„Olafe!“ zavrčel jsem.
„Zachránit nás může jedině klid. Inu, archeolog našel hezkou vykopávku. Sto šedesát let, to už je starožitnost, ne?“
„Tvůj vtip…“
„…ti nevyhovuje. Vím. Mně taky ne. Ale co by mě potkalo, kdybych tě neznal jako svou vestu? Šel bych ti na funus, pravda? Hale, Hale…“
„Vím, jak se jmenuji…“
„A oč ti jde? Kuráte! Nástup! Pojíme a zmizíme!“
„Ani nevím kam.“
„Já náhodou vím. U moře jsou ještě k pronajmutí domky. Vezmete si auto…“
„Jak to: vezmete?“
„A co má být? Čestná stráž? Kuráte…“
„Jestli nepřestaneš, Olafe…“
„Dobrá. Já vím, ty by sis přál, aby byli šťastni všichni. Já. Ona. Ten Seol nebo Seon — ne, to nejde. Hale, odjedeme zároveň. Nanejvýš mě můžete svézt do Houlu. Tam si nastoupím do ulderu.“
„No no,“ řekl jsem, „připravil jsem ti příjemnou dovolenou, jen co je pravda.“
„Nenaříkám si. Nenaříkej ani ty. Možná, že z toho něco bude. A nyní už dost. Jde se!“
Snídaně probíhala v podivné atmosféře. Olaf povídal více než obvykle, ale celkem do vzduchoprázdna. Eri ani já jsme skoro nepromluvili. Pak bílý robot zavolal glider a Olaf s ním odjel do Klavestry pro auto. Napadlo mu to v poslední chvíli. Za hodinu již bylo auto v zahradě, naložil jsem celý svůj majetek. Také Eri si vzala své věci, zdálo se mi, že ne všechny, ale na nic jsem se neptal. Vlastně jsme vůbec nemluvili a za slunečného dne, který se stával čím dál dusnější, jsme odjeli. Napřed do Houlu — ležel trochu stranou — a tam vystoupil Olaf. O tom, že pro nás najal domek, se mi zmínil až v autě.
Vlastně jsme se ani nerozloučili.
„Poslyš, když ti pošlu oznámení… přijedeš?“
„To bych prosil. Napíšu svou novou adresu.“
„Napiš mi na poste restante do Houlu,“ řekl jsem. Podal mi svou tvrdou ruku. Kolik ještě takových bylo na celé zeměkouli?
Stiskl jsem ji, až mi kosti zapraštěly. Už jsem se neohlédl a usedl jsem za volant. Pustil jsem to hned stovkou. Jeli jsme necelou hodinu. Olaf mi řekl, kde mám ten domek hledat. Byl malý — čtyři pokoje. Bez bazénu, ale u pláže, těsně nad mořem. Když jsme na nejbližším návrší projeli kolem řady barevných domků rozhozených po pahorcích, zahlédli jsme ze silnice oceán. Ještě dříve, než se objevil, bylo slyšet jeho tlumený, daleký hukot.
Čas od času jsem pohlédl na Eri. Mlčela. Seděla strnule a jen zřídkakdy pohlédla na okolní krajinu. Domek — náš domek — měl být modrý s oranžovou střechou. Když jsem se dotkl jazykem rtů, cítil jsem slanou chuť. Silnice se vinula a sledovala čáru písčitého pobřeží. Oceán, s vlnami na dálku zdánlivě nehybnými, mísil svůj hlas s namáhavým řevem motoru.
Domek byl jeden z posledních. Malá zahrádka s keři zšedlými nánosem mořské soli nesla stopy nedávného orkánu. Vlny musely dosahovat až k nízkému plotu; tu a tam se povalovaly prázdné lastury. Šikmá střecha vybíhala dopředu a tvořila něco jako odvážně ochrnutou krempu plochého klobouku a poskytovala bohatý stín. Sousední domek bylo vidět za velkou, řídce porostlou dunou. Bylo k němu šest set kroků. Doleji, na srpkovité pláži, se rýsovaly drobné lidské postavy.
Otevřel jsem dveře.
„Eri.“
Vystoupila beze slova. Kdybych tak věděl, co se odehrávalo pod tím lehce zkrabaceným čelem. Šla po mém boku ke dveřím.
„Ne, tak ne,“ řekl jsem, „ty… nesmíš překročit práh, víš?“
„Proč?“
Zvedl jsem ji.
„Otevři…“ poprosil jsem ji.
Dotkla se prsty destičky, dveře se otevřely. Přenesl jsem ji přes práh a postavil na podlahu.
„To je takový zvyk. Pro… pro štěstí…“
Šla si prohlédnout pokoje. Vzadu byla automatická kuchyňka a jeden robot, vlastně ne robot, nýbrž takový elektrický blbeček na úklid. Mohl i servírovat. Vykonával rozkazy, ale mluvil jen pár slov.
„Eri,“ řekl jsem, „chceš jít na pláž?“
Zavrtěla hlavou, že ne. Stáli jsme v největším, bílém a zlatém pokoji.
„A co chceš, třeba…“
Dříve než jsem dokončil, zase stejný pohyb.
Už jsem věděl, co to věstí. Ale kostky byly vrženy a hra musela pokračovat.
„Přinesu věci,“ řekl jsem. Čekal jsem, jestli něco odpoví, ale usedla do křesílka zeleného jako tráva, a já jsem pochopil, že neřekne nic.
