Schůze se protáhla dlouho do noci. Vernadskij nestačil odpovídat na nejrůznější otázky, naivní i závažné. Po počátečním nadšení, které jeho přednáška vzbudila, začala se uplatňovat jednak profesionální skepse odborníků, jednak přemítavá hluboká ruská povaha. Námitky proti teorii přednášejícího se množily. Sám řekl, že částice alfa váží jen kvadrilióntiny gramu a částice beta ještě desettisíckrát méně.
I když jejich rychlost je úžasná, má tato nesmírně malá hmota za následek, že pohybová energie částic je mizivě malá a její tepelný ekvivalent rovněž, namítali přítomní odborníci. Jak neobyčejně velikého počtu částic by bylo zapotřebí, aby se gram horniny ohřál o jediný stupeň Celsia! A nutno mít stále na paměti, že horniny odvádějí ustavičně teplo ven, jeho soustředění na jednom místě je tedy velmi pochybné!
Ale Vernadskij byl na tyto pochyby připraven a vyvracel námitky jednu po druhé. „Příroda buduje pomalu,“ zdůraznil, „v dějinách vývoje zemské kůry není rok ničím, i století je pouhou vteřinou; vytvářela se jistě dlouhé milióny let, jak o tom svědčí řada jevů, například nesmírně pomalé ukládání usazenin na mořském dně. Po celou tu dobu se radioaktivní teplo v zemské kůře hromadilo a jen malá jeho část se ztrácela vedením horninami ven do mrazivého vesmíru.
O tepelné vodivosti hornin máme už řadu čísel, která umožňují přibližně vypočítat, kolik tepla z nich za každou vteřinu odproudí. Jisté je, že bude zapotřebí mnohých výzkumů, aby se moje teorie řádně ověřila. Ale rozdíly tu mohou být jen kvantitativní, ne kvalitativní, s radioaktivním teplem zemské kůry se nemůže koneckonců nic jiného stát než to, co jsem tu nastínil.“ Vernadskij odpověděl i na poslední dotaz a předseda zakončil schůzi. Ale většina posluchačů ještě dlouho potom obléhala předsednický stůl, aby si zblízka náležitě prohlédla podivuhodný „stroj času“, v němž hliníkové lístky neúnavně vykonávaly svůj pohyb.
Moje kosti dávno zetlí v hrobě a kosti mnohých generací, které přijdou po mně, zetlí rovněž, a tato věcička stále ještě bude pracovat, řekli si v duchu někteří z nich a zachvátil je podivný pocit hrůzy.
PŘEDZVĚSTI KATASTROFY
„Rád bych věděl, zdali ten Vernadského» stroj času «ještě existuje,“ tázal se Petr, když z promítací stěny zmizel obraz přednáškové síně Ruské akademie věd s posledními neúnavnými obdivovateli věčného pohybu. Jan se vytrhl z hlubokého zadumání, do něhož se pohřížil při posledních obrazech. „Co se stalo se strojkem Vérnadského, nevím; snad vzal za své při nacistické okupaci Ruska jako mnoho jiných hodnot,“ pravil. „Ale Struttův přístrojek, rádiové hodiny, jak mu říkají Angličané, uchoval se ve sklepeních Britského muzea a stále prý jde, teď už skoro tři sta let.“ „Jsme znovu na moři, to mám rád,“ přerušil ho jeden z hochů. Na mírně rozvlněné šedozelené ploše Atlantského oceánu pomalu plula veliká loď s podivně vystrojenou palubou. Na bocích lodi četli hoši její jméno Isle de France, a když zmlkla tichá hudba, uslyšeli, že je to kabelová loď, jejíž příběh se odehrává v létě roku 1899. Vyplula z Brestu a pomalu kladla podmořský telegrafní kabel, který skončí na americké pevnině u mysu Codu, jímž vybíhá jižně od Bostonu východní pobřeží Spojených států daleko do Atlantského oceánu.
Kdyby byl kabel veden přímou čarou vzduchem, měřil by jen o málo víc než pět tisíc kilometrů, ale poněvadž spočine na mořském dně, které je hodně nerovné a má vedle vysokých hor hluboká údolí, bude mnohem delší.
Loď Isle de France je právě na 47. rovnoběžce a na 28. stupni západní délky, asi 500 mil severně od Azorských ostrovů. Velmi pomalu postupuje směrem na západojihozápad. Z velkého bubnu se zvolna odvíjí nekonečný podmořský had s šedočernou kůží a mizí v moři. Inženýr a mechanici pozorně sledují jeho pohyb, odpočítávají jeho délku a snaží se podle ní a podle tahu kabelu sestavit skicu profilu mořského dna. Je tu hodně nerovné a inženýr starostlivě sleduje šedého hada, silného jako dětská ruka, a ručičku dynamometru, který měří jeho tah.
