Brendijský dědic v té době už pojedl ve společnosti DrokU a nálada se mu rázem zlepšila. Nesmírně se o něj pokoušel sladký spánek a on by s ním docela jistě nijak nebojoval, kdyby ho nečekala ještě práce.
Prug odstrčil misky a kadidelnici, sklonil se nad mapou archeologických vykopávek, aby stanovil plán na zítřek. Vtom ho zavolal VoseňJu.
„Můj vůdče,“ řekl, „vidíme vozidlo, které se pomalu blíží ke korábu.“
„Je daleko?“ zeptal se Prug.
„Jsou teď vzdálení asi tisíc kroků. Nejedou přímo ke korábu, jedou lesem, nechtějí se dostat na volný prostor.“
„Z které strany přijíždějí?“
„Z té, co jste přijel i vy, pane.“
„Všechno je v pořádku,“ usmál se Prug a úsměv mu zmizel v tlustých záhybech jeho tváře. „Uvažují jednoduše. Jednají zcela prostě. Je dobře, že jsem nechali utéct toho blázna. Řekl jim, že jsme divoši, úplní divoši, skoro jako zvířata. Že nevíme, jak se koráb ovládá, že se dá z korábu vidět ven. Přijedou a zmocní se nás ve spánku. To jsou chlapíci! Zhasněte všechna světla! Ať je tu tma! Otevřte dveře, stáhněte hlídky…“
Prug vzrušením dokonce zatleskal.
DrokU souhlasně přikývl.
„Jednáte správně, můj vůdče,“ řekl. „Hrozí nám ale jedno nebezpečí.“
„Mluv.“
„Co když jim padly do rukou zbraně gigantů?“
„I s tím jsem počítal,“ řekl Prug. „Proto jsem rozkázal, aby všude pozhasínali světla. Když nepřítel vidí, že je pevnost připravena k boji, připraví se sám na útok. Když však nepřítel vidí, že pevnost spí a že tam jsou hloupí obránci, směle vstoupí dovnitř. V tmavé chodbě jim zbraně gigantů nepomohou.“
Timofej viděl zář nad korábem už zdálky.
„To je špatné,“ řekl. „Čekají na nás.“
„Jen ať klidně čekají,“ odpověděl Fotij van Kun. „My počkáme, až se uloží ke spánku. Les vede skoro až ke korábu. Připlazíme se ke vstupnímu otvoru a vtrhneme dovnitř.“
Lvin na to neřekl ani slovo.
„Jsme jenom tři,“ řekl Timofej Braun.
„Osvobodíme zajatce,“ umíněně trval na svém Fotij van Kun.
Pásové vozidlo dorazilo k okraji lesa. Timofej jel tak pomalu, jak to jen bylo možné.
V tom okamžiku světla zhasla.
Z korábu bylo najednou vidět jen horní obrys čočkovitého tvaru, který se rýsoval nad stromy.
Timofej prudce zabrzdil.
„Vidíš,“ promluvil znovu Fotij van Kun a v jeho hlase bylo slyšet opovržení. „Divoši šli spát.“
„Zůstaň tady,“ řekl Timofej, rychle otevřel dvířka a vyskočil ven.
Přikrčen doběhl k okraji křoví, tady se zastavil a díval se do tmy. Stihl do právě včas.
Oči stačily přivyknout tmě a Timofejovi neušlo, jak se dvířka hlavního vstupního otvoru otevřela dokořán, jak se začal vysouvat stříbrný nájezdový můstek, jako kdyby je někdo zval na návštěvu. Nějaká postava se jako stín mihla ve vstupním otvoru a vzápětí zmizela.
Koráb mlčel.
Čekal hosty.
Timofej Braun se vrátil k vozidlu a zavřel za sebou.
Fotij van Kun na něho vyčkávavě pohlédl.
„Čekají nás,“ řekl Braun. „Past je připravena. Jenom vstoupit.“
„Jak by se o nás mohli dozvědět?“ rozčiloval se van Kun.
„Mají lokátory,“ odpověděl Lvin. „To je přece logické.“
„Ale vy je neznáte!“ nervózně se zasmál Fotij van Kun. „Jsou něco jako gorily. Nemají potuchy, jak se co zapojuje. Vůbec ničemu nerozumějí!“
„Otevřeli vstupní otvor a vysunuli nájezdový můstek,“ dodal Timofej.
„Myslím, že je nejvyšší čas k návratu,“ řekl Lvin.
„Ani za nic!“ zvolal Fotij. „Já tu zůstanu. Já jediný vstoupím dovnitř! Dejte mi pistoli.“
Timofej seděl s rukama na ovládacích pákách.
„Je válka,“ řekl, jako kdyby ani neslyšel, co Fotij vykřikoval. „Ve válce musí mít člověk zbraně.“
„My žádné zbraně nemáme,“ řekl Lvin.
