Pak jsem naslouchal. Dům byl temný. Všechno mlčelo. Velké ticho noci stoupalo k hvězdám. Nechtělo se mi vracet domů. Odešel jsem od rozbitého auta, a když se tráva, vysoká, zrosena, dotkla mých kolen, klesl jsem do ní a zůstal tak ležet, až se mi oči zavřely a já tam usnul.
Probudil mě něčí smích. Znal jsem jej. Byl jsem při plném vědomí, dříve než jsem otevřel oči, a poznal jsem, kdo to je. Byl jsem promáčen do niti, všechno bylo zvlhlé rosou, slunce ještě stálo nízko. Na nebi chomáčky bílých obláčků. A naproti mně, na malém kufříku, seděl Olaf a smál se.
Oba jsme vyskočili jako na povel. Měl úplně stejnou ruku jako já — tak velkou i tak tvrdou. „Kdys přijel?“
„Před chvílí.“
„Ulderem?“
„Ano. Já jsem taky tak spal… první dvě noci, víš?“
„Neříkej!“
Přestal se usmívat. Já taky. Jako by mezi námi něco stanulo. Mlčky jsme se zkoumali pohledem.
Byl mé postavy, dokonce snad o prst vyšší, ale štíhlejší. Jeho tmavé vlasy prozrazovaly v ostrém světle jeho skandinávský původ, ale vous měl docela světlý — výrazný orlí nos a krátký horní ret, který ihned odhaloval zuby. Jeho bledě modré, veselím temnějící oči se rády smály; úzké rty s věčným lehkým úšklebkem, jako by všechno přijímal skepticky. Snad ten jeho výraz působil, že jsme se zpočátku drželi dál od sebe. Olaf byl o dva roky starší než já. Jeho nejlepším přítelem byl Arder. Teprve když zahynul, sblížili jsme se definitivně, až do konce.
„Olafe,“ řekl jsem, „musíš mít hlad, ne? Pojď, sníme něco…“
„Počkat!“ řekl. „Co je tohle?“ Sledoval jsem jeho pohled.
„Ale to nic. Auto. Koupil jsem si je, víš, abych si připomněl…“
„Vyboural ses?“
„Ano. Jel jsem v noci, víš…“
„Ty ses vyboural?“ opakoval.
„No vyboural, na tom nic není. Celkem to dobře dopadlo. Pojď… nebudeš tady přece s tím kufrem…“
Zvedl jej. Nic víc neřekl. Nedíval se na mne. Svaly na tvářích mu několikrát zacukaly.
Něco uhodl, napadlo mi. Neví sice, co zavinilo havárii, ale tuší…
Nahoře jsem mu řekl, aby si ze čtyř volných pokojů vybral, který chce. Vzal si ten s vyhlídkou na hory.
„Proč sis jej neponechal ty sám — aha! vím —“ usmál se, „to zlato, že?“
„Ano.“
Dotkl se rukou stěny.
„Doufám, že je obyčejná? Žádné obrázky, televize…“
„Buď klidný,“ usmál jsem se pro změnu já. „To je poctivá zeď.“
Zatelefonoval jsem pro snídani. Chtěl jsem pojíst s ním. Bílý robot přinesl kávu. A bohatě prostřený podnos. Byla to zvlášť vydatná snídaně. Jedli jsme mlčky. S radostí jsem pozoroval, jak žvýkal, až se mu pramének vlasů nad uchem pohyboval. Pak Olaf řekclass="underline"
„Kouříš ještě?“
„Kouřím. Přivezl jsem si dvě stovky cigaret. Co bude dál, nevím. Zatím kouřím. Chceš?“
„Dej mi.“
Zapálil jsem si.
„Co bude? Hrajeme s vyloženými kartami?“ zeptal se po delší době.
„Ano. Povím ti všecko. Ty mně taky?“
„Samosebou. Ale nevím, Hale, má-li to cenu.“
„Řekni mi jedno: víš, co je nejhorší?“
„Ženy.“
„Ano.“
Opět jsme mlčeli.
„To kvůli tomu?“ zeptal se.
„Ano. Uvidíš při obědě. Dole. Vila je v nájmu. Polovinu mají oni.“
„Oni?“
„Novomanželé.“
Pod pihovatou kůží mu lícní svaly zase vystoupily.
„To je horší,“ řekl.
„Ano. Jsem tady od předvčerejška. Nevím, jak to, ale — už když jsme mluvili — bez sebemenšího důvodu, bez žádných… nic, nic. Docela nic.“
„Zajímavé,“ podotkl.
„Co je zajímavé?“
„Se mnou je to podobné…“
„Tak proč jsi přiletěl?“
„Hale, prokázals dobrodiní, chápeš?“
„Tobě?“
„Ne. Někomu jinému. Nebylo by to dopadlo dobře.“
„Proč?“
„Buďto to víš, nebo to nepochopíš.“
„Vím, Olafe, čím to je? Jsme opravdu — barbaři?“
„Nevím. Deset let jsme byli bez žen. Nezapomeň.“
„To nevysvětluje všechno. Ve mně je, víš… taková nějaká bezohlednost… na nikoho se neohlížím, chápeš?“
„Ještě se ohlížíš, synu,“ řekl. „Ještě se ohlížíš.“
„No ano, ale víš, oč jde.“
„Vím.“
Zase jsme mlčeli.
