Marger byl ani ne o hlavu menší než já, chlapecky štíhlý, přestože mu již mohlo být třicet pryč. Nosil tmavší oblek, byl to blondýn s dlouhou lebkou a s vysokým čelem. Zpočátku se mi zdálo, že je nevšedně hezký, ale jen do té chvíle, dokud zachoval nehybnou tvář. Sotvaže na ženu promluvil — a jejich rozhovor se skládal z náznaků a z jednotlivých slůvek pro nezasvěceného zcela nesrozumitelných — a usmál se přitom, stával se téměř ošklivým. A vlastně ne, pouze proporce tváře jako by se měnily v neprospěch! Rty se stahovaly vlevo, ztrácel výraz, dokonce i jeho úsměv byl bezbarvý, přestože měl krásné bílé zuby. Ale když ožil, pak měl i oči příliš modré i bradu příliš ukázkově vymodelovanou a vůbec, celý byl jako neosobní ideál mužské krásy rovnou z módního žurnálu. Co bych si namlouval — od prvního okamžiku jsem k němu pocítil antipatii.
Děvče — v duchu jsem tak musel jeho ženu nazývat i kdybych sám nechtěl — nemělo ani krásné oči, ani rty nebo pozoruhodné vlasy. Nebylo na něm nic neobyčejného. Celé bylo neobyčejné. S takovou dívkou bych mohl, stan na zádech, prochodit Skalisté hory křížem krážem, napadlo mi. Proč zrovna hory? Nevím. Vyvolávala ve mně představy tábořišť v kosodřevině, námahy výstupů, mořského pobřeží, kde není nic než písek a vlny. Snad jen proto, že neměla namalované rty? Přítomnost jejího úsměvu jsem cítil na druhé straně stolu, i když se vůbec neusmívala. V nenadálém záchvatu neomalenosti jsem náhle rozhodl podívat se na její hrdlo — a jako bych se dopouštěl krádeže.
Přihodilo se to již na sklonku oběda. K mému překvapení se na mne obrátil Marger — dal bych na to hlavu, že jsem se začervenal. Mluvil delší dobu, než jsem pochopil, oč mu jde. Že v domě mají pouze jeden glider a on že si jej bohužel musí vzít, protože pojede do města. Kdybych se tam také chystal, a nechtěl čekat do večera, jestli bych se nesvezl zároveň s ním. Mohl by mi samozřejmě poslat z města jiný glider, nebo…
Přerušil jsem ho. Začal jsem v tom smyslu, že se nikam nechystám, vtom jsem zaváhal, jako bych si na něco vzpomněl, a najednou již slyším svůj vlastní hlas, jak říká, že mám opravdu v úmyslu jet do města, a kdybych mohl…
„No, to je znamenité,“ řekl. Vstávali jsme zrovna od stolu. „Kdy by se vám to nejlépe hodilo?“
Chvíli jsme dělali cavyky, až jsem z něho dostal, že on má dost napilno. Řekl jsem tedy, že mohu vyjet třeba hned. Smluvili jsme si schůzku za půl hodiny.
Vrátil jsem se nahoru, trochu zaražen tímto obratem událostí. Na Margerovi mi nijak nezáleželo. A v městě jsem neměl pranic na práci. Nač mi tedy byla ta eskapáda? Navíc se mi zdálo, že jsem svou ochotu poněkud přehnal. Kdybych do města opravdu pospíchal, roboti by mi jistě ani nedovolili jít pěšky, ani by mě nenechali na holičkách. Že by něco ode mne chtěl? Ale co? Vždyť mě vůbec neznal. Lámal jsem si tím bůhsuď proč hlavu, až přišla smluvená hodina a já sešel dolů.
Jeho žena tam nebyla, ani v okně se neukázala, aby se s ním ještě jednou na dálku rozloučila. V prostorném vozidle jsme oba nějakou dobu mlčeli, pozorovali vynořující se zatáčky a serpentiny dálnice, která se vinula mezi horami. Poznenáhlu se zapředla rozmluva. Dověděl jsem se, že Marger je inženýr.
„Zrovna dnes musím na kontrolu do městské selekční stanice,“ řekl. „Vy prý jste také kybernetik…“
„Ze starší doby kamenné,“ namítl jsem. „Promiňte, ale jak to víte?“
„V cestovní kanceláři mi řekli, kdo bude naším sousedem, byl jsem pochopitelně zvědavý…“
„Aha.“
Na nějaký čas jsme se odmlčeli. Stále častěji se objevující značky z barevného plastiku nás upozornily, že se blížíme k předměstí.
„Kdybyste dovolil… rád bych se vás zeptal, zdali jste neměli nějaké nesnáze s automaty,“ otázal se mne z ničeho nic. A spíše z tónu, než z obsahu jeho otázky jsem vycítil, jak mu záleží na mé odpovědi. O to mu tedy šlo? Oč vlastně?
