„Nemohu.“
„Vím. Myslíš, že je to pro mne snadnější? Přísahám ti, že ne. Chceš, abych už odešel, anebo smím ještě něco říci? Proč se tak díváš? Víš už přece, že pro tebe udělám všecko? Ne? Nedívej se tak, prosím tě. ‚Všecko‘ z mých úst znamená něco docela jiného než z úst ostatních lidí.“
Strašně jsem lapal po dechu, jako bych dlouho běžel. Držel jsem obě její ruce — nevím jak dlouho, snad od začátku? Nevím. Byly tak drobné.
„Eri, Já, víš, jsem ještě nikdy necítil to, co v této chvíli. Teď. Jen si představ. Ta strašná prázdnota — tam. Nepopsatelná. Nevěřil jsem, že se vrátím. Nikdo nevěřil. Mluvili jsme o tom, ale jen tak. Oni tam zůstali. Tom, Arne, Venturi, a změnili se v kameny, v takové zledovatělé kameny ve věčné noci. Také já jsem tam měl zůstat, ale když už jsem zde a držím tvé ruce a smím na tebe mluvit a ty mě slyšíš, pak to možná není tak zlé. Tak ničemné. Snad není, Eri. Jen se tak nedívej. Zapřísahám tě. Poskytni mi příležitost. Nemysli si, že je to — jenom láska. Nemysli. To je víc. Víc. Nevěříš… Proč mi nevěříš? Já mluvím pravdu. Vážně mi ne…?“
Mlčela. Její ruce byly chladné jako led. „Nemůžeš, viď? To je nemožné. Ano, vím, že je to nemožné. Věděl jsem to od první chvíle. Neměl bych tady být. Tady by mělo být prázdné místo. Patřím tam. Není to má vina, že jsem se vrátil. Ano. Nevím, nač ti to všechno říkám? To není. Není, že? Je to jedno, jestliže tě to nezajímá. Ty sis myslila, že s tebou mohu dělat, co budu chtít? Nezáleží mi na tom, nechápeš? Nejsi hvězda…“
Nastalo ticho. Celý dům mlčel. Sklonil jsem hlavu k jejím rukám, ležícím bezvládně v mých dlaních a začal jsem hovořit k nim.
„Eri! Eri! Nyní již víš, že se mne nemusíš bát, pravda? Chápeš, že ti nic nehrozí. Ale je to — tak velká věc, Eri. Nevěděl jsem, že může existovat něco takového. Nevěděl jsem. Přísahám ti. Proč lidé létají k hvězdám? To nedovedu pochopit. Vždyť to mají tady. Anebo člověk napřed musí být tam, aby to pochopil. Ano, to je možné. Ted půjdu. Už jdu. Zapomeň na všechno. Zapomeneš?“ Přikývla hlavou. „Neřekneš to nikomu?“ Zavrtěla hlavou. „Opravdu?“
„Opravdu.“ To byl šepot. „Děkuji ti.“
Odešel jsem. Schody, jedna stěna krémová, druhá zelená. Dveře od mého pokoje. Otevřel jsem okno dokořán, zhluboka jsem dýchal. Jak nádherný vzduch. Od chvíle, kdy jsem od ní odešel, byl jsem naprosto klidný. Usmíval jsem se dokonce, ne rty, ani obličejem. Usmíval jsem se v nitru, shovívavě, své vlastní hlouposti, že jsem nevěděl, přestože to bylo tak — prosté. Skloněn, prohrabával jsem se v obsahu sportovního kufru. Mezi lany? Ne. Nějaké balíčky, co je v nich. Ne, moment…
Tady byl. Vzpřímil jsem se a najednou jsem se zastyděl. Svítí se. Tak bych nemohl. Šel jsem zhasnout, když se ve dveřích objevil Olaf. Byl oblečen. Nešel si lehnout?
„Co to děláš?“
„Nic.“
„Nic? Co to tam máš? Neschovávej to!“
„To nic…“
„Ukaž!“
„Neukážu. Jdi.“
„Ukaž!!“
„Ne.“
„Já to věděl! Ty darebáku!“
Tu ránu jsem nečekal. Otevřel jsem ruku, vyklouzla mi z ní ta věc, dopadla na podlahu, ale my už jsme byli v sobě, dostal jsem ho pod sebe, převrátil se, psací stůl odlétl, převržená lampa udeřila o zeď, až to zadunělo v celém domě. Už jsem ho měl. Nemohl se mi vyprostit, jen se svíjel, zaslechl jsem výkřik, její výkřik, pustil jsem ho, uskočil zpět.
Stála ve dveřích.
Olaf se zvedal na kolena.
„Chtěl se zabít. Kvůli tobě!“ zachroptěl. Držel se za hrdlo.
Odvrátil jsem tvář. Opřel jsem se o zeď, nohy se pode mnou třásly. Bylo mi tak hanba, tak strašně hanba. Dívala se na nás, střídavě na jednoho i na druhého. Olaf se stále ještě držel za krk.
„Odejděte,“ řekl jsem tiše.
„Napřed musíš oddělat mne.“
„Smiluj se!“
„Ne.“
„Odejděte… prosím vás…“ to řekla ona. Oněměl jsem, s otevřenými ústy. Olaf ji ohromeně pozoroval.
„Děvče, on…“
Zavrtěl hlavou.
