„Ano, a co má být?“
„Byl na čtyřech čpavkem prosáklých Jupiterových měsících a sotva dosedl na cvičném přístavišti a vystoupil z rakety, ověšený trofejemi jako vánoční stromeček, zakopl a zlomil si nohu. Dej pozor, říkám ti.“
„Vynasnažím se. Ta voda je zatraceně studená. Vylezu.“
„Správně. Mohl bys dostat rýmu. Deset let jsem ji neměl, ale jakmile jsem přiletěl na Lunu, dostal jsem kašel.“
„Bylo tam moc sucho, víš,“ řekl jsem s vážnou tváří. Olaf se zasmál a chrstl mi vodu do tváře. Skočil metr ode mne.
„Sucho, vážně,“ řekl, když vyplaval. „To je znamenitě řečeno, víš. Sucho, ale drobet nevlídno.“
„Ole, já už běžím.“
„Dobrá. Uvidíme se u snídaně. Nebo radši ne?“
„Samozřejmě.“
Vyběhl jsem nahoru a cestou jsem se utíral. Přede dveřmi jsem zatajil dech. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Stále ještě spala. Využil jsem toho a rychle se převlékl. Ba i oholit jsem se stačil ve své koupelně.
Strčil jsem hlavu do pokoje — zdálo se mi, že něco řekla. Když jsem po špičkách přistoupil k lůžku, otevřela oči.
„Spala jsem… tady…?“
„Ano. Ano, Eri…“
„Zdálo se mi, že někdo…“
„Ano, Eri, to já… já…“
Dívala se na mne, jako by ji postupně zaplavovala vzpomínka na všechno. Napřed se jí oči malounko rozšířily — údivem? — pak je zavřela, znovu otevřela, — úkradkem, úžasné rychle, ale tak, že jsem to přesto postřehl, nahlédla pod pokrývku — a ukázala zrůžovělou tvář.
Odkašlal jsem si.
„Jistě chceš jít do svého pokoje? Já bych odešel nebo…“
„Ne,“ řekla, „mám přece župan.“
Když usedala na posteli, přetáhla jeho cípy přes sebe.
„Už je to pravda?“ řekla tiše, takovým tónem, jako by se s něčím loučila.
Mlčel jsem.
Vstala, udělala několik kroků po pokoji, vrátila se.
Zvedla oči k mé tváři — byla v nich otázka, nejistota a ještě něco, co jsem nedovedl odhadnout.
„Pane Breggu…“
„Jmenuji se Hal. To je jméno…“
„Hale, já…“
„Prosím?“
„Já opravdu… nevím… chtěla bych… Seon…“
„Co?“
„No… on…“
Nemohla — nebo snad nechtěla — říci „manžel“?
„Vrátí se pozítří.“
„Tak?“
„Co… bude?“
Polkl jsem.
„Mám s ním promluvit?“ zeptal jsem se.
„Proč?“
Nyní jsem zase já pohlédl na ni, překvapeně a nechápavě.
„Říkal jste přece včera…“
Vyčkával jsem.
„Že… mě unesete.“
„Ano.“
„A on?“
„A to s ním nemám promluvit?“ zeptal jsem se přihlouple.
„Proč promluvit… Vy chcete sám…“
„A kdo?“
„To musí… znamenat konec?“
Něco mě začalo škrtit. Odkašlal jsem si.
„Není přece jiné východisko.“
„Já myslila, že je to… mesk.“
„Že to je…?“
„Vy… nevíte?“
„Nerozumím. Ne. Nevím. Co je to?“ řekl jsem a nějak divně mě zamrazilo. Zas už jsem se propadl do jedné z těch netušených mezer, zabředl do nedorozumění.
„To je tak… takový… taková… jestliže někdo potká… když chce… na nějakou dobu… vy o tom opravdu nevíte?“
„Počkej, Eri — nevím, ale zdá se mi, že začínám… Je to něco — provizorního — takové odročení — takové chvilkové dobrodružství?“
„Ne,“ řekla a trochu vykulila oči. „Nevíte… jaké jsou…“
Zrudla. Zbledla.
„Sama přesně nevím, jak to je,“ přiznala se najednou. „Jen jsem o tom slyšela. Já… jsem si myslila, že proto…“
„Eri. Nic nevím. A ať mě čerti vezmou, jestli za mák rozumím. Má to… Ale ať tak nebo tak — souvisí to nějak s manželstvím, ano?“
„Nu, ano. Jde se na úřad — a tam, nevím přesně co — rozhodně potom už je to… už to jde…“
„Ale co?“
„Bez překážek. Tak, že už se nedá nic namítat. Nikdo. Tedy ani… on.“
„Tak je to přece jen jakási legalizace… no, k čertu!.. Legalizace manželské nevěry, ano?“
„Ne. Ano. Totiž… to již není nevěra, ostatně — tak se to neříká. Já vím, co to znamená, učila jsem se tomu. To není nevěra, když já se Seonem pouze na rok…“
„Cože?“ řekl jsem, zdálo se mi, že špatně slyším. „Co zase tohle má znamenat? Jak to na rok? Manželství na rok? Na jeden rok? Proč?“
„To je na zkoušku…“
„Nebesa černá i modrá! Na zkoušku. A co je to mesk? To je avizo na příští rok?“
„Nevím, co je to avizo. To je… to znamená, že když se manželé po roce nerozejdou, že to platí. Jako sňatek.“
„Ten mesk?“
„Ano.“
„A když ne, tak co?“
„Nic. To nic neznamená.“
„Aha. Tak já už vím. Ne. Žádný mesk. Na věky věků. Víš, co to znamená?“
„Vím. Breggu?“
„Prosím?“
„Já… dělám aspiranturu z archeologie. Letos…“
„Rozumím. Dáváš mi na srozuměnou, že tím, že tebe považuji za hloupou, dělám ve skutečnosti hlupáka ze sebe?“
Usmála se.
