Prošel jsem prázdnými velkými síněmi. Byla v nich okna obrácená k východu. Vnikal jimi rudý svit a naplňoval průhledné tvary nábytku jiskrou červeného vína. Skrze řady pokojů jsem zahlédl kráčející postavu. Byl to ro bot, perleťově šedý, bez tváře, jeho trup slabě zářil, hořel v něm rubínový plamének, jako lampička před obrázkem.
„Chci odejít,“ řekl jsem.
„Prosím.“
Stříbrné, zelené, modré schody. V hale vysoké jako chrám jsem se rozloučil se všemi tvářemi Aen najednou. Byl již bílý den. Robot přede mnou otevřel vrata. Poručil jsem mu přivolat glider.
„Ano. Nepřejete si domovní?“
„Třeba domovní. Chci jet do hotelu Alcaron.“
„Prosím. K službám.“
Kdosi již tak se mnou mluvil. Kdo? Nemohl jsem si vzpomenout.
Po srázných schodech — aby hosté do smrti nezapomněli, že je to palác, ne dům, — jsme oba sestoupili. V záři vycházejícího slunce jsem vsedl do stroje. Když se rozjel, ohlédl jsem se. Robot ještě stál v úslužné póze, trochu podobný modlářce, s těmi svými sepjatými hubenými pažemi.
Ulice byly skoro liduprázdné. V zahradách, jako podivné opuštěné lodi, odpočívaly vily. Ano, skutečně odpočívaly, jako kdyby jenom chvilku si sedly mezi živými ploty a stromy, se složenými ostroúhlými, barevnými křídly. Ve středu města bylo živěji Jehlové mrakodrapy s vrcholky rozžhavenými sluncem, domy — skleníky, domy — obři, s široce rozkročenými chodidly oblouků. Ulice je probodávala, vybíhala do zmodralého prostoru. Ale na nic jsem se již nedíval. V hotelu jsem se vykoupal a zatelefonoval do cestovní kanceláře. Objednal jsem ulder na dvanáct. Připadalo mi trochu komické, jak nenuceně těmito slovy operuji, přestože nemám potuchy, co je to ulder.
Zbývaly mi ještě čtyři hodiny času. Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se na Breggovy. Sourozence jsem neměl, ale otcův bratr zanechal dvě děti, chlapce a dívku. I kdyby nežili oni, pak jejich děti…
Infor mi vyjmenoval jedenáct Breggů. Zeptal jsem se postupně na genealogii. Ukázalo se, že pouze jediný z nich,
Atal Bregg, pocházel z mé rodiny. Byl to vnuk mého strýce, ne nejmladší, bylo mu již šedesát. Věděl jsem tedy, co jsem chtěl. Zvedl jsem dokonce sluchátko, abych mu zatelefonoval, ale odložil jsem je. Co jsem mu koneckonců měl říci? Nebo on mně? Jak zemřel můj otec? Má matka? Já jsem přece umřel dříve než oni a neměl jsem, pohrobek, právo se ptát. Bylo v tom — tak jsem to v tomto okamžiku cítil — něco nepřirozeného, jako kdybych je podvedl tím, že jsem zbaběle uprchl před osudem a ukryl se v čase, který byl pro mne méně smrtelný než pro ně. To rodiče pochovali ve hvězdách mě, nikoli já rodiče na Zemi.
Přesto jsem zvedl sluchátko. Signál dlouho vyzváněl. Konečně se ozval domácí robot a řekl, že Atal Bregg není na Zemi.
„Kde je?“ zeptal jsem se rychle.
„Na Luně, odjel na čtyři dny. Co mu mám vyřídit?“
„Co dělá? Jaké je jeho zaměstnání?“ zeptal jsem se, „protože… nevím, je-li to ten, kterého hledám, třeba to byl omyl…“
Bylo pro mne snazší ošidit robota.
„Psychoped.“
„Děkuji. Zazvoním za několik dnů.“
Odložil jsem sluchátko. Díkybohu, nebyl to astronaut — aspoň něco.
Spojil jsem se s hotelovým inforem a zeptal se, jakou mi může doporučit zábavu na dvě tři hodiny.
„Zveme vás do našeho realonu,“ řekl.
„Co dávají?“
„Snoubenku. Nejnovější real Aen Aenis.“
Sjel jsem dolů, bylo to v podzemí. Představení již začalo, ale robot u vchodu mě ujistil, že jsem skoro o nic nepřišel — hraje se teprve několik minut. Zavedl mě do tmy, vykouzlil z ní jakýmsi podivným způsobem vejcovité křeslo, usadil mě do něho a zmizel.
První dojem byl, jako kdybych seděl u jeviště, nebo ne — přímo na scéně — tak blízko byli herci. Jako bych je měl na dosah ruky. Nemohl jsem si vybrat nic lepšího, byl to totiž příběh z mých dob, neboli historické drama. Rok nebyl přesně určen, ale soudíc podle některých podrobností, děj se odehrával několik let po mém odletu.
