Bylo to hrozně komické, ale nemělo to nic společného s raketou nebo letadlem. Spíš s létajícím kobercem. To podivné letadlo se s táhlým svistem napřed vzneslo svisle vzhůru, bez sebemenších vibrací, a pak pokračovalo v letu vodorovně jako vystřelený šíp. Stalo se opět totéž, co jsem zpozoroval už jednou: zrychlení nebylo provázeno vzrůstem gravitace. Tehdy, na nádraží, jsem si mohl namlouvat, že jsem obětí klamu, ale teď jsem si tím byl jist. Těžko vyslovit, jaký pocit se mě zmocnil — protože jestli se jim podařilo učinit zrychlení nezávislé na gravitaci, pak všechny hibernace, zkoušky, selekce, muka a utrpení naší cesty byla naprosto zbytečná. To, co jsem cítil v tomto okamžiku já, mohl zakusit jedině přemožitel himalájského štítu, který se po nepředstavitelné námaze výstupu přesvědčí, že na vrcholu stojí hotel plný výletníků, protože zatímco on se sám plahočil, z druhé strany postavili lanovku a zábavní park s atrakcemi. Skutečnost, že bych se nebyl dočkal — kdybych já žil na Zemi — tajuplného vynálezu, mě ani trošku netěšila — spíše snad myšlenka, že tento trik nebude možno uplatnit v kosmické navigaci. Byl to pochopitelně projev ryzího sobectví a já si to uvědomoval, ale otřes byl příliš silný, než abych se zmohl na přiměřené nadšení.
Zatím ulder letěl, již beze zvuku: pohlédl jsem dolů. Právě jsme letěli nad Terminálem. Pomalu se přesouval dozadu; vypadal jako pevnost z ledu. Na horních patrech, z města neviditelných, se černaly obrovské trychtýře raketových vletů. Pak jsme proletěli poměrně blízko jehlové stavby, té s černými a stříbrnými pásy, jež se tyčila nad ulderem. Ze země člověk nedocenil její výšku. Byla jako trubkovitý most spojující zemi s nebem, a ty „poličky“, které z ni vyčnívaly, se hemžily uldery a jinými většími stroji. Lidé na těch letištích vypadali jako zrnka máku rozsypaná po stříbrném talíři. Letěli jsme nad bílými a modrými koloniemi domů, nad zahradami; ulice byly čím dál širší, také vozovky byly barevné, převládala bledě růžová a okr. Moře budov se rozprostíralo až po obzor, zřídkakdy rozděleno pruhy zeleně, a já se polekal, že to bude takové až do Klavestry. Avšak ulder zvýšil rychlost, domy se rozběhly, rozptýlily po zahradách, místo nich se objevily obrovské závitnice a přímky silnic. Táhly se v mnoha patrech, setkávaly se, křižovaly, mizely pod zemí, sbíhaly se hvězdicovitě, a v podobě pruhů vylétaly do plochého, proti vysokému slunci šedozeleného prostoru hemžícího se glidery. Pak se mezi čtverci stromů vynořily obrovské stavby se střechami tvaru konkávních zrcadel a v jejich ohniscích doutnalo něco rudého. Později se cesty od sebe vzdálily, a převládla zeleň, čas od času přerušovaná obdélníkem odlišné vegetace — červené, modré — nemohly to být květy — barvy byly příliš intenzívní.
Doktor Juffon by měl ze mne radost, pomyslil jsem si. Třetí den, a už! A jaký začátek. Ne leckdo. Znamenitá herečka, hvězda! Ani se moc nebála, ale i kdyby, pak jí ten strach taky působil potěšení. Jen tak dál! Ale proč se mnou mluvil o sblížení? Vypadala ta jejich sblížení takhle? Jak hrdinsky jsem se vrhl do toho vodopádu! Ušlechtilá gorila. A pak krasavice, jíž se koří davy, mě štědře odměnila: jak to od ní bylo velkomyslné.
Celá tvář mě pálila: ty pitomče, opakoval jsem si vlídně, co vlastně chceš? Ženy? Měl jsi ženu. Měl jsi už všechno, co tady můžeš mít, včetně návrhu hrát v reálu. Teď budeš mít dům, budeš se procházet po zahrádce, číst si knížky, dívat se na hvězdy, a ve své skromnosti říkat si tiše pro sebe: byl jsem tam. Byl a vrátil se. Dokonce i fyzikální zákony pracovaly v tvůj prospěch, ty klikaři, máš před sebou celý život, polovinu života a vzpomínáš si, jak vypadal Römer o víc než sto let mladší než ty?
Ulder se začal snášet k zemi, ozvalo se svištění a krajina plná bílých a modrých silnic, jejichž povrch se leskl jako politý emailem, rostla před očima. Velká rybníky i malé čtvercové bazény vysílaly vzhůru sluneční záblesky. Stále větší a skutečnější byly domky, rozsypané na vrcholcích nevysokých hor, točité úvaly. Na obzoru, modravé vzduchem, se táhlo pohoří se zabílenými vrcholky. Ještě jsem zahlédl pískem vysypané stezky, trávníky, záhony květů, chladivou zeleň vody v betonovém roubení, cestičky, keře, bílou střechu. Všechno se pomalu obrátilo, obklopilo mě a zůstalo stát, jako by se mě to zmocňovalo.
IV
Dveře se otevřely. Bíle oranžový robot čekal na trávníku. Vystoupil jsem.
