Když jsem se vracel domů, vypadal svět jinak. To mi chybělo snad ze všeho nejvíc, napadlo mi. Bílý robot čekal u dveří.
„Budete jíst v pokoji nebo v jídelně?“
„Budu jíst sám?“
„Ano. Margerovi přijedou až zítra.“
„Tak třeba v jídelně.“
Šel jsem nahoru a převlékl se. Nevěděl jsem ještě, čím zahájím své studium. Snad dějinami, to bude nejmoudřejší, i když mě lákalo dělat všechno najednou a nejvíc — vrhnout se na tajemství přemožené gravitace. Ozvala se znělka. Telefon to nebyl. Nevěděl jsem, co to znamená, a tak jsem se spojil s domácím inforem.
„Oběd se podává,“ vysvětlil melodický hlas.
Jídelna byla plna světla profiltrovaného přes zeleň, šikmé tabulky u stropu zářily jako křišťál. Na stole ležel jeden příbor. Robot přinesl jídelní lístek.
„Ne, ne,“ řekl jsem, „je mi jedno co.“
První chod připomínal studenou ovocnou polévku. Druhý již nepřipomínal nic. S masem, bramborami a zeleninou jsem se zřejmě musel rozloučit navždycky.
Bylo moc dobré, že jsem jedl sám, protože zákusek mi explodoval pod lžičkou. Je to možná řečeno příliš silně, v každém případě jsem měl šlehačku na kolenou i na svetru. Byla to jakási komplikovaná konstrukce, tvrdá pouze na povrchu a já jsem ji neopatrně nabodl lžičkou.
Když se objevil robot, zeptal jsem se, mohu-li dostat kávu do pokoje.
„Samozřejmě,“ odpověděl. „Ihned?“
„Ale hodně kávy.“
Řekl jsem to, protože na mne padla, jistě po té koupeli, ospalost. A najednou mi bylo líto prospaného času. Tady jsem se opravdu cítil docela jinak než na palubě. Odpolední slunce pražilo do starých stromů, stíny byly krátké, shlukly se u kmenů, vzduch v dálce se chvěl, ale v pokoji vládl chládek. Posadil jsem se za psací stůl, ke knihám. Robot mi přinesl kávu. Průhledná termoska obsahovala dobré tři litry. Neřekl jsem nic. Přecenil zřejmě mou kapacitu.
Měl jsem začít od historie, ale pustil jsem se do sociologie, protože jsem se chtěl bez průtahů co nejvíc dovědět. Ale brzy jsem se přesvědčil, že na to nestačím. Byla naditá obtížnou, to znamená specializovanou matematikou, a nejhorší bylo, že se autoři odvolávali na fakta pro mne neznámá. Navíc jsem mnoha slovům nerozuměl a musel jsem hledat jejich význam v naučném slovníku. Nařídil jsem si tedy i druhý opton — měl jsem tři — ale brzy mě to omrzelo, protože mi to šlo příliš pomalu. Slezl jsem tedy z vysokého koně a vzal jsem si obyčejnou školní učebnici dějepisu.
Cosi do mne vjelo, neměl jsem za mák trpělivosti — já, jehož Olaf nazýval nejvyšším vtělením Buddhy. Místo abych to vzal postupně, našel si rovnou kapitolu o betrizaci.
Teorii vypracovali tři lidé: Bennet, Trimaldi a Zacharov. Odtud název.
Ke svému údivu jsem se dověděl, že to byli moji vrstevníci — svou práci publikovali asi rok po našem odletu. Narazili pochopitelně na obrovský odpor. Zpočátku nikdo nebral ten plán vážně. Pak se dostal na fórum OSN. Nějakou dobu přecházel z jedné subkomise do druhé — vypadalo to, že utone v nekonečných jednáních. Pokusné práce však mezitím rychle pokračovaly, byla zavedena, zlepšení, konaly se masové pokusy na zvířatech, později i na lidech: jako první se zásahu podrobili sami autoři — Trimaldi byl nějaký čas ochrnutý, nevědělo se o nebezpečí, jaké hrozí dospělým při tomto zásahu. A ta osudová nehoda ochromila celou věc na osm dalších let…
Ale v sedmnáctém roce od Nuly (to byl můj soukromý letopočet: Nula znamenala start Prométhea) padlo rozhodnutí o všeobecném zavedení betrizace. To však byl počátek a nikoli konec boje o humanizaci lidstva (jak stálo v učebnici). V mnoha zemích rodiče nechtěli své děti podrobovat zásahu a první betrizační stanice padly za oběť útokům, několik desítek jich bylo do základu zničeno. Údobí zmatků, represálií, donucování a odporu trvalo dvacet let. Učebnice je přecházela všeobecnými frázemi — z důvodů až příliš pochopitelných. Umínil jsem si, že si zjistím bližší podrobnosti v základních dílech, ale zatím jsem četbu nepřerušoval. K definitivní změně názorů došlo teprve tehdy, kdy již měla děti první betrizovaná generace. O biologické stránce zásahu se kniha nezmiňovala. Zato oplývala četnými chvalozpěvy na počest Benneta, Trimaldiho a Zacharova. Vyskytl se návrh, aby se léta Nové éry počítala od zavedení betrizace. Byl však zamítnut. Počítání času se nezměnilo. Změnili se lidé. Kapitola končila patetickým odstavcem O nové epoše humanismu.
