erhenrangu ke králi. Záležitost s lodi zjevně udržovali v tajnosti, ale o mém útěku z orgotského vězení, o mé zimní cestě přes led, o mé přítomnosti v Sassinothu se otevřeně psalo a diskutovalo. O Estravenově roli se v rozhlase nezmínili, ani o jeho smrti. Přesto se o ní vědělo. Udržení tajemství je v Karhide do značné míry záležitost diskrétnosti, všeobecně přijaté mlčenlivosti – vynechání otázek, ale ne vynechání odpovědí. Přehledy zpráv mluvili o vyslanci panu Aiovi, ale každý věděl, že z rukou Orgoťanů mě vysvobodil Harth rem ir Estraven a že to on se mnou přešel led do Karhide a dokázal nebetyčnou lež komensální báchorky o tom, jak jsem loni na podzim v Mishnory nečekaně podlehl hormové horečce… Estraven předvídal poměrně přesně, jakou odezvu můj návrat vyvolá; mýlil se hlavně v tom, že ji podcenil. Kvůli mimozemšťanovi, který ležel v jednom pokoji v Sassinothu nemocný, neschopný jednat nebo se o něco starat, padly v průběhu deseti dnů dvě vlády.
Tvrzení, že padla orgotská vláda, ovšem znamená pouze to, že jedna skupina komensalů nahradila druhou skupinu komensalů ve vedoucích úřadech Třiatřicítky. Některé stíny se zkrátily, některé se prodloužily, jak říkají v Karhide. Frakce Sarf, která mě poslala do Pulefenu, se i přesto, že byla přistižena při lži, a ne poprvé, udržela až do té doby, kdy dal Argaven oficiálně ve známost, že v dohledné době do Karhide přiletí hvězdná loď. V ten den převzala vedoucí úřady Třiatřicítky Obslova strana, frakce Volný obchod. Takže jsem jim byl nakonec přece jenom prospěšný.
V Karhide pád vlády ve většině případů znamená, že ministerští předsedové upadnou v nemilost a jsou nahrazeni a zároveň dochází k výměně křesel v kyorremy; častými alternativami jsou však atentát, abdikace a vzpoura. Tibe se o udržení moci ani nepokusil. Fakt, že moje cena na poli mezinárodního shifgrethoru stoupla, plus fakt, že jsem vlastně nepřímo ospravedlnil Estravena, mi dodaly prestiž, natolik převyšující jeho, že rezignoval, jak jsem později zjistil, ještě než se erhenrangská vláda dozvěděla, že jsem vyslal vzkaz na svoji loď. Dostal avízo od Thessichera a podle toho jednal, čekal jen na zprávu o Estravenově smrti a potom podal demisi. Zároveň s utrpěnou porážkou měl pocit zadostiučiněni.
Jakmile byl Argaven obšírně obeznámen se situací, vzkázal pro mě, poslal mi žádost, abych ihned přijel do Erhenrangu, a s ní velkorysou částku na případné výdaje. Stejně velkoryse se zachovalo i město Sassinoth, které se mnou poslalo mladého lékaře, protože jsem na tom ještě nebyl zdravotně dobře. Jeli jsme na motorových saních. Z té cesty mi v paměti utkvěly jen útržky; probíhala hladce a v poklidu, s dlouhými zastávkami, když jsme čekali, až udusávače zprůjezdní silnici, a dlouhými nocemi v hostincích. Klidně to mohlo trvat jen dva tři dny, ale mně to připadalo dlouhatánské, a až po okamžik, kdy jsme projeli severními branami Erhenrangu do hlubokých ulic plných sněhu a stínu, si z toho moc nepamatuji.
Cítil jsem, že rány na srdci se poněkud zacelují a rozháraná mysl se srovnává. Předtím jsem byl zdrcený, hromádka neštěstí. Přestože mě teď ta snadná cesta unavila, našel jsem v sobe nějakou nedotčenou sílu. Nejspíše sílu zvyku, protože toto bylo konečně místo, které jsem znal, město, ve kterém jsem více než rok žil a pracoval. Znal jsem ulice, věže, ponuré dvory a cesty a fasády paláce. Věděl jsem, proč jsem tady. A tak mi poprvé jasně došlo, že když je můj přítel mrtvý, musím dotáhnout do konce to, zač zemřel. Musím usadit klenák do oblouku.