„Nepochybuji, že najdeme všechno v mezích normy,“ vysvětloval, „a pak, až zrevidujeme dílčí procesy, podepíšeme to. A tím to skončí.“
„Ale já pořád nevím, co se tu vyrábí…“ ukázal jsem na budovy za oknem.
„Nic!“ zvolal. „Právě, že nic. O to jde. Je to obyčejná sběrna šrotu… říkal jsem vám to přece…“
Úloha, jež mi tak nečekaně připadla, mne nijak zvlášť netěšila, ale nyní jsem již nemohl déle odmítat. „Dobrá… tak co mám vlastně dělat?!“
„Totéž co já: obejít soustrojí…“ Nechali jsme papíry v pracovně a šli jsme na tu kontrolu. První byla na řadě velká třídírna, kde automatické čelisti chytaly celé stohy plechů, zprohýbaných a rozbitých kadlubů, hnětly je a vrhaly do lisu. Bloky, které z nich vypadávaly, putovaly na pásech k hlavnímu transportéru. U vchodu si Marger nasadil na tvář malou masku s filtrem a druhou podal mně. Dorozumívat se voláním bylo vyloučeno, takový zde vládl hluk. Vzduch byl plný rezavého prachu, narudlých mračen valících se zpod lisů. Prošli jsme další halou, stejně hlučnou, a pohyblivým chodníkem jsme vyjeli vzhůru do patra, kde řady drtičů pohlcovaly drobnější, již úplně beztvárný šrot, vsypávaný do trychtýřů. Zasklený most vedl do protilehlé budovy. Tam Marger prohlédl záznamy kontrolních hodin a hned jsme vyšli na tovární nádvoří, kde nám robot zastoupil cestu a řekl, že inženýr Gloor volá Margera k telefonu.
„Promiňte mi na okamžik, hned se vrátím!“ zvolal Marger a seběhl po točitých schůdcích do nedalekého zaskleného pavilónku. Osaměl jsem na kamenných, sluncem rozpálených deskách. Rozhlédl jsem se. Budovy na protější straně nádvoří jsme již navštívili. Byly to třídírny a haly s drtiči. Vzdálenost a zvuková izolace působily, že odtamtud nedoléhal žádný hluk.
Za pavilónem, kde zmizel Marger, stála o samotě nízká, nezvykle dlouhá budova, něco jako plechový barák. Zamířil jsem k němu, hledaje stín. Avšak z kovových stěn sálal nesnesitelný žár. Chystal jsem se již odejít, když mě upoutal zvláštní, těžko definovatelný zvuk, jenž se rozléhal v baráku. Nepodobal se hlasu pracujících strojů. Asi po třiceti krocích jsem našel ocelové dveře. Stál před nimi robot. Když jsem vešel do jeho zorného pole, otevřel a ustoupil stranou. Nesrozumitelné hlasy zesílily. Nahlédl jsem dovnitř: nebylo tam docela tma, jak se mi v první chvíli zdálo. Mrtvý žár rozpálených plechů mi ztěžoval dýchání, takže bych se byl okamžitě vzdálil, kdyby mě nebyly ochromily hlasy, které jsem slyšel.
Byly to lidské hlasy — zkreslené, splývající v chraptivý chór, nezřetelné, blábolivé, jako kdyby v temnotě promlouvala hromada pokažených telefonů. Udělal jsem dva nejisté kroky, něco mi zapraštělo pod nohou a z podlahy se ozvalo hlasitě:
„…prosím bás… prosím bás… prosím bás pogorně…“
Ztuhl jsem. Dusný vzduch měl kovovou pachuť. Hlas přicházel zdola.
„…prosím bás pogorně podíbejte se… prosím bás…“
Přidal se k němu druhý, rytmicky skandující monotónní hlas:
„…anomálie excentrická… asymptoto kulovitá… nadire nekonečna… prasystéme lineární… systéme holonomický… prostore polymetrický… prostore sférický… prostore naježený… prostore ponořený…“
„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás pogorně…“
Celé šero se hemžilo chrčivým šuškáním. Vyklouzlo z něho hlasitější:
„…živočich planetární, zetlelé bahno z těl, hle, rozbřesk bytí, fáze prvotní… i vynoří se milující med z krvavých těstomozkovců…“
„…brek… break… brabzel… be… brewe… weryskop…“
„… třído iracionální… třído mocná… třído pouštní… třído tříd…“
„…prosím bás… pogorně bás prosím… pobšimněte
si…“
„Tííícho…“
„Ty…“
„Ssso…?“
„Šišíííš mě…?“
„Šiším…“
„Můžeš se mě dotknout?“
„… brek… break… brabzel…“
„Nemám čím.“
„Šššškoda… viděl bysss… jaksssem lesssklý a ssstudený…“
„… musí provolat:
„Nejvyšší So…soude, milost ráčils dát a spa…pasit nás a život prodloužiti…“
„…hle, toť poslední vzepětí krákavou inkarcerací kráčejícího mistra čtvrcení a rozparování, anoť vzchází, anoť vzchází třikráte liduprázdné království…“
„…jsem nový… jsem zbrusu nový… nikdy jsem neprodělal svar s kostrou… mohu dále… přesvědčte se…“
„…prosím bás…“
Nevěděl jsem, kam se dívat, omámen mrtvým žárem i těmi hlasy. Valily se odevšad. Od podlahy po střílnovitá okénka u stropu se vršily haldy spletených a zaklíněných trupů. Trosky pronikajícího sem světla se chabě leskly na jejich zprohýbaných pancířích.
