Levá ruka tmy

U bran paláce na mě čekal vzkaz, abych se ubytoval v jednom z domů pro hosty uvnitř objektu paláce. Byl to Dům s kulatou věží, který u dvora znamenal vysoký stupeň shifgrethoru: ani ne tak královy přízně jako spíše uznání významu. Obvykle tam byli ubytováni velvyslanci spřátelených mocností. To bylo dobré znamení. Cestou jsme však museli projit kolem Červeného rohového domu a já jsem nahlédl do úzké branky s obloukem, poblíž ní se nakláněl nad jezírko s šedým ledem holý strom, a podíval se na dům, který stále zel prázdnotou.

U vchodu do Domu s kulatou věži se mě ujal člověk v bílém hiebu a karmínové košili, se stříbrným řetězem na ramenou: Faxe, věštec z Pevnosti Otherhord. Při pohledu na jeho laskavou a krásnou tvář, první známou, kterou jsem po mnoha dnech spatřil, vystřídal mé rezolutní odhodlání pocit úlevy. Když mě Faxe pozdravil oním vzácně užívaným karhidským způsobem, že mě chytil za ruce, a přivítal mě jako svého přítele, dokázal jsem jeho vřelost částečně opětovat.

Jeho okres, Jižní Rer, ho vyslal do kyorremy začátkem podzimu. Zvolení pobývatele handdarské Pevnosti za člena rady není nic neobvyklého; obvykle však tento úřad nepřijímá snovač a věřím, že i Faxe by ho odmítl, kdyby ho tolik neznepokojovalo, jak Tibe vládne a kam zemi vede. A tak sundal zlatý řetěz snovače a navlekl si stříbrný řetěz radního; neměl moc času na to, aby po sobě zanechal nějakou trvalou stopu, protože od Themu už byl členem heskyorremy, neboli dříve Vnitřní rady, která slouží jako protiváha ministerského předsedy. A do této funkce ho jmenoval sám král. Byl pravděpodobně na cestě k výšinám, z nichž Estraven před necelým rokem spadl. Politické kariéry jsou v Karhide prudké a strmé.

V Domě s kulatou věží, chladné, okázale nádherné, nevelké stavbě, jsme si s Faxem obšírně povídali, dokud jsem se nemusel setkat s kýmsi dalším nebo učinit jakési formální vyhlášení nebo veřejně vystoupit. Zpříma se mi díval do očí a zeptal se mě: „Takže přiletí loď a přistane u nás: větší než ta, která před třemi roky přivezla vás na ostrov Horden. Je to tak?"

„Ano. Tedy – odeslal jsem vzkaz, aby se připravili k příletu."

„Kdy přistanou?"

Když jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, kolikátého je, zvolna mi docházelo, jak jsem na tom byl v poslední době bídně. Musel jsem si pozpátku odpočítávat až po den před Estravenovou smrtí. Když mi svitlo, že jestliže loď byla v minimální vzdálenosti, bude teď už na planetární oběžné dráze a bude čekat na moje pokyny, dostal jsem další šok.

„Musím se s lodí spojit. Budou potřebovat instrukce. Kde mají podle krále přistát? Měla by to být nějaká neobydlená oblast, dost velká. Musím se dostat k vysilači -"

Vše se vyřídilo svižně, lehce. Nekonečné zákruty a nezdary mých dřívějších jednání s erhenrangskou vládou se rozplynuly jako pole ledových ker v rozvodněné řece. Kolo se otočilo… Dalšího dne jsem měl mít audienci u krále.

Šest měsíců trvalo Estravenovi, než zařídil první audienci. Zařizování druhé mu trvalo zbytek života.

Tentokrát jsem byl příliš unavený na to, abych se strachoval, a kromě toho jsem měl na mysli tolik věcí, že převážily nad zaražeností. Šel jsem dlouhým červeným sálem pod zaprášenými praporci a stál jsem před třemi velkými krby, v nichž praskaly a jiskřily tři jasné ohně. Král seděl poblíž centrálního krbu, skrčený, na vyřezávané stoličce u krbu.

„Posaďte se, pane Aii."

Sedl jsem si na opačnou stranu krbu a Argavenův obličej naproti jsem viděl ve světle plamenů. Vypadal sešle a staře. Vypadal jako žena, která přišla o své dítě, jako muž, který přišel o svého syna.

„Tak tedy vaše loď, pane Aii, přistane."

„Přistane, pane, v Athten Fenu, jak jste žádal. Měli by tu být dnes večer, na začátku Třetí hodiny."

„Co když se do toho místa netrefí? To pak všechno shoří?"

„Budou sledovat naváděcí signál až sem, vše je zařízeno. Nemůže se stát, že by se netrefili."