VI
Ten první den byl strašný. Eri nedělala nic ostentativně, schválně se mi nevyhýbala a po obědě se dokonce pokoušela trochu studovat — tu jsem ji požádal, abych směl zůstat v jejím pokoji a dívat se na ni. Slíbil jsem, že neřeknu ani slovo a nebudu rušit. Ale už po čtvrt hodince (tak jsem byl bystrý) mně bylo jasné, že ji má přítomnost tíží jako neviditelný balvan, prozradila mi to křivka jejích zad, její drobné, nepatrné pohyby, jejich zastíraná chtěnost, takže jsem zalit potem odtamtud utekl a začal se procházet po svém pokoji.
Neznal jsem ji ještě, ale již jsem věděl, že je to děvče bystré — a snad i víc. V dané situaci to bylo dobré i špatné. Dobré, protože i když nerozuměla — pak se aspoň domýšlela, kdo jsem, a neviděla ve mně barbarského netvora ani divocha. Špatné, jestliže tomu tak bylo, pak rada, jakou mi dal v poslední chvíli Olaf, byla bezcenná. Citoval mi aforismus, který jsem znal z knihy Hon: „Má-li být žena jako plamen, musí být muž jako led.“ A tak mou jedinou příležitost viděl v noci a nikoli ve dni. To jsem si nepřál, a proto jsem se tak trápil, ale chápal jsem, že v době tak krátké, jakou mám, neproniknu do jejího srdce prostřednictvím slov, a ať již budu říkat cokoli, slova uváznou na povrchu. To přece žádným způsobem nevyvracelo její důvody, její plně oprávněný hněv, který se projevil pouze jednou jedinkrát, krátkým výbuchem, tenkrát, když začala křičet: „Já nechci! Nechci!“ A to, že se potom tak rychle ovládla, pokládal jsem za špatné znamení.
K večeru se začala bát. Snažil jsem se být maličký jako tráva a tichý jako voda, jako Woow, ten malý pilot, nejmlčenlivější nemluva, jehož jsem znal, který dokázal, neříkaje nic, říci a udělat všechno, co chtěl.
Po večeři — nevzala do úst, a to mi nahnalo hrůzu — jsem cítil, že ve mně pomalu roste hněv, že jsem ji chvílemi téměř nenáviděl za svá vlastní muka, a bezbřehá nespravedlnost tohoto citu je ještě prohlubovala.
Naše první opravdová noc: když mi usnula na rukou, celá ještě horká, a její chvatný dech pomalu přecházel jednotlivými, čím dál slabšími povzdechy do hlubokého spánku, měl jsem téměř jistotu, že jsem zvítězil. Po celou dobu bojovala, ne se mnou, ale s vlastním tělem, které jsem poznával od úzkých nehtů, od drobných prstů, dlaní, nohou, jejich každou částečku jako bych otvíral a probouzel k životu polibky, dechem, vkrádaje se do ní — proti její vůli — s nekonečnou trpělivostí, takže přechody byly téměř nepozorovatelné; a když jsem cítil — jako smrt — vzrůstající odpor, ustupoval jsem, začínal jsem jí našeptávat bláznivá, nesmyslná, dětinská slůvka. Tu jsem opět umlkal a pouze ji hladil, obléhal jsem ji po celé hodiny laskáním a cítil jsem, jak podléhá, a jak její křečovitá nehybnost přechází v chvění posledního odporu. A pak se zachvěla jinak, již přemožena, ale já jsem čekal, ale nic už jsem neříkal, protože to bylo nad slova. Vysvobozoval jsem ze tmy její štíhlé, na poduškách ležící paže a ňadra, levý prs, protože tam bilo srdce stále rychleji. Oddechovala čím dál prudčeji, čím dál zoufaleji, až se to stalo. To ani nebyla rozkoš, ale milost zničení a splynutí, útok na hranici těl, aby se na vteřiny v prudkosti slily v jedno. Náš bojující dech, náš žár se změnil v zatracení, vykřikla jednou slabě, vysokým dětským hlasem, a pak mě objala. Ale potom její ruce ze mne sklouzly, úkradkem, jako v hlubokém studu a smutku, jako by náhle pochopila, jak strašně jsem ji podvedl a oklamal. A já jsem začal všechno, polibky kladené do záhybů prstů, němé úpěnlivé prosby, to něžné a tolik kruté dobývání, ještě jednou. A všechno se opakovalo jako v černém horkém snu, a najednou jsem ucítil, jak ruka, která se zabořila do mých vlasů, tiskne mou tvář na své nahé rameno se silou, jaké bych se v ní nenadal. A pak, smrtelně znavena, rychle oddychujíc, jako by ze sebe chtěla vychrlit vystupňovaný žár i nenadálý strach, usnula. A já jsem ležel bez hnutí, jako mrtvý, do krajnosti napjatý, jako bych se pokoušel pochopit, zdali to, co se stalo, znamená všecko nebo nic. Těsně před usnutím se mi zdálo, že jsme zachráněni, a teprve pak se dostavil klid, velký klid. Jako na Kereneji, když jsem ležel na horkých plotnách rozpukané lávy s Arderem, omdlelým, ale viděl jsem jeho rty, dýchající za zorníkem skafandru, a věděl jsem, že to nebylo nadarmo, ale neměl jsem už ani tolik sil, abych mu aspoň otevřel kohoutek náhradní láhve: ležel jsem jako ochrnutý s pocitem, že největší věc svého života mám už za sebou, a jestli teď umřu, že to již nic nezmění, a tato má nehybnost byla jako nevyslovené ticho triumfu.