„Okamžik. Kdo provádí tu selekci?“
„Kdo? Roboti.“
„Cože? Oni sami??“
„Pochopitelně.“
Umlkl pod mým pohledem.
„Proč je nedávají opravit?“
„Je to nerentabilní…“ řekl pomalu s užaslým výrazem.
„A co se s nimi stane?“
„Se šrotem? Putuje tam,“ ukázal na štíhlý, osaměle stojící sloup martinské pece.
V pracovně na psacím stole ležely již připraveny papíry — protokol o kontrole, ještě nějaké lejstro. Marger postupně vyplnil rubriky, podepsal se a podal pero mně. Obracel jsem je v prstech.
„Možnost omylu je vyloučena?“
„Prosím?“
„Tam, v tom… šrotu, jak vy tomu říkáte, se mohou vyskytovat ještě výkonné, ještě docela schopné… nemyslíte?
Pozoroval mě, jako by docela nechápal, co říkám.
„Měl jsem takový dojem,“ dokončil jsem pomalu.
„Ale to přece není naše věc,“ namítl.
„Ne? A čí?“
„Robotů.“
„Jak to? My jsme přece měli kontrolovat…“
„Ale ne,“ usmál se ulehčeně, že konečně objevil zdroj mého omylu. „To s tím nijak nesouvisí. Kontrolujeme synchronizaci procesů, jejich tempo a efektivnost, ale nezasahujeme do takových detailů jako je selekce. To není naše věc. Nejenže je to zbytečné, ale bylo by to ostatně i nemožné, protože na každého žijícího připadá dnes průměrně osmnáct automatů. Přibližně pět z nich denně končí svou funkci a jde na šrot. To dělá denně množství řádu dvou miliard tun. Vidíte sám, že bychom to nestačili uhlídat, nemluvě již o tom, že struktura našeho společenského řádu je založena na opačném vztahu: automaty pečují o nás — a ne lidé o ně.“
Musel jsem uznat, že má pravdu. Již beze slova jsem podepsal papíry a vstal jsem.
Už jsme se loučili, když jsem se ho nečekaně, ke svému překvapení, otázal, zdali se vyrábějí roboti podobní lidem.
„Vlastně ne,“ řekl a dodal váhavě: „Způsobily svého času dost nesnází…“
„Jak to?“
„Znáte přece inženýry! Dosáhli v napodobování takové dokonalosti, že některé modely se nedaly rozlišit od živého člověka. Někteří lidé to nemohli snést…“
Znenadání se mi vybavila scéna v letadle, jímž jsem přiletěl z Luny.
„Nemohli to snést?“ opakoval jsem jeho slova. „Bylo to něco podobného fobii?“
„Nejsem psycholog, ale snad by se to mohlo tak nazvat. Ale to již je dávno…“
„Takoví roboti už nejsou?“
„Ale ano. Na některých kratších raketových tratích. Setkal jste se náhodou s takovým?…“
Odpověděl jsem vyhýbavě.
„Stačíte ještě zařídit své záležitosti?“ ptal se ustaraně.
„Jaké záležitosti?“
Vzpomněl jsem si, že prý jsem měl jednání v městě. Rozloučili jsme se u východu stanice, kam mě doprovodil, nepřestávaje mi děkovat, že jsem ho vytáhl ze svízelné situace.
Prošel jsem se po ulicích. Zašel jsem do realonu, ale opustil jsem jej ani ne v polovině pitomého představení. Pak jsem v hrozné náladě odjel do Klavestry. Asi kilometr od vily jsem glider poslal domů a zbytek cesty jsem urazil pěšky. Všechno v pořádku. To jsou mechanismy z kovu, drátů, skla, dají se smontovat i rozmontovat, říkal jsem si, ale nemohl jsem zaplašit vzpomínku na tu halu, na tmu s roztříštěnými hlasy, na to zoufalé blábolení, v němž bylo příliš mnoho smyslu, příliš mnoho praobyčejného strachu. Směl jsem o sobě tvrdit, že jsem v této věci odborník, zakusil jsem toho dost a dost, pro mne hrůza před náhlou zhoubou nebyla fikcí jako pro ně, pro ty moudré konstruktéry, kteří celý ten krám tak dobře zorganizovali. Roboti se zabývali sobě podobnými od začátku až do úplného konce. Lidé se do ničeho nepletou. Byl to uzavřený kruh precizních zařízení, která sama sebe vytvářela, reprodukovala i ničila, a já jsem nadarmo naslouchal příznakům mechanické agónie.
Na výšince jsem se zastavil. Krajina byla ve sklánějícím se slunci nevýslovně krásná. Jen zřídka, jako zářící černý šíp, prolétl po pásu dálnice glider a mířil k obzoru, nad nímž se namodralými, dálkou změkčenými obrysy tyčily hory. A mne naráz zaplavil pocit, že se na to nesmím dívat; jako kdybych na to neměl právo, jako kdyby v tom byl nějaký sprostý podvod, který mě rdousil. Usedl jsem mezi stromy, vtiskl tvář do dlaní a litoval, že jsem se vrátil.
Když jsem vcházel do domu, přistoupil ke mně bílý robot:
„Volá vás telefon,“ řekl spiklenecky. „Velká dálka: Eurasie.“
Následoval jsem ho. Telefon byl v hale, takže jsem zasklenými dveřmi viděl při rozmluvě do zahrady.