„Vítám vás v Klavestře,“ řekl a jeho bílé bříško nečekaně zazpívalo: ozvala se skleněná melodie, jako by tam měl hrací strojek.
Smál jsem se ještě, když jsem mu pomáhal vynášet věci. Pak se otevřel zadní příklop ulderu, který ležel na trávě jako malá stříbrná vzducholoď, a dva oranžoví roboti vytlačili mé autíčko. Těžká modrá karosérie zazářila v slunci. Docela jsem na ně zapomněl. A pak všichni roboti, naložení mými zavazadly, krabicemi, balíčky, vykročili husím pochodem k domu.
Byla to velká krychle s okny přes celou stěnu. Vstupovalo se do ní přes solárium zasklené panoramatickým sklem, pak následovala hala, jídelna a dřevěné schody nahoru. Robot, ten s hracím strojkem, mě nezapomněl upozornit na tuto pamětihodnost.
Nahoře bylo pět pokojů. Vybral jsem si pokoj na východní stranu. Nic zvláštního. V ostatních, především v tom s vyhlídkou na hory, bylo příliš mnoho zlata a stříbra, zatímco můj měl pouze zelené skvrnky, jako smačkané lístky na krémovém podkladu.
Roboti, pracující obratně a tiše, uložili všechen můj majetek do skříní ve zdi, a já si stoupl k oknu. Přístav, kotviště, řekl jsem si. Teprve když jsem se vyklonil, mohl jsem zahlédnout modravý obláček hor. Dole se rozkládala květinová zahrada s několika desítkami starých ovocných stromů v pozadí. Měly pokřivené, upracované haluze a pravděpodobně již nerodily.
Trochu stranou k silnici (viděl jsem ji předtím z ulderu, byla zakryta živými ploty) zvedala se nad křovím věžička trampolíny. Tam byl bazén. Když jsem se obrátil, roboti už byli pryč. Přestěhoval jsem lehký, jako vyfouknutý psací stůl k oknu, poskládal jsem na něj balíčky vědeckých časopisů, sáčky s krystalky knih i přístroj na čtení — zvlášť jsem si uložil nedotčené ještě zápisníky a péro. Bylo to mé staré péro. Při zvýšení gravitace teklo a všecko umazalo, ale Olaf je dokonale opravil. Založil jsem si desky na poznámky, napsal jsem si na ně: Dějiny. Matematika. Fyzika. Všechno to jsem dělal honem, protože jsem spěchal do vody. Nevěděl jsem, smím-li vyběhnout jen v plavkách, a na koupací plášť jsem zapomněl. Zašel jsem tedy do koupelny na chodbě. Tam jsem manévroval lahvemi s pěnivou tekutinou, až jsem si vyrobil ohavnou, ničemu nepodobnou maškarádu. Strhal jsem ji ze sebe a dal se do práce ještě jednou. Druhý plášť dopadl trošku lépe, ale i tak to bylo dílo hodné Robinsona Crusoe. Ořezal jsem nožem všecky větší cípy rukávů a okrajů, pak již vypadal k světu.
Sestoupil jsem dolů, ještě nejistý, není-li někdo doma. Hala byla prázdná. Zahrada také, jen oranžový robot stříhal trávu kolem růžových keřů. Již odkvétaly.
K bazénu jsem vlastně doběhl. Voda se leskla a vlnila. Vznášel se nad ní neviditelný chlad. Odhodil jsem plášť na zlatý písek, který mi spálil chodidla, a za dunění kovových schůdků jsem vyběhl na vrchol můstku. Byl nízký, ale pro začátek docela dobrý. Odrazil jsem se, udělal přemet — na víc jsem si netroufal po takové pauze — a zabodl se do vody jako nůž.
Vynořil jsem se celý šťastný. Dlouhými tempy jsem začal zabírat, jedním směrem, obrátka, a druhým směrem — bazén měřil padesát metrů. Přeplaval jsem jej osmkrát, plným tempem, než jsem vylezl na břeh. Voda ze mě crčela jako z tuleně. Ulehl jsem na písek se srdcem hlasitě bušícím. Bylo to dobré. Země měla své půvaby. Po několika minutách jsem byl suchý. Vstal jsem, rozhlédl se: nikde nikdo. Báječné. Vyběhl jsem na můstek. Napřed jsem udělal salto nazad. Povedlo se, přestože jsem se příliš silně odrazil. Místo desky byl na trampolíně obdélník plastiku, péroval jako pružina. Pak dvojité salto, nijak zvlášť se mi nepodařilo, narazil jsem na vodu stehny. Kůže mi okamžitě zrudla, jako spálená. Opakoval jsem je. O trochu lépe, ale ne tak, jak se patří. Po druhém obratu jsem se při přechodu do svislé polohy nestačil narovnat a zvrtal jsem to nohama. Byl jsem však tvrdohlavý a měl jsem čas, spousty času! Třetí, čtvrtý, pátý skok. Už mi trochu hučelo v hlavě, když jsem se pokusil o salto s vrutem, ale předtím jsem se ještě jednou, pro všechny případy, rozhlédl. Byla to hotová blamáž, fiasko, náraz na vodu ze mne vyrazil dech, pořádně jsem se napil. Pak jsem s prskáním a kašláním vylezl na písek a usedl pod děrovaný žebřík můstku. Styděl jsem se, vztek jsem měl, ale najednou jsem se dal do smíchu. Nato jsem si zaplaval čtyřstovku, pauza, a další čtyřstovku.