„My máme zbraně,“ odpověděl Timofej, „jenomže v podzemí. Prostě nás ani nenapadlo, že by ještě někdy musely zabíjet.“
„Za žádnou cenu se jim nesmějí dostat do pazourů,“ řekl Lvin.
„To to necháme jen tak?“ zeptal se Fotij, už se ale vzdával.
„Nic nenecháme jen tak,“ odpověděl mu Braun. „Ale teď se vrátíme do města.“
Prug sledoval, jak zelený bod, pásové vozidlo, na obrazovce lokátoru krátce znehybněl nedaleko korábu a pak se pomalu začal vzdalovat.
„Přišli na to,“ řekl rozčarovaně. „Neměli jsme tak najednou zhasínat světla. Zavolej KrajJu.“
DrokU zapojil vysílačku.
„Nespíš, KrajJu?“ zeptal se.
„Nespím,“ odpověděl vzdálený hlas.
„Ti lidé ve vozidle se teď vracejí do města. Uslyšíš je. Jedou pomalu. Musíš zjistit, kam se schovají. Je ti to jasné?“
„Ano.“
„Tak a teď spát,“ řekl Prug Brendijský. „Všichni spát, kromě tebe, VoseňJu. A vchod do korábu uzavřít. Jestli tu někdo z nich zůstal, nerad bych, aby se dostal dovnitř. Zítra nastane velký den!“
Koráb Kosmoflotu Vacius změnil kurs a mířil k planetě Pe-U.
Spojení s ní pořád ještě nenavázali, avšak jeho kapitán věděl, že za den nebo dva se dostanou do oblasti, kde už funguje planetární spojení. A takovou stanici měli na konzulátě Galaktického centra. A jestli je konzulát v pořádku, získají potřebné informace odtud.
Elza viděla, jak jejich vozidlo překonává kopec a mizí mezi konstrukcemi budov. A i když vozidlo už vůbec nebylo vidět a nastalo naprosté ticho, stále ještě stála u vchodu do podzemí a dívala se tím směrem.
Doposud nikdy nezůstala na planetě sama. Tedy úplně sama. Něco takového sice už prožila, to byla na stanici když měla službu nebo když bylo mnoho práce v laboratoři. To se s tímhle ale nedalo srovnávat. To byla doma. Mohla za sebou zavřít dveře, a když potřebovala, mohla se spojit s Timofejem. A teď je ke všemu provázela ještě spousta dalších drobných nepříjemností — všichni byli oblečeni po domácku, nikdo si nestačil navléci vysílačku, kdo by taky doma pořád nosil náramek vážící dvě stě gramů. A když prchali ze stanice, jednoduše na takové věci zapomněli. Nebyl čas na dlouhé rozvažování…
Když se pásové vozidlo už dostatečně vzdálilo, do světa zničeného města se postupně navracel život. Jak kdyby ani nebral na vědomí, že tu Elza zůstala.
Po dlažbě poničené dešti a větry se v trávě vyrážející mezi deskami rozběhla dlouhá řada šedivých zvířátek, celá rodinka, létající krysy se namáhavě odlepovaly od rozpadlých zdí, nastával jejich čas, soumrak, a tak v naprosté tichostí kroužily nad Elzou, jako kdyby se rozcvičovaly po dlouhém celodenním spánku. Na hromadě kamení, které kdysi bývalo věží, se objevila silueta vlka. Elza se zachvěla a ustoupila do stínu ve vchodu do tunelu.
Tento krátkodobý strach, i když rychle pominul, vzbudil v Elze napětí, uvědomila si, že ji nemá kdo chránit a že se musí chovat stejně opatrně a tiše jako ostatní obyvatelé zaniklého města.
Nejrozumnější bylo něčím se zaměstnat, připravit večeři, než se archeologové vrátí, a zapomenout na to, že jeli k nepříteli. Ano, k nepříteli. Znamenalo to, že existují lidé, kteří dokázali bít až do bezvědomí Fotije van Kuna, příjemného a nervózního člověka, kteří potřebují nějaká skladiště nebo poklady… Člověk může strávit celý život u vykopávek, může objevit spoustu hrobů nebo odhalit několik mrtvých měst, a nikdy ho při tom nenapadne, že by ty věci mohly mít nějakou jinou hodnotu než vědeckou. Dokonce když je nakonec vidí v muzeu v měkkém světle na sametu ve vitríně, vzpomene si především na povznesený pocit provázející úspěch, pocit, který se ho plně zmocní, když se najednou v šedivé tříšti zatřpytí něco, co by mohlo být velkým objevem — nějaký kamínek nebo kousek kovu, hrdlo amfory nebo skleněná nádoba…