Pročetl jsem ještě mnoho dalších spisů a dal jsem zapravdu těm, kdo tvrdili, že pochopit betrizovaného introspektivně může pouze jiný betrizovaný. Odkládal jsem tu četbu se smíšenými pocity. Nejvíce mě mátlo, že jsem nenašel vědecké práce psané v kritickém, případně až paskvilním tónu, žádné analýzy, které by shromažďovaly všechny negativní důsledky zásahu. Nepochyboval jsem totiž ani na okamžik, že musely existovat. Ne snad z nedostatku úcty k badatelům, ale prostě proto, že taková je podstata všeho lidského počínání: nikdy v něm není dobro bez zla.
Nevelký Murvickův sociografický nárys přinášel hodně zajímavých dat o hnutí odporu proti betrizaci, jaké provázelo její začátky. Nejsilnější bylo patrně v zemích s dlouhými tradicemi krvavých bojů jako Španělsko a některé země Latinské Ameriky. Odboj proti betrizaci byl, mimochodem řečeno, organizován téměř na celém světě, zvláště v Jižní Africe, v Mexiku a na některých tichomořských ostrovech. Užívalo se nejrůznějších prostředků, od falšování lékařského vysvědčení o vykonání zásahu až po zavraždění lékařů, kteří jej prováděli. Když minulo údobí odporu a ostrých konfliktů, nastalo zdánlivé uklidnění. Zdánlivé proto, že teprve pak začal vystupovat do popředí generační konflikt. Jak dorůstalo mladé betrizované pokolení, zavrhovalo postupně valnou část výsledků lidského snažení — mravy, obyčeje, umění, celé kulturní dědictví bylo podrobeno otřesnému přehodnocení! Změny zachvátily nesmírné množství oblastí, erotickým životem počínajíc a společenskými zvyky a poměrem k válce končíc.
S tímto velkým dělením lidstva se arci počítalo. Zákon nabyl platnosti, podle litery, teprve pět let po svém schválení. Během této doby byly připravovány obrovské kádry vychovatelů, psychologů, odborníků, kteří se měli starat o správné vývojové tendence nové generace. Nezbytná byla zásadní reforma školství, změna repertoáru her, námětů četby, filmů. Všechny rozvětvené důsledky a nutná opatření vyplývající z betrizace — abych několika slovy charakterizoval velikost převratu — pohlcovaly po prvních deset let na čtyřicet procent národního důchodu v celosvětovém měřítku.
Byla to doba velkých tragédií. Betrizovaná mládež se odcizovala vlastním rodičům. Nesdílela jejich zájmy. Ošklivila si jejich krvelačný vkus. Na mezidobí jednoho čtvrtstoletí bylo třeba zavést dva druhy časopisů, knih, divadelních her: jeden pro starší, druhý pro mladší pokolení. Ale to všecko se odehrálo před osmdesáti lety: nyní přicházely na svět děti třetí betrizované generace a nebetrizovaných zůstala na živu hrstka. Byli to starci stočtyřicetiletí. To, co tvořilo náplň jejich mladosti, zdálo se novému pokolení stejně daleké jako nám tradice starší doby kamenné.
V učebnici dějepisu jsem konečně nalezl informace o tom druhém největším úspěchu minulého století: bylo to ovládnutí gravitace. Nazývali ten čas také „věk parastatiky“. Má generace snila o ovládnutí tíže, doufajíc, že to způsobí naprostý převrat v astronautice. Skutečnost byla jiná. K převratu došlo, ale zachvátil především zeměkouli.
Problém „mírové smrti“ zaviněné dopravními nehodami byl postrachem mé doby. Vzpomínám si, co se nejgeniálnější mozky napřemýšlely, jak uvolnit silnice a cesty, ustavičně nabité, a jak aspoň trochu snížit stále vzrůstající statistiku nehod. Při katastrofách hynuly ročně milióny lidí, problém se zdál neřešitelný jako kvadratura kruhu… Bezpečnost chodců nejsme s to zaručit dnes ani v budoucnu, říkalo se. Nejdokonalejší letadlo, nejsilnější automobil nebo vlak, může se vymknout lidské kontrole. Automaty jsou spolehlivější než člověk, ale také se mohou pokazit. Každá, i ta nejdokonalejší technika, obsahuje určitou hranici, procento nespolehlivosti.
Parastatika, gravitační inženýrství, přineslo rozřešení stejně nečekané jako nutné, neboť svět betrizovaných se logicky musel stát světem naprosté bezpečnosti. Jinak by biologická dokonalost tohoto zásahu uvízla ve vzduchoprázdnu.
