„Na shledanou…“
„K službám.“
Význam těchto slov, tak podivných z úst mladé, krásné ženy, jsem si neuvědomil hned, protože ke mně dolétla, až když už jsem se vykláněl ze dveří, obrácen k ní zády. Chtěl jsem položit nohu na stupátko, ale nebylo tam. Mezi kovovým trupem a okrajem nástupiště zela metrová mezera. Nepřipraven na takovou past, ztratil jsem rovnováhu, seskočil nemotorně, ale hned ve vzduchu jsem pocítil proud jakési neviditelné síly, která mě odspodu zadržela, takže jsem vzdálenost proletěl zvolna, a byl jsem měkce postaven na bílou plochu, která pružně ustoupila. Při skoku jsem se asi netvářil příliš inteligentně. Zachytil jsem několik pobavených pohledů — aspoň se mi tak zdálo — rychle jsem se otočil a vykročil podél nástupiště. Letadlo, kterým jsem přiletěl, leželo v hlubokém ložisku, odděleno od okraje nástupišť mezerou ničím nezabezpečenou. Přiblížil jsem se jakoby náhodou k tomu volnému prostoru a opět jsem pocítil tu neviditelnou pružnost, která mi zabránila vkročit za bílý okraj. Chtěl jsem pátrat po zdroji té podivné síly, ale vtom jako bych procitclass="underline" byl jsem na Zemi.
Vlna chodců mě pohltila a unášela vpřed. Uplynula delší chvíle, než jsem uviděl celou nesmírnou velikost té haly. Byla to ostatně jediná hala? Nikde stěny; bílý, lesklý, ve výšce zadržený výbuch neuvěřitelných křídel. A co je to mezi nimi? Sloupy zbudované nikoli ze stavebních hmot, nýbrž ze závratně rychlého pohybu? Vzhůru se řítící obrovské vodotrysky kapaliny hustší než voda, prosvětlené zevnitř barevnými reflektory? Ne. Průhledné svislé tunely, jimiž se vzhůru míhaly chorovody rozmazaných dopravních prostředků? Nevěděl jsem vůbec nic. Bez ustání postrkován, šťouchán, v hemživém spěchu zástupů pokoušel jsem se proniknout na nějaké volné prostranství, ale nikde nebylo. Byl jsem o hlavu vyšší než lidé okolo mne, a tak jsem viděl, že se opuštěné letadlo vzdaluje. Kdežpak, to my jsme se pohybovali vpřed i s celým nástupištěm; shora dopadala světla, v nichž se zástup jiskřil a měnil. Nyní se rampa, kde jsme stáli namačkáni, rozběhla vzhůru a já jsem uviděl dole, už v dálce, dvojité bílé pásy plné lidí, s černými škvírami mezer podél nehybných trupů — protože letadel jako naše byly desítky — pohyblivé nástupiště odbočovalo, zrychlovalo pohyb, stoupalo do vyšších pater. Jako po neskutečných, totiž na žádných pilířích neopřených viaduktech, hnaly se s rachotem oblé, rychlostí se chvějící stíny s ohni signálových světel rozmazaných do pruhů, takže vlasy stojících čechral a rozhazoval vítr, jejž zvedly. Pak se bílá plocha, která nás nesla, začala dělit, rozvětvovat podél nepozorovatelných švů, můj pruh protékal prostorami plnými stojících a sedících, něčím zaměstnaných lidí; obklopovalo je množství lehkých záblesků, jako by se náruživé zabývali vypalováním barevných světlic. Nevěděl jsem, kam se dívat. Přede mnou stál muž v něčem kyprém jako kožich, co ve světle opalizovalo jako kov. Vedl se pod paží s ženou v purpuru. Na tom, co měla na sobě, byly jakési velké paví oči, které mhouraly. Nebyl to omyl, oči na jejích šatech se opravdu otvíraly a zavíraly. Pohyb chodníku, kde jsem stál za tou dvojicí, s tuctem jiných lidí, se ještě zrychloval. Mezi plošinami skloviny, bělavé jako dým, se otvíraly barevně osvětlené pasáže s průhlednými stropy, po nichž neúnavně kráčely stovky nohou z dalšího, vyššího patra. Vše zaplavující šum se hned rozléval do šíře, hned se uzavíral, jakmile tisíce lidských hlasů a zvuků, pro mne cizích, ale pro ně srozumitelných, přiškrtil nejbližší tunel této cesty do neznáma. V pozadí, na vzdálenějších plánech, neustále probodávaly vzduch létající pásy kdovíjakých dopravních prostředků, možná letadel — protože se někdy pohybovaly šikmo vzhůru nebo dolů a zavrtávaly se do prostoru, takže jsem mimoděk očekával strašlivý náraz. Nebylo totiž vidět žádné koleje ani lana, snad to byly visuté dráhy. Když byly tyto rozmazané uragány rychlosti — třeba jen na chvilku — přerušeny, majestátně se za nimi vynořovaly pomalé, obrovské plošiny plné lidí, jako létající přístavy, které se pohybovaly různými směry, míjely se, stoupaly, a v důsledku perspektivního zkreslení jako by se pronikaly. Bylo těžké zachytit se pohledem na něčem nehybném. Celá architektura kolem mne jako by se skládala pouze z pohybu a změny. Vždyť dokonce i to, co jsem původně považoval za křídlatý strop, byla pouze patra vznášející se ve vzduchu, která nyní ustoupila jiným, ještě vyšším. Najednou, přefiltrován sklovinou stropů a těch tajuplných sloupů, odražen od stříbrných ploch, pronikl do všech částí členitého prostoru, do nitra propustí, jež jsme míjeli, do lidských tváří — těžký purpurový přísvit, jako kdyby někde v dálce, v srdci mnohamílové stavby, zahořel atomový oheň. Zšedla zeleň neonů, které bez ustání vyskakovaly, mléko parabolických přípor zrůžovělo. Něco jako předzvěst katastrofy viselo v tom vzduchu, prosyceném znenadání rudou barvou, tak jsem to aspoň cítil, ale nikdo nevěnoval této změně nejmenší pozornost, a já sám bych nebyl dovedl říci, kdy záře pohasla.
