„Vážně. To je nádhera.“
Slunce již stálo vysoko. Ulehli jsme na písek se zavřenýma očima.
„Kde jsou?“ zeptal se po dlouhém mlčení.
„Nevím. Jistě v pokoji. Jejich okna vedou na zadní stranu domu. Nevěděl jsem to.“
Tušil jsem, že sebou hnul. Písek byl moc žhavý.
„Ano, to proto,“ řekl jsem.
„Viděli nás?“
„Ona.“
„Polekala se, co?“ zabručel.
Neodpověděl jsem. Znovu jsme nějakou dobu nemluvili.
„Hale…“
„Co?“
„Oni už téměř nelétají, víš?“
„Vím.“
„Víš proč?“
„Tvrdí, že to nemá smysl.“
Vyprávěl jsem mu stručně, co jsem vyčetl u Starcka. Ležel bez hnutí, ale věděl jsem, že soustředěně naslouchá.
Když jsem skončil, nepromluvil okamžitě.
„Četl jsi Shapleye?“
„Ne. Jakého Shapleye?“
„Ne. Myslil jsem, žes četl všecko… To byl astronom z dvacátého století. Přišla mi náhodou do ruky jedna jeho věc, zrovna o tom. Nápadně podobné tomu tvému Starckovi.“
„Neříkej, to není možné. Ten Shapley to přece nemohl předvídat. Nejlíp uděláš, když si Starcka přečteš sám.“
„Ani nápad. Víš, co to je? Paraván.“
„Jak to?“
„Tak to. Mám dojem, že vím, co se stalo.“
„No.“
„Betrizace.“
Zvedlo mě to.
„Myslíš?“
Otevřel oči.
„Jasně. Nelítají — a nikdy už nebudou! Bude to čím dál horší. Drdy—drdy! Jediné veliké drdy—drdy! Nemohou se dívat na krev. Nemohou myslet na to, co se může stát, když…“
„Počkej,“ řekl jsem, „to není možné. Jsou přece lékaři. Musí existovat chirurgové…“
„To nevíš?“
„Co?“
„Lékaři operace jenom plánují. Provádějí je roboti.“
„Není možná!“
„Když ti říkám. Sám jsem to viděl. Ve Stockholmu.“
„A co když lékař musí nepředvídaně zasáhnout?“
„Nevím přesně. Existuje prý nějaký přípravek, který částečně odstraňuje následky betrizace. Na velice krátkou dobu, a hlídají jej, že nemáš ani ponětí! Ten, co mi to říkal, nechtěl povědět nic konkrétního. Bál se.“
„Čeho?“
„Hale, nevím. Já myslím, že oni provedli strašnou věc. Oni v lidech zabili — člověka.“
„No, to bych netvrdil,“ řekl jsem chabě. „Konečně…“
„Počkat. To je přece prosté. Ten, kdo zabije, je připraven na to, že zabijí jeho, ne?“
Mlčel jsem.
„A proto — v jistém smyslu — to je nutné, abys mohl riskovat — vším. My můžeme. Oni ne. Proto se nás bojí.“
„Ženy?“
„Nejen ženy. Všichni, Hale!“
Znenadání usedl.
„Co?“
„Dostals hypnagog?“
„Hypna… ten přístroj pro studium ve spánku? Ano.“
„Užívals ho?“ skoro vykřikl.
„Ne… Oč jde…?“
„Máš štěstí. Hoď to do bazénu.“
„Co je? Nač je to? Tys už to užíval?“
„Ne. Něco mi našeptávalo. Vyslechl jsem si to v bdělém stavu, přestože to návod zakazoval. No, to si nepředstavíš!“
Také já jsem usedl.
„Co je tam?“
Tvářil se pochmurně.
„Bonbónky. Učiněná cukrárna, říkám ti. Abys byl mírný — abys byl hodný — aby ses smířil s každou nepříjemností, jestli ti někdo nerozumí, nebo nechce být na tebe hodný, — ženy, chápeš? — pak je to tvá vina a ne jejich. Nejvyšším statkem je společenská rovnováha, stabilizace, a tak dále a tak dále, dokolečka dokola. A závěr: tiše žít, psát paměti, ne pro vydání, ale jen tak pro sebe, pěstovat sport a vzdělávat se. Poslouchat představené.“
„To má být náhražka betrizace?“ zabručel jsem.
„Jasně. Byla tam ještě spousta věcí. Že se nesmí užívat síly, ani útočného tónu vůči nikomu, a udeřit někoho že je velká hanba, dokonce zločin, protože to působí strašný šok. Že bez ohledu na okolnosti se nesmí bojovat, že pouze zvířata bojují, že…“
„Počkej moment,“ řekl jsem. „A co když z rezervace uprchne šelma… pravda, šelmy už také nejsou…“
„Šelmy nejsou,“ řekl, „ale jsou roboti.“
„Co to znamená? Chceš říci, že je jim možno dát rozkaz zabít?“
„No ovšem.“
„Jak to víš?“
„Jistě to nevím, ale konec konců musí být připraveni na nejhorší. I betrizovaný pes může dostat vzteklinu.“
„Ale… ale ne… Počkej! Oni tedy přece jen mohou zabíjet? Tím, že vydají rozkazy? A není to docela jedno — jestli zabiju já sám, nebo vydám rozkaz?“
„Jim ne. Že prý pouze — in extremis, chápeš? Tváří v tvář pohromě, ohrožení, jako s tou vzteklinou. Normálně se to nestává. Ale kdybychom…“
„My?“
„Ano, například my dva. Kdybychom něco — no, chápeš — pak samozřejmě si to s námi vyřídí roboti, ne oni. Oni nemohou, jsou dobří.“
Chvíli jsem mlčel. Jeho široký hrudník zrudlý sluncem i pískem se pohyboval rychleji.