„Hal?“ ozval se daleký, ale zřetelný hlas. „Zde Olaf.“
„Olaf… Olaf!!!“ opakoval jsem triumfálním tónem. „Chlape, kde jsi?!“
„V Narviku.“
„Co děláš, jak se ti vede? Dostals můj dopis?“
„Jasně. Proto jsem věděl, kde tě hledat.“
Chvíle ticha.
„Co děláš?“ opakoval jsem, snad méně jistě.
„No, co bych dělal. Nic nedělám. A ty?“
„Byl jsi v Adaptu?“
„Byl. Ale jenom den. Práskl jsem do bot. Nemohl jsem, víš…“
„Vím. Poslyš, Olafe… najal jsem si tady vilu. Já nevím, ale — poslyš! Přijeď sem!“
Neodpověděl. Když se ozval, byly v jeho hlase rozpaky. „Já bych přijel. Docela rád bych přijel, Hale, ale víš přece, co nám říkali…“
„Vím. Ale nemohou nám nic udělat. Ostatně, ať se dají vycpat. Tak přijeď.“
„Nač? Rozmysli si to, Hale, třeba bude…“
„Co?“
„Hůř.“
„Jak víš, že je zle?“
Zaslechl jsem jeho krátký smích, vlastně povzdech, tak tiše se smál.
„Tak proč mě tam chceš dostat?“
Vtom mi prolétl hlavou znamenitý nápad.
„Olafe, poslyš, tady je takové letovisko, víš. Vila, bazén, zahrada. Jenomže — už přece víš, jak to teď je, víš, jak žijí, že?“
„Něco už o tom vím.“
Tón, jakým to říkal, byl výmluvnější než jeho slova.
„Vidíš. Ted dávej pozor. Přijedeš sem, ale předtím… seženeš… boxerské rukavice. Dva páry. Zatrénujeme si. Uvidíš, jak to bude ohromné!“
„Člověče, Hale, kde já seženu rukavice? To se přece už desítky let nevyrábí.“
„Tak je dej ušít. Nebudeš mi namlouvat, že se nedají ušít čtyři pitomé rukavice. Uděláme si malý ring — a budeme se rvát. My dva smíme, Olafe! Doufám, žes už slyšel o betrizaci, co?“
„Jasně. Řekl bych ti, co si o tom myslím, ale nechci to říkat do telefonu. Ještě by se někdo mohl pohoršit.“
„Poslyš, tak přijeď. Uděláš, co jsem ti říkal?“
Delší dobu mlčel.
„Nevím, má-li to smysl, Hale.“
„Dobrá. V tom případě mi pověz, jaké máš plány. Máš-li nějaké plány, nebudu tě pochopitelně otravovat svými vrtochy…“
„Nemám žádné plány,“ odpověděl. „A ty?“
„Přijel jsem si trochu odpočinout, doplnit své vzdělání, číst,“ řekl jsem, „ale to nejsou žádné plány. To jen tak… zkrátka a dobře, nic lepšího mi nenapadlo.“
Neodpovídal. „Olafe?“
„Vypadá to, že jsme měli stejný start,“ zabručel. „Hale, na tom celkem nic není. Mohu se přece kdykoli vrátit, kdyby se ukázalo, že…“
„Heleď, nech si to!“ zvolal jsem netrpělivě. „Škoda slov. Sbal svých pět švestek a přijeď. Kdy tady můžeš být?“
„Třeba hned zítra ráno. Vážně si chceš zaboxovat?“
„A ty ne?“
Smál se.
„Člověče, a jak. A jistě ze stejného důvodu jako ty.“
„Ujednáno,“ řekl jsem honem. „Čekám tě. Na shledanou.“
Šel jsem nahoru. Vyhledal jsem mezi věcmi, které jsem měl v zavazadle, lana. Byl jich velký kotouč. Ringová lana. Ještě čtyři sloupky, gumu nebo žíněnky a budeme mít ring. Bez rozhodčího. Bude zbytečný.
Pak jsem zasedl ke knihám. V hlavě jako bych měl cement. Nebylo to poprvé. Ale obyčejně jsem se každým textem prokousával jako červotoč deskou železného dřeva, ale tak těžko mi to snad nešlo nikdy. Za dvě hodiny jsem prolistoval dvacet knih, ale na žádnou jsem nedokázal soustředit pozornost déle než pět minut. Ba i pohádky jsem odložil. Rozhodl jsem se, že se nebudu šetřit. Vzal jsem to, co se mi zrovna zdálo nejtěžší, monografii o analýze metagenů, a vrhl jsem se na první rovnice, jako bych se vrhal hlavou proti zdi.
Matematika přece jen měla — aspoň pro mne — nějaké spásné vlastnosti, takže když jsem asi za hodinu, s pootevřenými ústy, konečně pochopil, zmocnil se mě obdiv k tomu Ferretovi. Jak to dokázal? Vždyť já jsem přece chvílemi nevěděl, jak se to dělá, ani teď, když jsem urazil dráhu, kterou on vytyčil; sledovat ho krok za krokem, na to jsem ještě tak stačil, avšak on se přes to bezpochyby přenesl jediným skokem.