„A kolik jich tam je – jedenáct? Říkám to dobře?"

„Ano, můj pane. Není jich tolik, abyste se musel bát."

Argaven chtěl něco nervózně naznačit rukama, ale gesto nedokončil. „Já už se vás, pane Aii, nebojím."

„To jsem rád."

„Sloužil jste mi dobře."

„Já ale nejsem váš služebník."

„To vím," odpověděl lhostejně. Zahleděl se do ohně a žvýkal si zevnitř ret.

„Předpokládám, že můj ansibl je v Mishnory v rukou Sarfu. Na palubě lodi však budou mít další. Od té chvíle budu vystupovat, pokud nebudete mít nic proti tomu, jako zplnomocněný velvyslanec Ekumenu s právem diskutovat o smlouvě o spojenectví s Karhide a podepsat ji. Prostřednictvím ansiblu se dá dohodnout ratifikace na Hainu a různých dalších stabilitách."

„Výborně."

Dál už jsem neříkal nic, protože mi nevěnoval tak úplně pozornost. Špičkou boty strčil do jednoho polena v krbu, až s praskotem vyletělo několik červených jisker. „Proč mě k čertu podvedl?" dožadoval se pronikavým vysokým hlasem odpovědi a poprvé se na mě zpříma podíval.

„Kdo?" opětoval jsem jeho přímý pohled.

„Estraven."

„Docílil toho, že nepodvádíte sám sebe. Když jste začal věnovat svou přízeň frakci, která mi nebyla přátelsky nakloněna, odklidil mě. A přivedl mě zpátky k vám až teď, když vás samotný můj návrat přesvědčil o tom, abyste přijal misi z Ekumenu a ocenil její význam.

„Proč mi nikdy o té větší lodi neřekl?"

„Protože o ni nevěděclass="underline" než jsem odešel do Orgoreynu, s nikým jsem o ní nemluvil."

„A tam jste to vy dva vyklopili těm nejlepším, jen co je pravda. On usiloval o to, aby z vaší mise vytěžili Orgoťané. Celou dobu spolupracoval s Volným obchodem. A to nebyla zrada?"

„Nebyla. On totiž věděl, že ať spojenectví s Ekumenem uzavře kterákoli ze zemí, ta druhá ji bude vzápětí následovat. Což bude; stejně jako budou následovat Sith a Perunter a Souostroví, než se tady sjednotíte. On, můj pane, vroucně miloval svou zem, ale nesloužil ani jí, ani vám. Sloužil stejnému pánu jako já."

„Ekumenu?" udiveně zvídal Argaven.

„Ne. Lidstvu."

Když jsem to říkal, nebyl jsem si jistý, jestli je to pravda. Pravda jen zčásti; zrnko pravdy. Kdybych tvrdil, že Estraven jednal na základě čistě osobní náklonnosti, smyslu pro zodpovědnost a přátelství k jedné jediné lidské bytosti, nebylo by na tom o nic méně pravdy. Ani to by však nebyla úplná pravda.

Král neodpovídal. Zachmuřený, vrásčitý, povadlý obličej měl obrácený k ohni.

„Proč jste tu vaši loď zavolal, než jste mi dal vědět, že se vracíte do Karhide?"

„Abych vám položil nůž na krk. Vzkaz pro vás by mohl zachytit lord Tibe a ten mě mohl předat zpět Orgoťanům. Nebo mě dát zastřelit. Tak, jako dal zastřelit mého přítele."

Král na to neříkal nic.

„Nezáleží až tak moc na tom, abych přežil, ale mám a měl jsem povinnost vůči Gethenu a Ekumenu, musel jsem splnit úkol. Abych si zajistil šanci na jeho splnění, vyslal jsem nejdříve signál na loď. Poradil mi to Estraven a bylo to tak správné."

„No, rozhodně to nebylo nesprávné. V každém případě aspoň přistanou u nás; my budeme první… A jsou všichni jako vy? Všichni zvrhlí, neustále v kemmeru? Podivná sešlost se nám tady bude ucházet o čest být přijata… Řekněte lordu Gorchemovi, komořímu, co se od nás při přijetí očekává. Dohlédněte na to, abychom nic nevynechali a nikoho se ničím nedotkli. Ubytováni budou kdekoli v paláci, kde to považujete za vhodné. Rád bych jim prokázal čest. Vy jste už svou laskavost prokázal několikrát, pane Aii. Dokázal jste, že komensalové jsou lháři a hlupáci."

„A nyní spojenci."

„To vím taky," odsekl. „Ale nejdříve Karhide – nejdříve Karhide!"

Přikývl jsem.

Po krátké odmlce se zeptaclass="underline" „Jaké to bylo, ta cesta přes led?"

„Žádná legrace."