„Tak, kde se vezmeme?“ zeptalo se děvče. Stále mě drželo pod paží. Zpomalilo krok. Po jeho tváři přeběhl rudý pruh.
„Kde chceš.“
„Tak pojďme ke mně. Nemá cenu jezdit gliderem. Je to blízko.“
Šli jsme. Domy stále nebylo vidět, ale vítr ženoucí se ze tmy, přes keře, napovídal, že by se tam mohlo rozkládat volné prostranství. U nádraží, v samém centru? Připadalo mi to divné. Vítr přinášel slabounkou vůni květů, kterou jsem dychtivě vdechoval. Střemcha? Ne, střemcha to nebyla.
Pak jsme se dostali na pohyblivý chodník; stáli jsme na něm, zvláštní dvojice, světla nás míjela, občas se mihlo vozidlo, jako odlité z jediného kusu černého kovu, nemělo okna, kola, ba ani žádná světla, a neuvěřitelnou rychlostí se řítilo vpřed jako slepé. Ta pohyblivá světla šlehala z ústí svislých štěrbin vznášejících se nízko nad zemí. Nemohl jsem přijít na to, mají-li něco společného s dopravním ruchem a jeho řízením. Čas od času prolétl po neviditelném nebi vysoko nad námi táhlý, žalostný svist. Vtom děvče sestoupilo z pohyblivého pásu jen proto, aby vkročilo na jiný, který se rozjel příkře vzhůru. A já jsem najednou viděl, že jsme ve výšce, vzdušná jízda trvala snad půl minuty a skončila na plošince plně jemně vonících květů; jako kdybychom se dostali na terasu nebo balkón tmavého domu tím, že jsme vyjeli po transportéru přistaveném ke zdi. Děvče vstoupilo do této loggie a já, očima, které již přivykly temnotám, lovil jsem z nich velké obrysy sousedních domů, bez oken, černé, jako vymřelé, neboť nejenomže nebylo vidět světla, ale ani se neozýval nejslabší zvuk, kromě ostrého sykotu, který oznamoval, že ulicí projíždějí ty černé stroje. Udivovalo mě zatemnění — patrně záměrné — stejně jako zmizení reklamních návěští po neonových orgiích nádraží, neměl jsem však čas na podobné úvahy: „Pojď, kde jsi!?“ zaslechl jsem její šepot. Viděl jsem jedině bledou skvrnu její tváře. Přiložila ruku na dveře, otevřely se, ale ne do bytu, podlaha se měkce pohnula spolu s námi — tady člověk nemůže udělat krok, pomyslil jsem si, to je divné, že ještě mají nohy — ale byla to ironie dost ubohá, pramenila z neustálého překvapení, z pocitu neskutečnosti všeho, co se již po mnoho hodin se mnou dělo.
Byli jsme v jakési velké síni nebo chodbě, široké, skoro tmavé — zářila pouze nároží stěn, pomalovaná pruhy luminiscentní barvy. V nejtemnějším místě děvče opět přiložilo naplocho otevřenou ruku na kovovou destičku na dveřích a vkročilo první. Zamhouřil jsem oči; hala, silně osvětlená, byla téměř prázdná — děvče šlo k dalším dveřím; když jsem se přiblížil ke zdi, otevřela se najednou a odhalila vnitřek plný jakýchsi kovových láhví. Stalo se to tak nečekaně, že jsem zůstal mimoděk stát. „Nestraš mi skříně,“ řekla již z druhého pokoje. Vešel jsem za ní.
Nábytek vypadal jako odlitý ze skla, křesílka, nízká pohovka, malé stolečky — v poloprůhledném materiálu pomalu vířily roje světlušek, občas se rozprchly, pak opět splývaly do stužek a uvnitř nábytku kroužila jakási světelná krev, bledězelená, promíšená růžovými záblesky.
„Proč si nesedneš?“
Stála v pozadí. Křeslo se otevřelo, aby mě přijalo. To jsem nemohl vystát. To sklo nebylo sklem. Zakusil jsem pocit, jako bych usedl na vzdušných poduškách, ale když jsem se podíval dolů, mohl jsem přes prohnutou, silnou tabuli sedadla nezřetelně zahlédnout podlahu.
Když jsem vešel, zdálo se mi, že stěna proti dveřím je ze skla a já přes ni vidím do druhého pokoje s jakýmisi lidmi, jako by tam byla hostina, ale ti lidé byli v nadživotní velikosti — a tu jsem najednou pochopil, že mám před sebou televizní obrazovku přes celou stěnu. Zvuk nebyl zapnut; nyní, když jsem seděl, viděl jsem obrovskou ženskou tvář, načisto jako kdyby černá obryně nahlížela oknem do pokoje; její rty se pohybovaly, mluvila, a klenoty, velké jako štít a zakrývající ušní boltce, se brilantově třpytily.