„Hale, kdybych věděl, kdybych já to věděl. Kdybych… já… to… věděl…“
„Nech toho.“
„Už se ti něco přihodilo?“
„Ano.“
„Ale víš, oč jde?“
„Ano. Byly dvě. Jedna mě pozvala, hned jak jsem vyšel z nádraží. Vlastně ne. Zabloudil jsem v tom zatraceném nádraží. Vzala mě k sobě.“
„Věděla, kdo jsi?“
„Řekl jsem jí to. Napřed se bála, pak — jakési smiřovačky — z lítosti nebo co — pak se vylekala už nadobro. Šel jsem do hotelu. Druhý den — víš, koho jsem potkal? Römera!“
„Nevykládej! Kolik je mu? Sto sedmdesát let?!“
„Ne, to byl jeho syn. Ostatně stejně je stár skoro půl druhého století. Mumie. Něco strašného. Hovořil jsem s ním. A víš co? On nám závidí…“
„Má co.“
„On to nechápe. No, stejně. A pak — jedna… herečka. Říká se jim realistky. Byla nade mnou u vytržení: opravdový pithecantropus! Šel jsem k ní a druhý den jsem odtamtud utekl. To byl zámek, no, nádhera. Rozkvétající nábytek, kráčející stěny, postele, které uhodnou myšlenky i přání… tak.“
„Mhm. Nebála se?“
„Pravda. Bála se, ale vypila něco, nevím, co to bylo, třeba nějaká droga, perto, nebo tak nějak.“
„Perto!?“
„Ano. Víš, co to je? Pil jsi to?“
„Ne,“ řekl pomalu. „Nepil, ale tak se právě jmenuje to, co ruší…“
„Betrizaci? Není možná!“
„To mi řekl ten člověk.“
„Kdo?“
„Nesmím ti říci, dal jsem slovo.“
„Dobře. Tak proto… proto ona…“
Vyskočil jsem.
„Sedni si.“
Sedl jsem si.
„A ty?“ řekl jsem. „Já pořád jenom o sobě…“
„Já? Nic. Totiž… nic mi nevyšlo. Nic…“ opakoval ještě jednou.
Mlčel jsem.
„Jak se jmenuje to město?“ zeptal se.
„Klavestra. Ale to městečko je vzdáleno několik mil. Víš co? Zaječíme si tam. Chtěl jsem dát opravit auto. Vrátíme se přes pole a proběhneme se trochu, co říkáš?“
„Hale,“ řekl pomalu, „ty starý koni…“
„Co?“
Jeho oči se usmívaly.
„Chceš vyhánět čerta lehkou atletikou? Jsi osel.“
„Tak se rozhodni: buďto kůň nebo osel,“ řekl jsem. „Co je na tom špatného?“
„To, že se ti to nepovede. Dotkl ses — některého z nich?“
„Jestli jsem je urazil? Ne. Proč?“
„Ne. Jestli ses ho dotkl.“
Až teď mi to došlo.
„Neměl jsem důvod.“
„Neradím ti to.“
„Proč?“
„To je úplně stejné, jako kdybys vztáhl ruku na chůvu. Chápeš?“
„Více méně. Měls nějaký výstup?“
Snažil jsem se, abych na sobě nedal znát úžas. Na palubě byl Olaf jedním z nejvyrovnanějších lidí.
„Ano. Udělal jsem ze sebe dokonalého blázna. Došlo k tomu první den, vlastně noc. Nemohl jsem vyjít z pošty. Tam nejsou dveře, jenom takové rotační… viděls to?“
„Otáčivé dveře?“
„Kdepak. To má, myslím, něco společného s tou jejich ochočenou gravitací. Zkrátka a dobře, motal jsem se v tom jako v hrnci. A jeden kluk s děvčetem si na mě ukazoval a smál se…“
Cítil jsem, že mi kůže na tváři začíná být nějaká těsná.
„To nevadí, že chůva,“ řekl jsem. „Doufám, že už se nebude smát.“
„Ne. Má zlomenou klíční kost.“
„Nic ti neudělali?“
„Ne. Protože jsem zrovna vystoupil z létacího stroje. A on mě vyprovokoval. Neudeřil jsem ho hned, Hale. Jenom jsem se zeptal, co je směšného na tom, když jsem tady tak dlouho nebyl, ale on se znovu zas smál a řekl, ukazuje prstem vzhůru, aha, z toho opičího cirkusu…“