Odpustil bych si všechny hvězdy, kdybych nosil v hlavě — aspoň na měsíc — zlomek toho, co v ní nosí on.
Znělka ohlásila večeři a mne hned píchlo u srdce pomyšlení, že tady již nejsem sám. Vteřinu jsem uvažoval, nemám-li přece jen povečeřet nahoře, ale zastyděl jsem se. Mrštil jsem pod postel tím hnusným trikotem, který ze mne dělal napumpovanou opici, natáhl jsem svůj nezaplatitelný, starý vytahaný svetr a sestoupil do jídelny. Seděli již u stolu. Až na několik banálních zdvořilůstek bylo ticho, neboť ani oni vlastně nehovořili. Slova byla zbytečná. Domlouvali se pohledy, hovořila na něho kývnutím hlavy, mrknutím, letmým úsměvem. A ve mně pozvolna narůstala ledová tíha, cítil jsem, jak mé ruce lační a touží někoho sevřít, stisknout, rozdrtit. Proč jsem takový primitiv, myslil jsem si zoufale. Proč, místo abych přemýšlel o Ferretově knize, o problémech, které objevil Starek, místo abych se staral o své věci, musím se držet na uzdě, abych to děvče nehltal očima jako vlk!
Ale to ještě nebylo nic. Doopravdy jsem se zhrozil, teprve když jsem nahoře za sebou zavřel dveře pokoje. V Adaptu po lékařské prohlídce prohlásili, že jsem docela normální. Doktor Juffon mi řekl totéž. Ale cožpak mohl normální člověk prožívat to, co jsem v tuto chvíli cítil já? Kde se to vzalo? Já sám jsem nejednal, byl jsem pouhým svědkem! Dělo se něco neodvratného, jako pohyb planety, vynořování, zatím téměř nepozorovatelné, poznenáhlé, ještě beztvaré. Přistoupil jsem k oknu, vyhlédl do zšeřelé zahrady a pochopil, že to ve mně muselo zrát od oběda, od prvého okamžiku, jenže to potřebovalo svůj čas. Proto jsem odjel do města. Proto jsem zapomněl na hlasy z temnoty…
Byl jsem odhodlán ke všemu. Kvůli tomu děvčeti. Nechápal jsem, jak k tomu došlo, ani proč je tomu tak. Nevěděl jsem, je-li to láska nebo šílenství. Bylo mi to jedno. Nevěděl jsem nic, až na to, že jsem na nic nebral ohled. A bojoval jsem s tím, stoje u otevřeného okna, jak ještě nikdy s ničím. Tiskl jsem čelo k chladivé zdi výklenku a strašlivě jsem se obával sám sebe.
„Musím něco udělat,“ říkal jsem si tiše. „Musím něco udělat. Je to jistě tím, že mi něco schází. To přejde. Nemůže mi na ní záležet. Neznám ji. Není ani zvlášť hezká. Já přece nic neprovedu. Nic neprovedu,“ prosil jsem sám sebe. „Nedopustím se přece žádného… nebesa černá i modrá!“
Rozžehl jsem světlo. Olaf! Olaf mě zachrání! Všecko mu řeknu. Ujme se mě. Odjedeme někam. Udělám, co mi poručí. Všecko. On jediný pochopí. Přijede už zítra. To je dobře.
Chodil jsem po pokoji. Cítil jsem všecky svaly, jako bych byl plný šelem. Chystaly se ke skoku, rvaly se spolu; najednou jsem klesl u postele na kolena, zaťal zuby do pokrývky a vyrazil ze sebe ne vzlyk, ale divný zvuk, suchý, odporný; nechtěl, nechtěl jsem nikomu ublížit, ale věděl jsem, že si nemám co nalhávat, že mi nepomůže Olaf, nikdo.
Vstal jsem. Za těch deset let jsem se naučil činit okamžitá rozhodnutí. Musil jsem nejednou převzít odpovědnost za život vlastní i cizí, a dělal jsem to vždycky stejně. Naplňoval mě chlad, můj mozek jako by se měnil v zařízení, které má zjistit klady a zápory, zvážit je a pak s konečnou platností rozhodnout. Dokonce i Gimma, který mě neměl rád, uznával mou nezaujatost. Nyní, i kdybych chtěl, nedovedl bych jednat jinak než tenkrát, v bezvýchodných situacích. Ostatně toto byla bezvýchodná situace. Zachytil jsem zrakem svou vlastní tvář v zrcadle. Světlé, skoro bílé duhovky, stažené zornice, hleděl jsem nenávistně. Odvrátil jsem se. Neměl jsem ani pomyšlení, že bych ulehl do lůžka. Tak jak jsem stál, přehodil jsem nohy přes římsu okna. Od země mě dělily čtyři metry. Skočil jsem a dopadl jsem téměř bez hluku. Rozběhl jsem se potichu k bazénu. Minul jsem ho. Vyběhl jsem na silnici. Bledě fosforeskující vozovka se táhla k horám, vinula se mezi nimi jako světelný had, hádek, až jako čárka jasu zmizela v temnotě.
Běžel jsem stále rychleji, abych unavil to srdce, bušící tak rytmicky, tak silně. Hnal jsem se asi hodinu, až jsem před sebou zahlédl světla nějakých domů. Na místě jsem se obrátil. Byl jsem už unavený, ale právě proto jsem dodržoval tempo a říkal si: „Tu máš! Tu máš! Tu máš!“ Tak jsem běžel a běžel, až jsem dorazil k dvojité aleji živého plotu — a zůstal jsem stát před zahradou vily.