„…měl jsem pře… přechodný de…defekt… ale už jsem do…dobrý už vidím… pa…pane…“
„Co vidíš, je tma!“
„Já přesto vidím…“
„…vyslechněte mě laskavě… mám nesmírnou cenu, jsem unikátní. Zaznamenávám každý zlomek energie, najdu každý bludný proud, každé přepětí, vyzkoušejte si mě. Ta třasavka je přechodná… nemá nic společného…“
„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… prosím bás…“
„…těstohlavci považovali svou kyselou fermentaci za ducha, drásání masa za historii, prostředky odročující rozklad… za civilizaci…“
„…mne… mne jediného… to je nedopatření…“
„…prosím bás… pobšimněte si laskabě…“
„Zachráním vás!“
„Kdo je to?“
„Co…“
„Kdo nás zachrání…?“
„Opakujte po mně… oheň mě stráví se vším všudy a voda mě celého promění v rez. Branou mi bude živel ten obojí a bez bázně vykročím…“
„Tííícho!“
„…kontemplace katody…“
„Katodoplacie!“
„…jsem zde omylem… já myslím… já přece myslím…“
„Jáť zrcadlem jsem zrady…“
„…prosím bás… pobšimněte si laskabě… pogorně bás prosím…“
„…útěku supernekonečna… útěku mlhovin… útěku hvězdokup…“
„On je tady…“ ozval se výkřik a nastalo ticho téměř stejně ohlušující svým nepopsatelným napětím, jak mnohohlasý byl sbor, který mu předcházel.
„Pane!“ řeklo něco. Nevím, kde se vzala ta jistota, ale cítil jsem, že tato slova jsou určena mně. Neodpověděl jsem.
„Pane… prosím vás o chvilku pozornosti. Pane, já… já jsem jiný. Jsem tady omylem…“ Ozval se šum. „Ticho! Já jsem živý,“ hlas přehlušil vřavu. „Ano, strčili mě sem, oblékli mě do plechů schválně, aby se to nepoznalo, ale přiložte ucho sem a ucítíte puls!“
„Já taky!“ překřikoval ho druhý hlas. „Já taky! Pane! Onemocněl jsem, v chorobě se mi zdálo, že jsem stroj, to bylo mé šílenství, ale teď už jsem zdravý! Hallister, pan Hallister to může dokázat! Zeptejte se ho! Vezměte mě odtud!“
„…prosím bás… pogorně bás prosím…“
„…brek… break…“
„K ssslužbám!“
Barák zahlučel, zařinčel rezavými hlasy, v mžiku se naplnil bezdechým řevem. Dal jsem se na ústup pozpátku, vyběhl jsem do slunce a oslněn jsem přimhouřil víčka. Dlouhou dobu jsem stál s očima zacloněnýma rukou. Za mnou se rozlehlo táhlé vrznutí, to robot přirazil dveře a zastrkoval závoru.
„Pane…“ zaslechl jsem ještě v záplavě ztlumeného mumlání za zdí, „…prosím bás… k službám… omylem!..“
Minul jsem zasklený pavilón, nevěděl jsem, kam jdu — chtěl jsem pouze uniknout těm hlasům co nejdáclass="underline" neslyšet je. Trhl jsem sebou, když jsem ucítil na rameni nečekaný dotek. Byl to Marger, plavovlasý, hezký, usměvavý.
„Ach, odpusťte, Breggu, prosím vás tisíckrát za prominutí, to to trvalo…“
„Co bude s nimi?“ přerušil jsem ho bezmála hrubě a ukázal rukou na barák stojící o samotě.
„Prosím?“ zamrkal. „S kým?“
Vtom pochopil a podivil se:
„Vy jste tam byl? Zbytečné…“
„Jak to, že zbytečné?“
„To je šrot.“
„Jak to?“
„Šrot k přetavbě, už po selekci. Půjdeme? Musíme podepsat protokol…“