Na okrajích našeho chodníku se objevila vířící zelená kola, jako neonové obruče vznášející se v povětří. Pak část lidí přestoupila na výstupek jiného chodníku nebo plošiny, která se k nám přiblížila. Zjistil jsem, že se dá přes zelené čáry těchto světel beztrestně projít, jako by byly nehmotné.
Nějakou dobu jsem se nechal tak trpně unášet bílým chodníkem, až mi napadlo, že už jsem možná z nádraží venku a že ten fantastický obraz zprohýbané skloviny, stále jakoby připravené vzlétnout, že je vlastně již město, a mé rodiště, které jsem před lety opustil, existuje již pouze v mé paměti. — Dotkl jsem se paže muže v kožichu, který se svou společnicí stále ještě cestoval na stejném pohyblivém pásu.
„Promiňte,“ oslovil jsem ho, „kde to vlastně jsme?“ Podívali se na mne oba. Na jejich tvářích, když ke mně vzhlédli, zračil se údiv. Doufal jsem skrytě, že se divili jen mému vzrůstu.
„Na polyduktu,“ řekl muž. „Jaký máte styk?“ Nerozuměl jsem mu. „Jsme… je… ještě na nádraží?“
„Samozřejmě,“ odpověděl trochu rozpačitě. „A… kde je vnitřní kruh?“
„Ten jste již ztratil. Musíte dablovat.“
„Lepší bude rast z Meridu,“ vmísila se do hovoru žena. Zdálo se mi, že všechny oči na jejích šatech se na mne upřené dívají s úžasem plným podezíravosti. „Rast…?“ opakoval jsem bezradně. „Podívejte se, tam,“ ukázala přes blížící se zelený kruh, na prázdnou vyvýšeninu s černostříbrnými stěnami, pruhovanými jako trup groteskně pomalovaného, na bok překoceného korábu. Poděkoval jsem a sestoupil z chodníku, bezpochyby na nesprávném místě, protože mi rychlost div nepodrazila nohy. Rovnováhu jsem sice chytil, ale tak to se mnou zatočilo, že jsem nevěděl, na kterou stranu mám jít. Uvažoval jsem, co dělat, ale za tu dobu se místo, kde jsem měl přestupovat, značně vzdálilo od toho černě stříbrného pahorku, který mi žena ukázala, takže jsem jej nemohl najít. Protože většina lidí vedle mě přecházela na šikmou plošinu pohybující se vzhůru, udělal jsem totéž. Až na ní jsem zpozoroval obrovský, ve vzduchu nehybně planoucí nápis: DUKT CENTR — zbytek písmen se vymykal pohledu, tak byla obrovská. Bez hluku mě to vyneslo na perón snad kilometrový, od něhož právě startoval vřetenovitý letoun a ukazoval při vzletu své dno proděravělé světly. Není ostatně vyloučeno, že právě tento velrybí útvar byl nástupištěm a já jsem se octl na tom „rastu“ — ale neměl jsem se koho zeptat, protože kolem dokola bylo prázdno. Jistě jsem zabloudil. Část mého „nástupiště“ byla zastavěna zploštělými budovami bez frontálních stěn. Když jsem přistoupil blíže, uviděl jsem jakési slabě osvětlené, nízké boxy, v nichž ležely v řadách černé stroje. Považoval jsem je za auta. Avšak jakmile dva nejbližší, proudnicové jako velké kapky, vyklouzly, dříve než jsem stačil ustoupit, a projely kolem mne dosahujíce v mžiku vysoké rychlosti, zahlédl jsem, než zmizely v perspektivě parabolických šikmých ploch, že nemají kola, okna ani dveře. Ať to jsou auta nebo ne, napadlo mi, toto rozhodně bude nějaké parkoviště. Třeba zrovna těch „rastů“? Uznal jsem, že bude nejlepší, když počkám, až někdo přijde, a já se s ním svezu, nebo alespoň se něco dozvím. Avšak mé nástupiště, stoupající lehce jako křídlo neskutečného letounu, dále zůstávalo prázdné, pouze černé stroje vyjížděly jednotlivě nebo ve skupinách ze svých kovových nor a hnaly se všechny jedním směrem. Sestoupil jsem k samému okraji nástupiště, až se opět projevila ta neviditelná, pružná síla, která zaručovala bezpečnost. Perón skutečné visel ve vzduchu ničím nepodepřen. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem mnoho podobných perónů, stejně nehlučně plynoucích v prostoru, se zhasnutými hlavními světly; ta hořela u ostatních, tam, kde přistávala letadla. Nebyly to však rakety, ba ani lodi, jako ta, která mě přivezla z Luny. Dlouho jsem stál a díval se. Konečně na pozadí jakýchsi dalších hal — nevěděl jsem ani, je-li to zrcadlový odraz oné haly nebo skutečnost — zpozoroval jsem ohnivá písmena, rovnoměrně se pohybující ve vzduchu SOAMO. SOAMO SOAMO, pauza, modrý záblesk a NEONAX NEONAX NEONAX. Byly to možná názvy nádraží, možná nabízených výrobků, nic mi neříkaly.