Úvod ke knize — mluvil v něm o letech k hvězdám jako o bláhovosti astronautického mládí — mě tak dopálil, že už jsem byl odhodlán knihu zavřít a víckrát se k ní nevrátit. Ale přemohl jsem se. Ostatně můj nedostatečný oděv — seděl jsem totiž na písku jen v plavkách — nebyl pro tuto četbu nejvhodnější. Zašel jsem si nahoru, převlékl se, a když jsem sestupoval po schodech, všiml jsem si na stole mísy plné bledě růžových plodů, poněkud podobných hruškám. Nacpal jsem si jimi kapsy u zahradních kalhot a našel si co nejodlehlejší zákoutí, chráněné ze tří stran živým plotem. Vyšplhal jsem na starou jabloň, vyhlédl si nejvhodnější vidlici, která by unesla mou tíhu, a zabral jsem se do studia této pohřební řeči nad mým životním dílem.
Po hodině jsem si nebyl svou věcí tak jist. Starek uváděl argumenty, kterým bylo těžko oponovat. Vycházel z hubených údajů, jaké přivezly dvě prvé výpravy, jež předcházely naší. My jsme jim říkali „nabodnutí“, jelikož to byla pouhá sondáž na vzdálenost několika světelných let. Starek vypracoval statistické tabulky pravděpodobnosti rozptylu, jinými slovy „hustoty zalidnění“ celé galaxie. Pravděpodobnost setkání s myslícími bytostmi odhadoval na jednu ke dvaceti. Jinak řečeno: na každých dvacet výprav v okruhu 1000 světelných let — jedna měla naději, že objeví obydlenou planetu. Tento výsledek — i když to zní podivně — považoval Starek za zcela povzbudivý, ale plány kosmických styků pohřbil dedukcemi a vývody až v druhé části své analýzy.
Kypěla ve mně žluč, když jsem četl, co neznámý autor psal o výpravě, jako byla naše, to znamená o výpravách podnikaných před objevem Mitkova efektu a parastatických úkazů. Pokládal je totiž za absurdní. Avšak teprve od něho jsem se černé na bílém dověděl, že zásadně je možná stavba kosmické lodi, která by dosahovala zrychlení řádu tisíc, ba dokonce dvou tisíc gé. Osádka takového letadla by vůbec nepociťovala akceleraci ani brždění — na palubách by vládla stálá tíže, odpovídající zlomku pozemské. Nuže, Starek připouštěl, že lety k hranicím naší galaxie, ba dokonce i na jiné galaxie — transgalaktodromie, o níž snil Olaf — jsou možné v rozmezí jediného lidského života. Při rychlosti o nepatrný zlomek procenta menší než rychlost světla zestárlo by mužstvo pouze o několik desítek měsíců a navrátilo by se po letu do hlubin metagalaxie zpět na Zemi. Na zeměkouli zatím ovšem uplynou ne stovky, ale milióny let. Civilizace, jakou by kosmonauti po svém návratu zastali, by je nemohla do sebe vtělit. Snadněji by se za našich časů zapojil do života neandrtálec. To nebylo všechno, nešlo přece o osudy hrstky lidí. Oni byli posly lidstva. Jejich prostřednictvím kladlo otázky, na něž měli přinést odpověď. Jestliže se odpověď měla dotýkat problémů souvisících se stupněm vývoje civilizace, pak ho lidstvo muselo dosáhnout dříve, než oni se vrátili. Od chvíle, kdy byla otázka položena, a kdy na ni přišla odpověď, uplynuly milióny let. Ale to ještě není všechno. Odpověď by byla neaktuální, mrtvá. Přinášeli totiž zprávy o stavu jiné, mimogalaktické civilizace z doby, kdy lidé dospěli k druhému hvězdnému břehu. Ale za jejich cesty zpátky onen svět přece také neustrnul, také on pokročil vpřed o milión, dva, tři milióny let. Otázky a odpovědi se tedy míjely chaoticky jako hřebeny a úpatí vln, opožďovaly se o mnoho set věků, zpoždění je anulovalo a činilo z celé výměny myšlenek, hodnot a zkušeností — fikci. Marnost. Byli tedy zprostředkovateli a zvěstovateli mrtvých obsahů a jejich dílo bylo aktem neodvratného a naprostého vyobcování z lidských dějin. Kosmické výpravy tudíž znamenaly jakousi dezerci, dříve neznámou a ze všech možných tu nejnákladnější, dezerci z oblasti historických proměn. Pro tuto vidinu, pro takové vždycky ztrátové, vždycky zbytečné šílenství měla Země pracovat s největším vypětím sil? A dávat mu své nejlepší lidi?
Knihu uzavírala kapitola o možnostech explorace pomocí robotů. I tento průzkum přinášel mrtvé vědomosti, ale touto cestou by se předešlo ztrátám na lidech.
