Připomněli jsme už Asimovův román Konec věčnosti, jehož základní problém je problému Lemova románu příbuzný. Kdybychom šli po stopách ústředního konfliktu ještě dál zpět, narazili bychom až na science fiction, která vidí v civilizačním pokroku hlavní příčinu degenerace lidství a mění se tak — v paradoxním kontrastu k science fiction zrozené na oslavu schopností lidského ducha — až v satirický pamflet proti všem snahám o zlepšení lidského osudu využitím vědy a techniky. Příkladem tu je anglický román Aldouse Huxleye z roku 1932, vydaný kdysi česky pod názvem Konec civilizace. (Doslovný překlad anglického titulu Brave New World — ten skvělý nový svět — vystihuje lépe ironický význam). Proti „zfordizování“ světa v nestvůrný běžící pás nedovede Huxley postavit nic jiného než individuální vzpouru přírodního „divocha“, odsouzenou k tragickému ztroskotání. Je trochu překvapující, ale zároveň logické, že od Huxleyovy neschopnosti uvidět cestu z odlidštění civilizace kapitalistické, uctívající svatého Forda, se Huxleyovi následovníci, jako je třeba Angličan Orwell v románu 1984, dostávají k pamfletu protikomunistickému. Bezduché odlidštění, pramenící z kapitalistických vztahů a dosahující nejhrůznějších podob ve fašistické variantě třídní společnosti, je v době studené války zcela bezostyšně připsáno jediné síle, která je s to protilidskou absurditu kapitalistické civilizace překonat. A velice zchytrale je tu využito těch rysů období kultu osobnosti, které zastíraly a překrucovaly skutečnou podstatu komunismu, k níž přece patří využití vědeckého a technického pokroku k všestrannému osvobození a zlidštění člověka.
Stanisław Lem, který sám na tento vývoj huxleyovské linie upozornil, vidí ovšem problém právě z komunistického hlediska. Na první pohled jsou tu jisté podobnosti mezi „skvělým novým světem“ Huxleyovým a „betrizovaným“ světem Lemovým: fyziologické i psychické zásahy do lidského organismu přizpůsobují jedince tu i tam žádoucí normě společenského chování, a individuum nedotčené těmito zásahy se dostává s takto přizpůsobenou společností do konfliktu. U Huxleye však jde o zásahy směřující od začátku — od umělých líhní lidských zárodků — ke zničení individuality a k jejímu podřízení kastovnickému systému. Kdežto Lemova „betrizace“ má vedle svých záporných stránek i nesporné přednosti, a ne nadarmo je její zastánkyní právě Breggova láska Eri. Huxley nechává svého „divocha“, ztělesnění přírodních pralidských instinktů, beznadějné zahynout. Lemův Bregg však není žádný divoch, nýbrž produkt vyspělé civilizace, vysoce kvalifikovaný astronaut, který překonává konflikt na vyšší úrovni: podrobuje se zákonům Země, nepřestávaje myslet na ty, kdo znovu poletí ke hvězdám. Rozdíl Huxleyova a Lemova stanoviska tak vyvstává markantně: proti hořké katastrofické skepsi inteligentního buržoazního spisovatele, jenž nenalézá východisko, stojí koncepce socialistického autora, který předvídá ve vývoji složité problémy a konflikty, neztrácí však kvůli tomu hlavu ani perspektivu.
Sám spor o smysl vesmírných výprav, v němž se Lemův konflikt vyostřuje, je v Návratu z hvězd vytčen velmi působivě. Ozývají se v něm naše dnešní pocity: hrdost na výboje spjaté se jmény Gagarina a Titova se v nás prostupuje s vědomím, jak nekonečné prostory se to vlastně otevírají za těmi nepatrnými prvními krůčky přes práh kosmu. První vítězství nám tak zároveň dávají mnohem konkrétněji a naléhavěji než kdykoli předtím pocítit nesmírnost překážek. A autor, který tenhle už dnešní pocit umocňuje nadsázkou světelných let, vytváří vlastně výraznou básnickou metaforu o cestě lidského pokroku, jenž nemíří k mrtvé strnulosti nějaké pomyslné dokonalosti, nýbrž plodí a překonává stále nové rozpory, a tím odpovídá svrchovanému zákonu pohybu.