Těžce oddechuje, stanul jsem u bazénu. Usedl jsem na betonovou obrubu, sklonil hlavu a spatřil odraz hvězd. Netoužil jsem po hvězdách. Nepotřeboval jsem hvězdy. Byl jsem blázen, šílenec, když jsem bojoval o účast ve výpravě, když jsem ze sebe dal dělat ranec, z něhož tryskala v gravirotorech krev, a nač mi to bylo, proč, proč jsem nevěděl, že musím být obyčejným, tím nejobyčejnějším člověkem, že to není jinak možné, že nestojí za to žít.
Uslyšel jsem šelest. Prošli kolem mne. Objímal její ramena, kráčeli stejným krokem. Sklonil se. Stíny jejich hlav splynuly.
Vstal jsem. Líbal ji. Objímala jeho hlavu. Viděl jsem bledé stíny jejích paží. Tu hanba dosud nepoznaná, hnusná probodla mě skrz naskrz jako hmotná čepel, div jsem neomdlel. Já, poutník z hvězd, Arderův druh, stojím po návratu v zahradě a myslím jediné na to, jak připravit jakéhosi člověka o děvče, přestože neznám ani jeho ani ji, já dobytek, já odporné zvíře z hvězd, něco daleko horšího… horšího…
Nemohl jsem se na to dívat — ale díval jsem se. Konečně pomalu odešli, přivinuti k sobě. Oběhl jsem bazén a vyrazil ven. Vtom jsem před sebou spatřil velkou černou hmotu a současně jsem o něco zavadil rukama. Bylo to auto. Po hmatu jsem nalezl dvířka. Když jsem je otevřel, rozsvítilo se světélko.
Ted již jsem dělal všechno v cílevědomém, soustředěném spěchu, jako bych měl někam jet, jako bych musel…
Motor naskočil. Pohnul jsem volantem a ve světle reflektorů jsem vyjel na silnici. Ruce se mi trochu třásly, a tak jsem tím pevněji sevřel obruč. Najednou jsem si vzpomněl na černou bedničku. Prudce jsem zabrzdil, až mě to sneslo k okraji silnice, vyskočil jsem, zvedl kapotu a horečně ji začal hledat. Motor vypadal docela jinak, nemohl jsem ji najít. Byla možná až vpředu. Kabely, litinový blok, kazeta. Něco neznámého, čtverhranného. To je ono. Nástroje. Pracoval jsem divoce, ale pozorně, takže jsem si ani nezkrvavěl ruce. Konečně jsem oběma rukama sevřel tu těžkou, jako z kovu odlitou krychli a mrštil jsem jí do křovin u silnice. Byl jsem volný. Přibouchl jsem dvířka a vyrazil vpřed. Již procitl vítr rychlosti. Rostla. Motor řval, pláště vydávaly svištivý, pronikavý sykot. Zatáčka. Vjel jsem do ní bez brždění, řízl jsem ji zleva, vyjel jsem. Druhá, ostřejší. Řev kol byl strašlivý, cítil jsem, jak mne — i se strojem — drtí obrovská síla a tlačí mě na vnější stranu zatáčky. Ale to mi ještě nestačilo. Další zákrut. V Apprenous měli speciální auta pro piloty. Dělali jsme na nich krkolomné kousky, šlo o reflex. To je znamenité cvičení. Mimo jiné smyslu pro rovnováhu. Tak třeba překlopit auto v zatáčce na dvě vnější kola a nějakou dobu tak jet. Kdysi jsem to uměl. A dokázal jsem to i teď, na té pusté silnici, když jsem se řítil do tmy drcené reflektory. Ne, že bych se chtěl zabít. Bylo mi to zkrátka jedno. Mohu-li být bezohledný vůči jiným, musím být tvrdý i k sobě. Dostal jsem auto do zatáčky a zvedl je, že chvílí běželo nakloněno na jednu stranu po pekelně ječících pláštích, a znovu jsem je překlopil na druhou stranu. Narazil jsem zadkem vozu na něco tmavého. Strom? Už tam nebylo nic, pouze řev motoru vyrůstající z rychlosti, pak bledý odraz ciferníků v okenní tabulce a vítr, který jedovatě svištěl. Jednu chvíli jsem proti sobě uviděl glider, který se mi pokoušel vyhnout a sjel až k samému okraji silnice. Malý pohyb volantem a prolétl jsem kolem něho, těžký stroj se zatočil jako vlček, dutý rachot, třesk trhaného plechu a tma. Reflektory byly rozbité, motor zhasl.
Zhluboka jsem se nadechl. Nic se mi nestalo, ani jsem se nenatloukl. Pokoušel jsem se rozsvítit reflektoryz nic. Malá světla: levé svítilo. V jeho kalném svitu jsem spustil motor. Vůz se pracně, s těžkým supěním vydrápal na silnici. Musel to být dobrý stroj, když mě poslouchal přes všechno, co jsem s ním tropil. Nastoupil jsem zpáteční cestu již volněji. Ale sotva noha sešlápla pedál, zas už mě čerti brali. Jakmile jsem uviděl zatáčku, vyždímal jsem z motoru plný výkon. Konečně, vymrštěn setrvačností dopředu, za svistotu pneumatik jsem zastavil těsně před živým plotem. Zajel jsem do houští. Vůz rozhrnul křoví a zarazil se o nějaký kmen. Nechtěl jsem, aby viděli, co jsem z něho udělal. Nalámal jsem větví, naházel je na kapotu s vytlučenými reflektory. Rozbitý byl jedině předek a vzadu zbyla z první srážky se stromem nebo čím ve tmě nevelká prohlubinka.