A byl tam ještě několikastránkový dovětek, pokus o odpověď na otázku, zda existuje možnost cest nadsvětelnými rychlostmi a dokonce možnost tak zvaného „bezprostředního kosmického styku“, to jest překračování vesmírných hlubin bez ztráty času, — nebo téměř bez ní — díky nějakým, dosud neznámým vlastnostem látky a prostoru, pomocí nějakého „dálného spojení“. Tato teorie, či spíše hypotéza, nepodložená prakticky žádnými fakty, měla svůj název: teletaxie. Starek se domníval, že má argument, který vyvrací i tuto neodvolatelně poslední naději. Kdyby existovala, tvrdil, jistě by ji byla objevila některá z nejpokročilejších civilizací naší galaxie. Nebo jiných galaxií. V tom případě by její představitelé mohli navštívit v době nad pomyšlení krátké, prostřednictvím „dálného spojení“, všechny planetární systémy i slunce, včetně našeho. Avšak Země podobnou „teletaktiku“ doposud nezaznamenala. A to je důkaz, že o tomto bleskovém způsobu probádání kosmu lze sice uvažovat, ale nikdy je — uskutečnit.
Vracel jsem se domů jako omráčený, s jakýmsi téměř dětským pocitem osobní křivdy. Starek, jehož jsem nikdy neviděl, mě ranil jako nikdo. Můj neobratně vyprávěný obsah nepodává nezvratnou logiku jeho vývodů. Nevím, jak jsem se dostal do pokoje, jak jsem se převlékl. Jednu chvíli jsem dostal chuť na cigaretu — a zjistil jsem, že již dávno kouřím, sedě schoulený v posteli, jako bych na něco čekal. Pravda: na oběd. Na společný oběd. To bylo tak: měl jsem maličko strach z lidí. Nechtěl jsem si to přiznat, a proto jsem ukvapeně přistoupil na to, že budu vilu sdílet s cizími lidmi. A snad skutečnost, že jsem na ně čekal, vyvolávala ten můj podivný spěch, jako bych se snažil všechno stihnout, připravit se na jejich přítomnost, být díky knihám obeznámen s tajemstvím moderního života. Tak naplno bych si to nebyl přiznal ještě ani dnes ráno, ale po Starckově knize jako by tréma před setkáním ze mne najednou spadla.
Vytáhl jsem z přístroje na čtení namodralý, zrnku podobný krystalek a s úžasem plným hrůzy jsem jej odložil na stůl. To on mi zasadil tu ránu palicí do hlavy. Prvně od návratu jsem si vzpomněl na Thurbera a na Gimmu. Musím se s nimi sejít. Snad má ta knížka pravdu, ale nějaká jiná pravda stojí za námi. Stoprocentní pravdu nemá nikdo. Není to možné. Z otupělosti mě vytrhla znělka. Přitáhl jsem si svetr a zaposlouchán do sebe, již klidnější, sestoupil jsem dolů. Slunce prosvětlovalo víno na verandě, hala — jako vždycky odpoledne — byla plna rozptýlené, nazelenalé záře. V jídelně bylo prostřeno pro tři. Když jsem vstoupil, otevřely se protější dveře a objevili se ti mladí manželé. Na nynější dobu byli dost vysocí. Setkali jsme se v polovině cesty — jako diplomaté. Představil jsem se, podali jsme si ruce a zasedli ke stolu.
Zmocnil se mě jakýsi otupělý klid, asi jako boxera, který se před chvílí zvedl z prken po technicky bezvadném knokautu. Z té své lhostejnosti, jako z lóže, jsem pozoroval mladou dvojici.
Dívce nemohlo být ani dvacet. Daleko později, po obědě, jsem dospěl k přesvědčení, že bych ji nedovedl popsat, jistě si nebyla podobná ani na fotografii a já jsem na druhý den vůbec neměl představu, jaký vlastně má nosík, zdali rovný, nebo maličko nahoru.
Způsob, jakým vztahovala ruku po talířku, působil mi radost jako něco vzácného, jako překvapení, které nepotkává člověka denně. Usmívala se zřídkakdy a klidně, jako se špetkou nedůvěry k sobě samé, jako by si myslila, že se málo ovládá, že je příliš bujná, nebo snad vzpurná, a snažila se tomu moudře čelit, ale stále se té přísnosti vůči sobě samé nějak vyhýbala, věděla to, a dokonce jako by jí to připadalo i směšné.
Přitahovala pochopitelně můj pohled, a já s tím musel bojovat. Přesto jsem se na ni každou chvíli upřeně zadíval, na její kaštanové vlasy vyzývající vítr. Skláněl jsem hlavu nad talíř, pokukoval po ní úkradkem, když jsem sahal pro misky, takže jsem dvakrát málem převrhl vázičku s květinami; jedním slovem, počínal jsem si skvěle. Ale oni jako by mě vůbec neviděli. Měli jakési své, pouze o sebe se zachycující háčky pohledů, neviditelné nitky dorozumění, které je spojovalo. Nevím, zdali jsme za celou tu dobu vyměnili dvacet slov o tom, že je venku hezky, že krajina je půvabná a že je toto místo jako stvořené pro odpočinek.