Básnivost patrná v tomhle ústředním obraze proniká tkáň celého vyprávění. Od podrobností ve vylíčení fantastické městské scenérie až po tu vřelost, s jakou je vyjádřeno Breggovo milostné vzplanutí. Science fiction, poznamenaná svým určením pro nedospělou mládež, ponechávala většinou tak základní lidský vztah, jako je láska, mimo okruh své pozornosti. Science fiction satirická a pamfletistická často převáděla sexuální vztahy na řetězce chemických reakcí, dokonce přestěhovaných do laboratorních zkumavek. A jen zřídka kdy se autoři zamýšlejí vážně a zevrubně nad budoucími podobami milostného citu. Lemovi patří zásluha, že to dělá. A navíc, že o tom píše s lyrickou citlivostí a emotivní silou. Jestliže jsme zaznamenali, že Stanisław Lem vnesl jako první do moderní socialistické science fiction nově působící hodnoty estetické, novou básnickou imaginaci, je to také proto, že neztrácí ze zřetele člověka v jeho nejlidštějších projevech. A milostná láska k těm projevům jistě patří na jedno z prvních míst.
František Vrba
Biografie spisovatela
Stanisław Lem se narodil r. 1921 ve Lvově jako syn lékaře. Střední školu absolvoval těsně před výbuchem druhé světové války. Za okupace pracoval jako automechanik. Po osvobození vystudoval medicínu, krátkou dobu pracoval v nemocnici, ale praxi neprovozuje. V této době napsal odbornou práci o rakovině. Nějaký čas byl asistentem v psychologickém semináři Jagellonské university v Krakově. Kromě medicíny a psychologie studoval sociologii, teorii informace, atomistiku, kybernetiku, astronomii a astronautiku. Od ustavení Polské astronautické společnosti je jejím členem a na astronautickém kongresu v Polsku přednesl referát o kosmické medicíně.
Stanisław Lem debutoval verši otiskovanými po válce v krakovských a katovických týdenících. V roce 1945 otiskoval na pokračování v časopise Dobrodružný svět svůj první román Člověk z Marsu. Lemovou knižní prvotinou byli Astronauti (1951), zatím nejúspěšnější kniha, která se dočkala mnoha vydání v Polsku i několika evropských zemích. Česky vyšla v r. 1956 a 1959 (Státní nakladatelství dětské knihy). Aktuální myšlenka, výstraha před hrůzami nukleární války, dala podnět k tomu, že byl podle Astronautů natočen v polsko-německé koprodukci film Mlčící hvězda.
V roce 1954 vydal Stanisłav Lem knihu útočných protiimperialistických povídek Sezam. Mezi nimi i Deníky Iona Tichého, příhody a dobrodružství kosmického Barona Prášila. (Česky vyšly v Našem vojsku 1956). Nepromarněný čas (1956), trojdílná epopea zobrazující život v Polsku od začátku hitlerovské okupace až po nástup socialismu, je zatím jediným jeho románem ze současnosti. Český překlad vydala Mladá fronta roku 1958.
Mezitím vycházel na pokračování v týdeníku Przekrój jeden z nejpopulárnějších vědecko-fantastických románů St. Lema K Mrakům Magellanovým (1956). Také ten se dočkal mnoha vydání v Polsku i v zahraničí. Česky vyšel již potřetí (Mladá fronta 1956, 1959, 1962).
Mezníkem v Lemově tvorbě je rok 1957. Tehdy dokončuje a vydává své Dialogy. Jsou to rozpravy o kybernetice, jejíž netušené a vpravdě revolucionizující možnosti si autor uvědomuje. Závěry, k nimž dospěl, uplatnil ve svých následujících knihách, ať již to byly přepracované Hvězdné deníky Iona Tichého (1957), filosofická detektivka Pátrání (1959) nebo soubor vědeckofantastických povídek Invaze z Aldebaranu (1959), která vyšla také česky (Edice Kapka, Mladá fronta 1961). Námětem i časem vzniku souvisí s Invazí z Aldebaranu i román Planeta Eden (1959). Česky jej otiskoval na pokračování Technický magazín T59 a knižně vydalo nakladatelství Lidová demokracie (1960).
Poslední rok přinesl najednou pět Lemových knih, žeň posledních tří let. Setkání pozemské civilizace s neznámou, hrozivou formou života ve vesmíru je námětem románu Solaris. Deník nalezený ve vaně napadá a zesměšňuje praxi i praktiky Pentagonu. Kniha robotů je třetím přepracovaným vydáním Hvězdných deníků Iona Tichého doplněnými o Vzpomínky Iona Tichého.
Výběr časopiseckých statí, studií a fejetonů přináší Vstup na oběžnou dráhu, kniha, která je svědectvím šíře i hloubky spisovatelových zájmů.
Posledním románem Stanisława Lema je Návrat z hvězd (1961).