„Už aby byla tahle hlídka za námi, mám strach, že se kabel každou chvíli přetrhne, podívejte se, jak příšerně nerovné je tu dno, Gasparde!“ praví k starému šedovlasému vrchnímu mechanikovi. Gaspard mrkne okem na zubatou a nepravidelnou čáru profilu mořského dna a beze slova přikývne. Od průvlaku v člunové palubě, kudy vychází kabel ven z lodního podsvětí, zazní krátký zvuk elektrického zvonku, signál, že byla odvinuta další míle kabelu.
Inženýr právě zaznamenával položenou délku kabelu a čas, když loď mírně zakolísala podél příčné osy. Ručička dynamometru vylétla prudce nahoru a stejně rychle zase klesla málo pod původní polohu. „Mille tonnerres!“ kleje inženýr. „Už je to tady, kabel se přetrhl!“ Gaspard s neochvějným klidem dává znamení muži na velitelském můstku, telegraf řinčí, strojník dává zpáteční páru, Isle de France mírně zakolísá a pak se zastavuje. Naviják, poháněný parním strojem, rychle stahuje přetržený kabel na palubu a oba muži přecházejí ze zádi na lodní příď, kde visí hledací kotva. Je to silná ocelová tyč, od které vybíhá na všechny strany šest krátkých ocelových ramen, která s ní svírají ostrý úhel. Nad rameny jsou umístěna pružná pera závorek, která mají přitisknout kabel k ramenům, jakmile jej podjedou a nadnesou. Kotva visí na krátkém řetězu, který je připevněn k ocelovému lanu několik tisíc metrů dlouhému. Lano je navinuto na podobných bubnech jako kabel sám a běží rovněž přes dynamo metr, který měří jeho tah.
Svízelná práce začíná. Loď se vrací o kus zpátky, nad místa, kde leží kabel, a stáčí příď. Jezdí potom pomalu sem a tam ve směru kolmém ke kabelu a hledací kotva se smýká po nerovném mořském dně. Častokrát uvázne, když se její ramena zaklesnou do ostrých výběžků podmořských skal, a v tu chvíli pokaždé ručička dynamometru letí prudce vzhůru a příď se hluboce ponoří. Loď pak jede zpět a uvolňuje kotvu, což někdy dá hodně práce. Dno oceánu je tu divoce zprohýbáno a dvakrát je třeba kotvu vytáhnout a vyměnit, poněvadž se její háky tak pokřivily, že už nejsou k potřebě. Konečně nadejde dlouho očekávaný okamžik, kdy ručička dynamometru začne stoupat pomalým a pravidelným pohybem — znamení, že háky hledací kotvy zachytily konec přetrženého kabelu. Loď se zastavuje a naviják kotevního lana se dává do pohybu. Inženýr, ještě mladý muž, se vítězně usmívá, ale Gaspard zachovává ledový klid, ví že ještě není všechno vyhráno. Má pravdu, dříve než navinuli polovinu ze tří tisíc metrů — to je hloubka oceánu v těchto místech —, kabel vyklouzl z chabého sevření závorek a zmizel zase v hlubinách vodní propasti. Ten den se už nepodařilo kabel zachytit a také příští dva dny byly práce bezúspěšné. Teprve čtvrtý den přinesl dlouho očekávaný okamžik, kdy se konec kabelu objevil na palubě. Spojili přetržené konce a potom už bez další nehody provedli celou práci a spojili Brest s mysem Codem.
Mladý inženýr René Bernard, který měl hlídku v neblahou chvíli, kdy se kabel přetrhl, zajímal se velmi o geologii. Věnoval velkou pozornost porouchaným hákům hledacích kotev, které vycházely z oceánu v neobyčejně špatném stavu. Byly polámané, zkroucené a odřené hrubými a širokými rýhami, jak se vlekly po tvrdých hrotech a ostrých hranách skal. Mladého geologa udivovalo, že jen zřídkakdy ulpělo na hácích bahno, které jinde pokrývalo mořské dno vysokou vrstvou. Místo něho nacházel mezi zuby háků uražené úlomky podmořských skal. Úlomky byly šedočerné a měly podivný sklovitý vzhled. Mladý inženýr nad nimi dlouho dumal. Podle důkladné geologicko-mineralogické příručky, kterou vezl s sebou jako četbu pro volné chvíle, mělo tu jít o úlomky tachylytu, čedičové lávy sklovitého vzezření. Příručka však tvrdila, že tachylyt může vzniknout jen tehdy, tuhne-li láva volně na vzduchu, kde na ni nepůsobí téměř žádný tlak. Jakmile je láva při tuhnutí podrobena tlaku, vykrystalizuje do pravidelných útvarů a nikdy nemůže nabýt beztvarého vzhledu tachylytu.