„Vyslovil jste to velice výstižně.“
„Ano. Promiň. Nuže, Eri, mohu s ním promluvit?“
„O čem?“
Brada mi poklesla. Už zase! napadlo mi.
„No a jak to ke všem…“ Kousl jsem se do jazyka. „O nás.“
„To se přece nedělá.“
„Ne? Aha! No prosím. Tak co se dělá?“
„Provede se odloučení. Ale — pane Breggu… opravdu, já přece… nemohu jen tak…“
„A jak můžeš?“
Pokrčila bezradně rameny.
„Má to znamenat, že se vracíme tam, odkud jsme včera večer vyšli?“ zeptal jsem se. „Nezlob se, Eri, že tak mluvím… já jsem… v dvojnásobné nevýhodě, víš? Já přece neznám všechny formy, zvyklosti, to, co se sluší a nesluší, ani v obyčejném životě, natož v takových…“
„Ne, já vím. Ale já s ním… já… Seon…“
„Rozumím,“ řekl jsem. „Víš co? Sedneme si?“
„Mně se líp přemýšlí, když stojím.“
„Poslyš, Eri, vím, co mám udělat. Mám tě vzít, jak jsem řekl a někam odjet. Ale nevím, odkud čerpám tu jistotu. Třeba ze své bezedné hlouposti. Ale zdá se mi, že by ti… se mnou… nakonec mohlo být dobře. Zatím, jak vidíš, jsem takový… no zkrátka a dobře: nechci to udělat. Nechci tě nutit. Výsledek toho je, že celá odpovědnost za toto mé… rozhodnutí — řekněme tomu tak — padá na tvou hlavu… Jinak řečeno: já nejsem mizera z pravé strany, ale jenom z levé. Tak. Vidím to jasně. Jasně to vidím. Teď již mi řekni jen jedinou věc: čemu dáváš přednost?“
„Té pravé…“
„Cože?“
„Té pravé straně… toho mizery…“
Začal jsem se smát. Možná trochu hystericky.
„Můj ty světe! Ano. Dobrá. Mohu si s ním tedy promluvit? Potom. To znamená, že bych sem přijel sám a…“
„Ne.“
„Tak se to nedělá? Možná. Ale já cítím, že bych měl, Eri…“
„Ne. Pěkně vás prosím. Opravdu ne. Ne!“
Najednou jí vytryskly slzy z očí. Vzal jsem ji do náručí.
„Eri! Ne. No, ne. Udělám, jak chceš, jenom neplač. Zapřísahám tě… neplač. Přestaň, slyšíš? A ostatně… plač si… sám nevím…“
„Já jsem… nevěděla, že to… může… tak…“ vyrážela ze sebe a vzlykala.
Nosil jsem ji po pokoji.
„Neplač, Eri… Nebo víš, co? Pojedeme pryč… na měsíc, chtěla bys? Když potom budeš chtít, vrátíš se…“
„Prosím vás…“ řekla, „prosím vás…“
Postavil jsem ji zase na zem.
„Tak to nejde? Když já nic nevím. Myslil jsem…“
„Ach, jaký vy jste! Jde to, nejde to! Já nechci! Nechci!“
„Ta pravá strana je čím dál tím větší,“ řekl jsem s nečekanou strohostí. „No, budiž, Eri. Už se s tebou nebudu radit. Obleč se, posnídáme a odjedeme.“
Dívala se na mne se stopami slz na tváři. Byla nějak zvláštně soustředěná. Svraštila čelo. Zdálo se mi, že chce něco říci a že to pro mne bude málo lichotivé. Ale jen si povzdechla a beze slova odešla. Zasedl jsem ke stolu. To mé rázné rozhodnutí — jako z nějakého románu o pirátech — bylo dílem okamžiku. Ve skutečnosti jsem byl stejně nerozhodný jako větrná růžice. Připadal jsem si jako slon mezi porcelánem. Jak mohu? Jak mohu? Ptal jsem se sám sebe. Ach, to je propletenec!
V pootevřených dveřích se objevil Olaf.
„Synu,“ řekl, „je mi líto. Má indiskrétnost přesahuje všechny meze, ale já to slyšel. Nemohl jsem neslyšet. Dveře se mají zavírat. A navíc máš takový sytý hlas. Hale — překonáváš sám sebe. Co od toho děvčete chceš? Aby ti padlo kolem krku proto, žes jedenkrát vlezl do nějaké dí…“