Vyhledal jsem si Ullrichovu monografii o betrizaci. Opět spousty matematiky, ale předsevzal jsem si, že se tím prokoušu.
Nebyl to zásah do dědičné plazmy, jak jsem se vskrytu obával. Ostatně, kdyby byl, nebylo by třeba betrizovat každou následující generaci, pomyslil jsem si ulehčeně. Vždycky zůstávala aspoň teoretická možnost návratu. Zásah působil na vývoj předních laloků mozkových v raném údobí života prostřednictvím skupiny proteolitických enzymů. Následky byly selektivní: redukce útočných pudů o osmdesát až osmdesát šest procent v poměru k nebetrizovaným. Eliminace vzniku asociativních spojení mezi útočnými činy a oblastí libých pocitů. Snížení možnosti vzít na sebe osobní riziko dosáhlo průměrně osmdesáti sedmi procent. Jako největší úspěch zdůrazňovala kniha, že změny neměly záporný vliv na rozvoj inteligence, ani na utváření osobnosti. A co je možná ještě významnější — vzniklé restrikce nepracovaly na základě strachových zpětných vazeb, jinými slovy: člověk nezabíjel proto, že by měl strach z vlastního činu. Takový důsledek by s sebou vzápětí přinesl neurotizaci, nakažení celého lidstva strachem. Člověk to nedělal, protože „ho to nemohlo napadnout“.
Jedna Ullrichova formulace byla pro mne zvlášť přijatelná: útočnost zanikala jako následek betrizace proto, že neexistoval rozkaz, a nikoli proto, že existoval zákaz. Úvahou jsem však dospěl k názoru, že to nevysvětluje nejzákladnější fakta: myšlenkové pochody člověka podrobeného betrizaci. Byli to přece lidé zcela normální. Představit si mohli naprosto všechno. Čili i vraždu. Co jim tedy bránilo, aby ji spáchali?
Odpověď na tuto otázku jsem hledal až do setmění. Jak už to s vědeckými problémy bývá, co se zdálo poměrně jasné, prosté v souhrnném popisu a ve zkratce, komplikovalo se tím více, čím zevrubnějšího vysvětlení jsem se dožadoval. Znělka mě pozvala na večeři. Požádal jsem, aby mi ji přinesli do pokoje, ale ani jsem se jí nedotkl. Vysvětlení, jaká jsem konečně našel, se zcela neshodovala. Repulse podobná zošklivění; nepřekonatelný odpor znásobený měrou nepochopitelnou pro nebetrizovaného. Nejzajímavější byly výpovědi lidí, kteří se měli pokusit pod lékařským dozorem — před osmdesáti lety v Trimaldiho ústavu nedaleko Říma — o prolomení neviditelné hráze, zbudované v jejich myslích. To bylo snad to nejpodivuhodnější ze všeho, co jsem přečetl. Nikdo ji neprolomil! Ale každý referoval poněkud odlišně o prožitcích, jakými byly pokusy doprovázeny. U některých převládaly příznaky psychické: touha utéci, vyhnout se situaci, před niž byli postaveni. Opakování pokusů vyvolalo u této skupiny prudké bolesti hlavy. A tvrdošíjné, opětovné opakování experimentu způsobilo nakonec neurózy, které se však daly snadno vyléčit.
U ostatních převládaly symptomy fyzické. Neklid při dýchání, pocit dušnosti. Takové stavy připomínaly příznaky leknutí, avšak tito lidé si ani v nejmenším nestěžovali na leknutí, nýbrž pouze na tělesné obtíže.
Jak si ověřil Pilgrin, byl pokus o spáchání předstírané vraždy — například na figuríně — možný u osmnácti procent betrizovaných, ale přesvědčení, že mají co dělat s neživou loutkou, muselo se rovnat nezvratné jistotě. Zábrana se vztahovala na všechny vyšší živočichy, ale již ještěři a plazi se mezi ně nepočítali, neplatila ani na hmyz. V psýše betrizovaných pochopitelně nebyly vědecké poznatky z oboru zoologické systematiky. Zábrana se nějak vázala na stupeň podobnosti s člověkem, jaká byla všeobecně vžitá. Protože každý, vzdělanec či nevzdělanec, považuje psa za tvora člověku bližšího, než je had — vysvětlilo se všechno samo sebou.