Usadil jsem se pohodlněji na křesle. Děvče, s rukou klouzající po boku — její břicho skutečně vypadalo jako plastika z lazurového kovu — se na mne pozorně dívalo. Již nevypadalo jako opilé, snad se mi to předtím jen zdálo. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Bregg. Hal Bregg. A ty?“
„Nais. Kolik je ti let?“
Zajímavé zvyky, pomyslil jsem si. Ale co dělat — tak to chodí.
„Čtyřicet — pročpak?“
„Nic. Já myslila, že sto.“ Usmál jsem se.
„Záleží-li ti na tom, tak třeba sto.“ Komické je, že je to pravda, pomyslil jsem si. „Co ti mám dát?“ zeptala se.
„K pití? Děkuji, nic.“
„Jak chceš.“
Přistoupila ke stěně. Otevřel se jakýsi malý bar. Zakryla tělem dvířka. Když se obrátila, přinášela podnos s pohárky a se dvěma láhvemi. Smáčkla lehce láhev, nalila mi vrchovatě — tekutina vypadala úplně jako mléko. „Děkuji,“ řekl jsem, „pro mne ne…“
„Vždyť já ti nic nedávám,“ podivila se.
Viděl jsem, že jsem udělal nějakou chybu, i když jsem nevěděl, jakou. Zabručel jsem něco pro sebe a vzal jsem ten pohár. Sobě nalila z druhé láhve. Nápoj byl olejovitý, bezbarvý, pod povrchem lehce perlil a navíc při styku se vzduchem temněl; usedla a dotýkajíc se rty skla, zeptala se bezděčně: „Kdo jsi?“
„Kol,“ odpověděl jsem. Zvedl jsem skleničku, jako bych si ji chtěl prohlédnout. To mléko nemělo žádnou vůni, nedotkl jsem se ho.
„Ne, vážně,“ řekla. „Ty sis myslel, že vysílám černou, co? Kdepak. To byl jenom kals. Bylo nás šest, víš, ale nastalo strašné dno. Orba nanicovatá, a vůbec… Zrovna jsem chtěla odejít, když sis přisedl.“
Něco jsem přece jen pochopiclass="underline" musil jsem bezděky usednout u jejího stolku, když ona tam nebyla, třeba tančila. Diplomaticky jsem mlčel.
„Zdaleka jsi vypadal tak…“ nemohla najít výraz. „Solidně?“ napověděl jsem. Její víčka se zachvěla. Cožpak i na nich měla vrstvičku nastříkaného kovu? Ne, bylo to snad líčidlo. Zvedla hlavu. „Co to znamená?“
„No — e — důvěryhodný…“
„Divně mluvíš. Odkud jsi?“
„Zdaleka.“
„Mars?“
„Dál.“
„Létáš?“
„Létal jsem.“
„A teď?“
„Nic. Vrátil jsem se.“
„A poletíš znovu?“
„Nevím. Asi ne.“
Tento rozhovor nějak dohasínal — zdálo se mi, že dívka již začíná litovat lehkomyslného pozvání, a chtěl jsem jí to usnadnit.
„Tak abych šel?“ zeptal jsem se. Nedotčený nápoj jsem stále ještě držel.
„Proč?“ podivila se.
„Myslil jsem, že by ti to… bylo vhod.“
„Ne,“ odpověděla, „ty myslíš — ne, kdepak… proč nepiješ?“
„Piju.“
Přece jen to bylo mléko. V tuto dobu, za takových okolností?! Byl jsem tak překvapený, že si toho musela všimnout.
„Co, není to dobré?“
„To je… mléko?“ řekl jsem. Musel jsem se tvářit jako hotový idiot.
„Kdepak mléko? To je bryt…“
Povzdechl jsem si.
„Poslyš, Nais, tak já už půjdu. Vážně. To bude lepší.“
„Tak proč jsi to pil?“ zeptala se.
Hleděl jsem na ni mlčky. Jazyk se ani tak příliš nezměnil — jenomže já nic nechápal. Nic. To oni se změnili.
„Jak chceš,“ řekla konečně. „Nedržím tě. Ale teď, to…“
Upadla do rozpaků. Vypila svou limonádu — tak jsem v duchu nazval ten perlivý nápoj — a já zase nevěděl, co říci. Jak to všecko bylo těžké.
„Vyprávěj mi o sobě,“ navrhl jsem, „chceš?“
„Dobře. A potom budeš vyprávět ty mně…?“
„Ano.“