To bylo nesmírně zarážející. Na mořském dně byla ložiska lávy, která se však nerozlila z podmořských sopek, ale ze sopek, jež byly volně na vzduchu, tedy na pevnině. Z hlediska geologa, pro nějž tisíc let je jen krátkou dobou, musilo se to stát nedávno, ježto moře nemělo ještě dosti času vyplnit skalní údolí hlubokou vrstvou bahna. Nedávno tedy se tu ponořila pevnina pod hladinu oceánu, patrně při mocném zemětřesení, které následovalo po sopečných výbuších. To podivuhodně potvrzovalo starou báji o Atlantidě, veliké pevnině, která se prostírala daleko na západ od Herkulových sloupů, jak říkali staří Řekové skálám Gibraltarského průlivu.
Starý řecký filosof Platón ji podrobně popsal podle pověstí, které se v jeho době ještě dochovaly. Mluví o ohromném ostrově, který rozlohou předčí tehdy známé části Afriky a Asie. Obývá jej národ bohatý a početný, je velmi bojovný a podniká daleké výpravy do Středomoří přes Herkulovy sloupy. Podrobuje si národy sídlící na březích Středozemního moře. Nakonec odolávají už jen Atény, ale i ty by snad byly podlehly, kdyby jim nebyla přišla neočekávaně na pomoc ohromná přírodní katastrofa. Projevila se prudkými otřesy pobřeží a úžasnými pohyby mořského dna. Ohromná mořská vlna pochovala pod svým příkrovem válčící vojska. Když se napadení Řekové vzpamatovali, shledali, že moře pohřbilo nájezdníky. Později se odvážili ve svých plachetnicích na utišený oceán a tu zjistili, že zmizela i země, odkud přicházeli útočníci. Nepronikli daleko, brzy je zastavily přečetné trosky pohlcené pevniny. Jal je takový strach, že obrátili své lodice a prchali z míst, nad nimiž ještě visela kletba bohů.
Film zachytil působivou scénu „poslední večer lidstva“. Hloučky starších mužů, žen a dětí vyhlížejí na mořském břehu návrat mladých bojovníků. Oceán je neklidný, vlny narážející na skalnatý břeh temně duní. Všechny jímá obava o početné loďstvo malých plachetnic. Marně je vyhlížejí. Obzor je prázdný a chmurný, moře i nebe se čím dále tím více zatmívají, ačkoli hodina soumraku ještě nenadešla.
Neklid se zmocňuje lidí, kupících se v hloučky. Už několik dní se půda chvěje pod jejich nohama, puká a rozestupuje se širokými a dlouhými trhlinami. Z některých hor začaly vystupovat horké páry.
Kněží nadarmo zapalovali oběti bohům, aby odvrátili jejich hněv.
Ten večer začíná padat šedý horký prach. Nebe náhle zčerná tak, že není vidět ani na krok. Poděšení lidé zapalují pochodně. Šílený strach je pudí do chrámů, ale mramorové krovy se řítí na jejich hlavy a od pobřeží se valí ohromná vlna jako vysoká hradba. Lidé i domy mizí pod vodními spoustami, v jejichž mocném hluku zaniká každý lidský výkřik. Pak nastává ticho. Zmizely hory, zmizeli lidé i jejich příbytky, na obraze se ještě vlní vysokými hřebeny vzduté moře, ale černý závoj na nebi se již trhá a v trhlinách probleskují hvězdy.
„To musilo být hrozné,“ praví tiše Jan, který se ze všech hochů nejvíce vžil do předváděného obrazu.
„Jistě, ale filmaři to hezky napodobili,“ poznamenal věcně Petr.
„Tohleto ostatně všichni dobře známe,“ pokračoval při pohledu na plastickou mapu dna Atlantského oceánu. Jako obrovské S táhl se na ní od severu k jihu přes rovník hřbet podmořského horstva, které po nedávném částečném vysušení oceánů vystoupilo nad hladinu. Na východ od něho, mezi ním a evropskými a africkými břehy, rýsovalo se velmi nerovné údolí. Z horského hřbetu samého vysoko čněly štíhlé pyramidy. Jejich vrcholy se kdysi zvedaly nad hladinu Atlantského oceánu a lidé je nazvali ostrovy Madeirské, Kanárské a Zeleného mysu.