Römer měl pravdu. Podstata objevu se nedala vyjádřit jinak než matematikou, a dodám hned: pekelnou. Řešení nejobecnější, platné „pro všechny možné vesmíry“ přinesl Emil Mitke, syn poštovního úředníka, „jednostranný génius“, který učinil s teorií relativity totéž, co s Newtonovým učením provedl Einstein. Byla to historie dlouhá, nevšední, a jako každá pravdivá historie, neuvěřitelná. Směsice pohnutek nejmalichernějších i nejušlechtilejších, lidské směšnosti i lidské velikosti, která vyvrcholila po čtyřiceti letech vznikem „malých černých bedniček“.
Ty malé černé bedničky musel mít bez výjimky každý dopravní prostředek, každá loď nebo letadlo. Byly zárukou „dočasné spásy“, jak se na sklonku života žertem vyjádřil Mitke. V okamžiku nebezpečí, pádu letadla, srážky aut nebo vlaků, jedním slovem při katastrofě, uvolňovaly náboj „gravitačního antipole“, které při svém vzniku pohltilo setrvačnou sílu, uvolněnou při srážce (nebo řečeno obecněji: při prudkém zabrždění, při zániku rychlosti) a výsledkem toho procesu byla nula. Tato matematická nula byla tou nejpravdivější skutečností: absorbovala celý náraz, celou energii katastrofy a zachraňovala takto nejen osádky dopravních prostředků, ale také ty, jež by jinak rozdrtila jejich slepá hmota.
Černé bedničky se octly všude: dokonce ve výtazích, v jeřábech, v opascích parašutistů, na zaoceánských lodích a motorových kolech. Jednoduchost jejich konstrukce byla stejně ohromující jako složitost teorie, která stála u jejich zrodu.
První úsvit zarůžověl stěny mého pokoje, když jsem smrtelně unaven klesl na lůžko s vědomím, že jsem poznal základy překonání gravitace — po betrizaci — druhou největší revoluci, k jaké došlo za mé pozemské nepřítomnosti.
Vzbudil mě robot, který mi přinesl snídani do pokoje. Byla už téměř jedna. Usedaje na lůžku, ubezpečil jsem se, že mám po ruce Starckův spis Problematika hvězdných letů, který jsem minulou noc odložil.
„Měl byste jídat večeři pravidelně, pane Breggu,“ řekl mi vyčítavě robot. „Jinak onemocníte. A také četba do bílého rána se nedoporučuje. Lékaři na to mají velmi nepříznivý názor, víte?“
„Vím,“ odpověděl jsem, „a jak ty to víš?“
„Je to má povinnost, pane Breggu.“
Podal mi podnos.
„Příště se polepším,“ řekl jsem.
„Doufám, že jste si nevyložil špatně můj upřímný zájem, který nechtěl být dotěrností,“ odpověděl.
„Ani v nejmenším,“ řekl jsem.
Zatímco jsem míchal kávu a cítil, jak se mi pod lžičkou rozpouštějí kousky cukru, žasl jsem — způsobem stejně klidným jako mnohotvárným — nejen nad tím, že jsem skutečně na Zemi, že jsem se vrátil, nejen nad vzpomínkou na celonoční četbu, která mi ještě vířila a kypěla v hlavě, ale prostě nad tím, že sedím v posteli, že mi bije srdce, že žiju. A zatoužil jsem na počest tohoto objevu něco vykonat. Ale jako obvykle nenapadlo mi nic zvlášť moudrého.
„Poslyš,“ obrátil jsem se na robota, „mám k tobě prosbu.“
„Čekám na vaše rozkazy.“
„Máš chvilku čas? Zahrej mi tu písničku, tu ze včerejška!“
„S radostí,“ odpověděl a při veselých tónech hracího strojku jsem třemi doušky vypil kávu, a sotva robot odešel, převlékl jsem se a pádil do bazénu. Vážně nevím, proč jsem stále tak pospíchal. Něco mě pohánělo, jako bych tušil, že každou chvíli může skončit ten můj poklid, až příliš nezasloužený a neuvěřitelný. Ať již byl důvod jakýkoli, můj ustavičný spěch zavinil, že mi nezbylo času, abych se představil svým sousedům.
Nedíval jsem se napravo nalevo a uháněl přes zahradu, několika skoky jsem se octl na vrcholku můstku a zrovna, když jsem se odrážel od trampolíny, zahlédl jsem dva lidi, kteří vyšli za domem.
Z pochopitelných důvodů jsem si je nemohl prohlédnout. Dokončil jsem salto, nepříliš povedené, a ponořil se ke dnu. Otevřel jsem oči. Voda byla jako rozkmitaný křišťál, zelená, stíny vln tančily po dně ozářeném sluncem. Plul jsem nízko nad ním, ke schůdkům, a když jsem se vynořil, nebyl již v zahradě nikdo. Ale mé pohotové oči přece jen zachytily v letu obraz muže a ženy, které jsem na zlomek vteřiny, při pádu hlavou dolů, zahlédl. Moji sousedé tedy již přijeli. Zamyslil jsem se, mám-li ještě jednou přeplavat bazén, ale Starek zvítězil.