„Chceš ještě vyprávět, nebo — box?“ zeptal se.
Dal jsem se do smíchu.
„Kde jsi sehnal rukavice?“
„Hale, neuhodneš.“
„Dals je udělat?“
„Kdepak. Ukradl.“
„Ne.“
„Na mou čest. Z muzea… Musel jsem schválně zaletět do Stockholmu, víš?“
„Tak pojďme.“
Vybalil svůj skrovný majetek a převlékl se. Oba jsme na sebe hodili koupací pláště a sešli dolů. Ještě bylo časně. Normálně by snídani servírovali až za půl hodiny.
„Pojďme raději za dům,“ řekl jsem. „Tam nás nikdo neuvidí.“
„Pojďme.“
Zastavili jsme se na loučce uprostřed vysokých keřů. Napřed jsme udupali trávu, beztoho dost nízkou.
„Bude to klouzat,“ řekl Olaf a přejel podrážkou po improvizovaném ringu.
„Nevadí, bude to těžší.“
Navlékli jsme si rukavice. Bylo to poněkud složité, protože nám je neměl kdo zavázat a robota jsme volat nechtěli.
Postavil se proti mně. Tělo měl úplně bílé.
„Ještě ses neopálil!“ poznamenal jsem.
„Potom ti řeknu, co se se mnou dělo. Nechtělo se mi na pláž. — Gong!“
„Gong!“
Začali jsme lehce. Předstíraný úder. Únik. Únik. Rozehříval jsem se. Šel jsem na dotek, ne na úder. Nechtěl jsem ho přece zbít. Byl jsem o dobrých patnáct kilo těžší a jeho o málo delší paže nevyřazovaly mou převahu tím spíše, že jsem byl beztoho lepším boxerem. Proto jsem ho několikrát na sebe pustil, přestože jsem nemusel. Najednou nechal klesnout rukavice… Jeho tvář ztuhla. Zlobil se.
„Tak ne!“ řekl.
„Oč jde?“
„Žádné ulejvání, Hale. Buďto opravdový box, nebo to sbalíme.“
„Dobrá,“ řekl jsem a vycenil jsem zuby. „Box!“
Pomalu jsem šel na tělo. Rukavice narážely na rukavice a vydávaly ostrý mlaskavý zvuk. Vycítil, že jde do tuhého a kryl se. Tempo se zrychlovalo. Předstíral jsem úder střídavě levičkou a pravičkou, v celých sériích. Poslední úder šel skoro pokaždé na tělo. Nestačil. Nečekaně přešel on do útoku. Vyšel mu čistý direkt, odlétl jsem o dva kroky. Hned jsem se vrátil. Tančili jsme kolem sebe, zasadil úder, skrčil jsem se, couvl jsem a z poloviční distance jsem umístil pravý direkt. Plný zásah. Olaf změkl, na okamžik se přestal krýt, ale hned se mi to pokoušel vrátit, obezřetněji, zvedákem. Následující minuta uběhla bombardováním krytu. Rukavice s ostrým zvukem narážely na předloktí, ale neubližovaly. Jednou jsem taktak unikl, škrábl mě rukavicí po uchu, ale byla to taková bomba, že by mě byla složila. Znovu jsme si vyměnili místa. Dostal do prsou, tupě, nekryl se, mohl jsem ho zasáhnout, ale ani jsem se nehnul. Stál jsem jako ochrnutý — byla v přízemním okně, její tvář svítila bíle jako to, co halilo její ramena. Byl to zlomek vteřiny, v příštím okamžiku mě omráčil tvrdý úder. Klesl jsem na kolena.
„Promiň,“ zaslechl jsem Olafovo volání.
„Není co, ten sedl…“ zamumlal jsem, když jsem se zvedal.
Okno bylo zase již zavřené. Bojovali jsme ještě tak půl minuty, najednou Olaf ustoupil.
„Co je ti?“
„Nic.“
„Nelži.“
„Budiž. Už se mi nechce. Nebudeš se zlobit?“
„Proč. Nemělo to stejně smysl, hned tak naplno… pojďme.“
Šli jsme k bazénu. Olaf skákal lépe než já. Uměl nádherné věci. Zkoušel jsem salto nazad s vrutem, jako on, ale toliko jsem strašlivě narazil stehny na vodu. Seděl jsem na kraji nádrže a poléval vodou kůži, která pálila jako oheň. Olaf se smál.
„Vyšel jsi z cviku.“
„Kdepak. Vrut jsem nikdy pořádně neovládal. Že to tak umíš!“
„To ti zůstane, víš. Já dnes poprvé.“
„Vážně?!“