„Tady jsme získali tisíce čtverečních kilometrů nové půdy, ale tím se jistě bude film ještě zabývat,“ podotkl Petr. „Co přijde teď?“ Brzy se to dověděl. Mapa měla jen připomenout dějiště příštích velikých událostí. Film pokračoval v přerušené osnově. Po návratu do Francie si René Bernard ověřil, že úlomky skal mořského dna jsou skutečnou lávou, která ztuhla na vzduchu, a že Platónův příběh o Atlantidě není pouhou bájí. Retrospektivně se mihl na stěně obraz z Ruské akademie věd s Vernadského „strojem času“ a byl vystřídán průřezem zemské kůry. Drobné světlé tečky v temné hornině znázorňovaly rozptýlené atomy radioaktivních prvků. V dlouhých přestávkách z nich šlehaly krátké, rychle zanikající blesky, stopy drah radioaktivních paprsků. Jejich teplo se v hornině nesmírně pomalu hromadilo.
Světlá křivka, znázorňující na spodním okraji obrazu růst teploty horniny, stoupala velmi pomalu, zatímco číslice pod ní, udávající, jak plynul čas, rychle se měnily a záhy zaznamenávaly milióny let.
Obraz se změnil v měřítku. Na temném podkladu pluly dvě ohromné světlejší kry, které se do něho hluboko nořily. Jednu tvořila Evropa s Afrikou a Asií, druhou obě americké pevniny. Byly tu ještě dvě menší kry, Grónsko a jihopolární pevnina. Temný podklad byl čedič hlubokých vrstev zemské kůry. Světlejší kry tvořila žula. Teď tu byly dvě křivky teplot, jedna pro žulu a druhá pro čedič. Žulová křivka stoupala mnohem volněji než čedičová, čedič se rychleji ohříval. Jen tam, kde tvořil dno oceánů, stoupala jeho teplota pomaleji, voda jej ochlazovala. I když na něm žulové kry pevnin plavaly, nebyl zpočátku kapalný, jen poddajný a tvárlivý jako vrstva vosku, který ještě neztuhl. Ale když se v něm stále a stále hromadilo radioaktivní teplo, měkl víc a více.
Okamžik, kdy roztál, měl strašlivé následky. V tu chvíli poklesly pevninské kry hlouběji do rozbředlého čediče a ohromná vlna tisíce kilometrů dlouhá zalila jejich pobřeží, postupovala dál a dále do nitra pevnin a zastavila se teprve na úpatí vnitrozemských horských hřbetů. Evropa pod ním zmizela téměř úplně, jen alpský, karpatský, apeninský a skandinávský hřeben čněly z vln. Uralský hřbet ukazoval ještě místo, kde hraničila Evropa s Asií, z rozlehlé asijské pevniny zbyla jen vysoká pásma Himálaje a odbočných horských řetězů. Roztavená čedičová láva prolomila tenkou chladnou slupku čediče, dno oceánů, a rozlila se po ní širokými mocnými proudy.
Hoši pozorovali jako očarováni obraz všesvětové katastrofy.
„To byla potopa!“ řekl tiše Petr za všeobecného ticha, stíraje si pot s čela. Obraz se odvíjel dále. Teplotní křivka čediče začala zvolna klesat Nesmírně pomalu zase tuhl a pevninské kry se z něho stejně pomalu vynořovaly zpět do polohy, kterou měly dříve, než se roztavil. Krátké silné šipky směřující od oceánů k okraji ker, vyznačovaly ohromné síly, které zapůsobily na pobřeží, jakmile roztavené hmoty začaly opět tuhnout. Okraje pevnin se pod jejich náporem bortily a vrásnily ve vysoká pohoří. Celý děj se zvolna ustaloval. Moře ustoupilo z pevniny, opět se objevila suchá země a na Zemi, z které zmizeli všichni lidé, počal se vyvíjet nový život, od nejjednodušších forem počínaje. Teplotní křivky sestoupily do nejhlubších poloh a počaly velmi pomalu zase stoupat.