„Jde vám o defekty? Těch jsme měli více než dost. To je celkem přirozené. Typy ve srovnání s vašimi tak zastaralé…“
„Ne, o defekty ne,“ pospíšil si s odpovědí, „spíše o výkyvy ve spolehlivosti v tak proměnlivých okolnostech… my dnes bohužel nemáme možnost vyzkoušet své automaty za tak krajních podmínek…“
Nakonec všechno vyústilo do otázky čistě technické. Byl prostě zvědavý, jak se jevily některé parametry činnosti elektronických mozků v oblastech mohutných magnetických polí, v mlhovinách, v trychtýřích gravitačních perturbací. Ale nebyl jsem si docela jist, zda tyto údaje netvoří náhodou tu část archívu výpravy, která zatím není určena pro veřejnost. Řekl jsem mu, co jsem věděl, a doporučil jsem mu, aby si přesnější data vyžádal od Thurbera, zástupce vědeckého velitele výpravy.
„A směl bych se odvolat na vás?“
„Ovšem.“
Nadšeně mi děkoval. Byl jsem trochu zklamán. Tak to je všechno? Ale díky tomuto rozhovoru vytvořilo se mezi námi jakési pouto odbornosti. Pak jsem se zase já zeptal, co vlastně dělá. Nevěděl jsem, co je ta — selekční stanice, kterou měl kontrolovat.
„Ach, nic zajímavého. Obyčejná sběrna šrotu… chtěl bych se věnovat hlavně teoretické práci, zatímco tohle je především praxe a — mezi námi — nijak zvlášť nepostradatelná…“
„Praxe? Práce ve sběrně šrotu? Cože? Vy jste přece kybernetik a tak…“
„Kybernetického šrotu,“ vysvětlil mi s úšklebkem. A dodal nějak pohrdavě: „U nás se totiž móóóc šetří, abyste věděl. Nic nesmí přijít nazmar… Ve svém ústavě bych vám mohl ukázat všelicos zajímavého, ale tady — co bychom si…“
Pokrčil rameny. Glider odbočil ze silnice do vysokých kovových vrat a zamířil na prostorné tovární nádvoří. Viděl jsem řady transportérů, pojezdné jeřáby, jakési zmodernizované martinské pece.
„Tak už budete mít vůz k dispozici,“ řekl Marger.
Z okénka ve zdi, kde jsme se zastavili, vyklonil se robot a něco mu řekl. Marger vystoupil. Viděl jsem, jak gestikuluje, pak se na mne pln rozpaků obrátil.
„Hezké nadělení,“ řekl. „Gloor onemocněl… to je můj kolega… a já sám nesmím… Jak to udělat?!“
„Oč jde?“ otázal jsem se a také jsem vystoupil.
„Kontrolu musí provádět dva lidé, nejméně dva,“ vysvětlil. Tu se jeho tvář rozjasnila.
„Pane Breggu! Vy jste přece také kybernetik! Kdybyste neměl nic proti tomu!!“
„Oho,“ zasmál jsem se. „Kybernetik? Antikvární, dodejte. Já tomu přece nerozumím.“
„Ale to je pouhá formalita!“ přerušil mě. „Technickou stránku si pochopitelně vezmu na starost já, jde jen o podpis, o nic víc!“
Ah, tak je to?“ řekl jsem pomalu. Dobře jsem mu rozuměl, pospíchal za ženou. Ale já se nerad vydávám za někoho, kým nejsem. Na statistu se nehodím. Řekl jsem mu to, i když snad mírnějšími slovy. Zvedl ruce jako v obraně.
„Nevykládejte si to ve zlé! Leda že byste měl naspěch. Pravda… měl jste si něco vyřídit v městě. No, já už si nějak… promiňte, že…“
„To může počkat,“ namítl jsem. „Mluvte, prosím. Budu-li moci, pomohu.“
Vešli jsme do bílé budovy stojící stranou. Marger mě vedl chodbou, podivně pustou. Ve výklencích stálo několik nehybných robotů. V malé, prostě zařízené pracovně vytáhl ze skříně ve zdi svazek papírů. Rozkládal je po stole a začal mi vysvětlovat, v čem záleží jeho — totiž naše — funkce. Přednášet rozhodně nedovedl. Zapochyboval jsem brzy o vyhlídkách jeho vědecké kariéry: stále u mne předpokládal vědomosti, o nichž jsem neměl ponětí. Musel jsem mu stále skákat do řeči a klást zahanbujícně elementární otázky. Ale on, jelikož měl z pochopitelných důvodů zájem na tom, aby mě neodradil, přijímal všechny projevy mé ignorance div ne jako přednosti. Nakonec jsem se dověděl, že již desítky let trvá naprosté oddělení výroby od života.
Výroba byla automatizována. Probíhala pod kontrolou robotů, na něž dohlíželi další roboti. Ve výrobním cyklu již nebylo místo pro lidi. Společnost lidí byl jeden celek, roboti a automaty druhý celek. A jen aby se zabránilo nepředvídaným aberacím v neměnném řádu té mechanické armády práce, lidé museli provádět namátkové kontroly. Vykonávali je specialisté. Marger byl jedním z nich.