Nespouštěje z nás obou oči, trochu bokem, trochu pozpátku, odešel.
Dívala se na mne.
„Je to pravda?“ zeptala se.
„Eri,“ zasténal jsem.
„Musíš?“ zeptala se.
Přikývl jsem hlavou, že ano, ale ona zavrtěla hlavou, že ne.
„Jak to?“ řekl jsem. A ještě jednou, trochu koktavě: „Jakto?“
Mlčela. Přistoupil jsem k ní a spatřil, že se celá choulí, a že ruce, jimiž přidržuje rozevřené okraje měkkého županu, se třesou.
„Proč? Proč se mě tak bojíš?“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Ne.“
„Ale chvěješ se.“
„To jen tak.“
„A… půjdeš se mnou?“
Přikývla hlavou, dvakrát, jako dítě. Objal jsem ji tak lehce, jak jsem dovedl, jako by celá byla ze skla.
„Neboj se…“ řekl jsem. „Podívej…“
Mně samému se třásly ruce. Proč se mi netřásly tenkrát, když jsem poznenáhlu šedivěl, čekaje na Ardera? K jakým rezervám, k jakým tajným komnatám jsem to konečně dospěl, abych se dověděl, jaká je má hodnota?
„Posad se,“ řekl jsem, „celá se třeseš! Anebo ne, počkej.“
Položil jsem ji na svou postel. Přikryl jsem ji po krk.
„Je to lepší?“
Přitakala hlavou, že lepší. Nevěděl jsem, je-li tak nemluvná pouze se mnou, nebo je-li to její zvyk.
Klekl jsem u postele.
„Pověz mi něco,“ zašeptal jsem.
„Co?“
„O sobě, kdo jsi, co děláš. Co chceš, ne, co jsi chtěla, než jsem se ti pověsil na krk.“
Pokrčila lehce rameny, jako by chtěla odpovědět: O čem bych ti měla povídat.
„Nechceš mluvit? Proč?“
„To je vedlejší…“ řekla. Jako by mě těmi slovy uhodila. Ustoupil jsem.
„Jak to… Eri… jak to…“ blábolil jsem. Ale již jsem rozuměl. Vyskočil jsem a začal přecházet pokojem.
„Tak já to nechci. Nemohu. Nemohu. To nejde, já…“
Zase jsem strnul. Usmála se. Její úsměv byl lehounký, téměř nepozorovatelný.
„Eri, co?“
„On má pravdu,“ řekla.
„Kdo?“
„Ten váš přítel.“
„V čem?“
Bylo pro ni těžké to vyslovit. Odvrátila oči.
„Že jste bláhový.“
„Jak víš, že to řekl?“
„Slyšela jsem.“
„Náš rozhovor? Po obědě?!“
Přikývla hlavou. Zrudla. Dokonce jí zrůžověly lalůčky.
„Nemohla jsem neslyšet. Mluvili jste tak hrozně nahlas. Byla bych ráda odešla, ale…“
Pochopil jsem. Dveře jejího pokoje vedly do haly. „Pěkný hlupák!“ nadával jsem v duchu, samozřejmě, že sobě! Byl jsem jako omráčený.
„Slyšelas… všechno?“
Přisvědčila.
„A věděla jsi, že já o tobě…“
„Mhm.“
„Jak to? Nevyslovil jsem přece…“
„Věděla jsem to už dříve.“
„Jak?“
Pohnula hlavou.
„Nevím. Věděla. Vlastně napřed jsem si myslila, že se mi to zdá.“
„A kdy později?“
„Nevím. Během dne. Cítila jsem to.“
„Bála ses moc?“ zeptal jsem se pochmurně.
„Ne.“
„Ne? Proč ne?“
Matně se usmála.
„Vy jste úplně, ale úplně jako…“
„Jako co?“
„Jako v pohádce. Nevěděla jsem, že někdo může… být… takový. Ale nebýt toho, že… Vždyť víte… myslila bych si, že je to sen…“
„Ujišťuji tě, že ne.“
„Oh, já vím. Řekla jsem to jen tak. Víte, oč jde?“
„Ani ne. Jsem zřejmě — zabedněný, Eri. Ano, Olaf měl pravdu. Jsem trouba, hotový trouba. A proto mi to řekni po lopatě, ano?“
„Vy si myslíte, že jste hrozný, ale… vůbec ne. Jste jenom…“
Odmlčela se, jako by marně hledala slova. Poslouchal jsem ji s otevřenými ústy.
„Eri, dítě… já… já si vůbec nemyslil, že jsem hrozný. Hlouposti. Přísahám. Teprve, když jsem přiběhl sem a vyslechl tolik a dověděl se tolik nových věcí… Dost. Už jsem mluvil dost. Až příliš moc. Jaktěživ jsem nebyl tak upovídaný. Mluv, Eri. Mluv.“
Usedl jsem na postel.
„Nemám již opravdu o čem. Jenže nevím…“
„Co nevíš?“
„Co bude?“
Sklonil jsem se nad ní. Dívala se mi do očí. Víčka se jí chvěla. Náš dech se spojil.
„Proč ses dala líbat?“
„Nevím.“
Dotkl jsem se rty její tváře. Hrdla. Ležel jsem tak, hlavou na jejím rameni, a ze všech sil jsem zatínal zuby. Ještě nikdy mi tak nebylo. Nevěděl jsem, že tak může být. Chtělo se mi plakat.