Zpočátku mi působily potěšení kostýmy, výprava byla naturalistická, ale právě proto mě to bavilo, protože jsem postřehl spousty omylů a anachronismů. Hrdina, velmi hezký, stihlý brunet, odešel z domu ve fraku (bylo časně ráno) a jel autem na schůzku se svou milou. Měl dokonce cylindr, ale šedý, jako by to byl Angličan a jel na derby. Pak se objevila romantická krčma s hospodským, jakého jsem jaktěživ neviděl, vypadal jako pirát. Hrdina si sedl na šosy fraku a pil pivo brčkem; a tak podobně.
Najednou jsem se přestal usmívat. Vešla Aen. Byla oblečena nesmyslně, ale v mžiku to ztratilo význam. Divák věděl, že miluje jiného, a toho mladého muže klamala. Typicky sentimentální role zalétne ženy, plačtivá, kýčovitá a banální. Avšak Aen se tím nedala strhnout. Byla to dívka, která vždycky žila okamžikem, neuvažující, něžná, bezmyšlenkovitá a pro bezmeznou naivitu své ukrutnosti — nevinná bytost, která dělala nešťastnými všechny, protože nechtěla udělat nešťastným nikoho. V objetí jednoho zapomínala na druhého a dělala to tak, že člověk věřil v její okamžitou upřímnost…
Ta slátanina se před očima prostě rozpadávala, nezbylo z ní nic, zůstávala jen Aen, velká herečka.
Real byl něco víc než nová forma divadla. Když jsem se totiž zadíval na nějaký úsek scény, zvětšoval se a rozrůstal a tak vlastně divák svou vlastní volbou rozhodoval o tom, chce-li vidět zvětšený detail nebo celek obrazu. Přitom proporce toho, co zůstávalo v rámci zorného pole, nebyly deformovány. Byla to jakási po čertech důmyslná optická kombinace — která poskytovala iluzi nadživotně plastické, jakoby umocněné skutečnosti.
Zajel jsem nahoru do pokoje, abych si zabalil věci, protože jsem měl za několik minut odjet. Zjistil jsem, že mám těch věcí více, než jsem tušil. Nebyl jsem ještě se vším hotov, když se ozval telefon: přistavili mi ulder.
„Hned budu dole,“ řekl jsem. Robot — nosič vzal má zavazadla a zrovna jsem vycházel z pokoje, když se znovu ozval telefon. Zaváhal jsem. Nevtíravý signál se neúnavně opakoval. Aby to nevypadalo, že utíkám, řekl jsem si a zvedl sluchátko, i když jsem si nebyl docela jist, proč to opravdu dělám.
„To jsi ty?“
„Ano. Vzbudila ses?“
„Už dávno. Co děláš?“
„Viděl jsem tě v reálu.“
„Ano?“ řekla, ale z jejího hlasu jsem vycítil uspokojení. Znamenalo to: je můj!
„Ne.“
„Jaké: ne?“
„Děvče — jsi velká herečka. Ale já jsem docela jiný člověk, než se ti zdá…“
„Dnes v noci se mi to také zdálo?“ přerušila mě. V jejím hlasu se kmitlo pobavení — a najednou se vrátila směšnost. Nemohl jsem z ní vybřednout: quaker z hvězd, který již jednou zhřešil — přísný, zoufající a skromný.
„Ne,“ řekl jsem s potlačeným vztekem, „nezdálo se ti to. Ale já odjíždím.“
„Navěky…“
Bavila se tím rozhovorem.
„Děvče,“ začal jsem a nevěděl jsem, co říci. Chvíli jsem slyšel jen její dech.
„A co dál?“ zeptala se.
„Nevím.“ Opravil jsem se rychle: „Nic. Odjíždím. Nemá to — smysl.“
„Rozhodně nemá,“ souhlasila, „a právě proto to může být skvělé. Cos viděl? Opravdové?“
„Ne. Snoubenku. Poslyš…“
„To je hotový padák. Nemohu se na to dívat. Má nejslabší věc. Podívej se na Opravdové, nebo ne. Přijď večer. Ukáži ti. Ne, ne, dnes nemohu. Zítra.“
„Aen. Nepřijdu. Já vážně za chvíli odjíždím…“
„Neříkej mi Aen, říkej mi děvče…!“
„Děvče — ať tě vezme čert!!“ řekl jsem a odložil jsem sluchátko. Strašně jsem se zastyděl. Zvedl jsem je ještě jednou, znovu odložil a vyrazil z pokoje jako štvanec. Sjel jsem dolů, kde se ukázalo, že ulder je na střeše. Tak tedy, nahoru!
Na střeše byla zahradní restaurace a letiště. Vlastně restaurace na letišti, směsice pater, létající nástupiště, neviditelné stěny — nenašel bych svůj ulder ani za rok. Ale dovedli mě k němu div ne za ručičku. Byl menší, než jsem si myslil. Zeptal jsem se, jak dlouho potrvá let. Chtěl jsem si něco přečíst.
„Asi dvacet minut.“
Nemělo tedy smysl pouštět se do četby. Vnitřek ulderu trochu připomínal experimentální raketu Thermo—Fax, kterou jsem kdysi zalétával, byl pouze daleko komfortnější, ale jakmile se zavřely dveře za robotem, který mi zdvořile přál šťastnou cestu, stěny se naráz staly průhlednými, a protože jsem seděl na prvním ze čtyř křesel (ostatní nebyla obsazena), měl jsem dojem, jako bych seděl na židli postavené ve velké sklenici.