To byl osud Země, jak jej roku 1923 předpověděl anglický geolog Joly na základě prací Vernadského. Tvrdil, že takové potopy se už v dějinách zeměkoule vyskytly šestkrát, pokaždé však v době, kdy ji člověk ještě neobýval. Příští potopa zničí celé jeho dílo a celý jeho rod. Joly našel málo přívrženců své předpovědi, ačkoli uváděl nesporná fakta, že se severní polokoule trvale otepluje, že toto oteplování začalo už na konci 18. století a že se ve 20. století nápadně urychlilo. Řada pozemských ledovců na Skandinávském poloostrově, v Alpách, na Islandě i na vysokých horách afrických se velmi zmenšila nebo vůbec zmizela. Hranice plovoucího polárního ledu ustoupila na sever a za ní posunuli svá sídliště savci, ptáci i ryby. Sledi opustili severní pobřeží Islandu a grónští Eskymáci začali lovit tresky, které jejich otcové ještě neznali. Ve Finsku a ve Švédsku se počalo dařit žitu, jež dříve nemohlo pro chladné podnebí uzrát do klasů, v nejsevernějších oblastech sibiřských a kanadských začala rozmrzat půda. Stáda pižmového tura na polárních ostrovech, ležících na sever od Kanady, neobyčejně vzrostla, poněvadž nacházela novou potravu na loukách, které pokryly rozmrzlou zemi. Na Islandu se oteplilo podnebí o tolik, že tam za pouhých 15 let přibylo 37 nových druhů zvířat a několik jiných druhů, milujících zimu, opustilo ostrova přesídlilo výše na sever.
To všechno byly varovné známky, ale nikdo jich nedbal. Geologové namítali proti nečetným obráncům teorie Jolyho, že takových chladných a teplých údobí, trvajících desetitisíce a statisíce let, vystřídalo se už na zeměkouli více. Vliv radioaktivního tepla, nahromaděného v hlubinách zemské kůry, však uznat nechtěli, ačkoli nebyli s to podat uspokojivý výklad střídání dob teplých s ledovými. Připustili raději, že se severní točna pohybuje po dlouhé kličce, že asi před dvaceti milióny let ležela v Beringově úžině, která dělí Asii od Severní Ameriky, a putovala pak směrem k východu. Přesunula se přes polární ostrovy, ležící na sever od Kanady, a stále svůj pohyb zrychlovala. Před půl miliónem roků se octla na západním pobřeží Grónska, na 70. rovnoběžce, a brzy potom zabočila k severu. Bylo velmi odvážné připisovat severnímu pólu takové choutky, ale jak jinak mohli tito geologové vysvětlit ložiska kamenného uhlí v Grónsku, na Špicberkách a na sovětských ostrovech země Františka Josefa, to jest až nad 80. rovnoběžkou, jen tisíc kilometrů od současné polohy severního pólu? Když nechtěli uznat vliv místního nahromadění radioaktivního tepla, musili předpokládat, že tyto končiny měly tehdy subtropické podnebí, v němž se dařilo ohromným přesličkám, plavuním a kapradinám, jejichž zuhelnatěním vznikly dnešní zásoby paliva.
Potom se ovšem severní pól musil pohybovat, zemská osa se tedy kývala jako roztočená dětská hračka zvaná vlk, když ji začnou opouštět síly.
Léta míjela, skládala se v desetiletí a století a na ponurou předpověď Jolyho se dávno zapomnělo. Pak přišla první výstraha, výbuch aljašské sopky na ostrově Katmaji. Svým rozsahem daleko předčil proslulý výbuch z roku 1912, kdy se celý ostrov proměnil v „údolí deseti tisíc kouřů“ a sopečný popel, vyvržený vysoko do ovzduší, proměnil jasný den v temnou noc nad oblastí, která měřila mnoho set čtverečních kilometrů. Tentokrát se výbuch katmajské sopky neobešel bez lidských obětí jako před sto padesáti lety. Dlouhý aljašský poloostrov byl už hodně osídlen a na pobřeží zahynulo na sta lidí.
Katmajský výbuch nebyl jediný, zahájil jen dlouhou řadu sopečných výbuchů, které se odehrávaly na obou březích Tichého oceánu od pólu k pólu. K nevídané činnosti došlo nejen ti známých a stále ještě nevyhaslých sopek, jako byla Santa Maria v Guatemale, Chimborazo a Cotopaxi v Ecuadoru, Gelungung na Jávě, Kirišima a Bandajsan v Japonsku, ale i staré sopky, jako japonská Fudžijama, považované dávno za vyhaslé, probudily se a šířily zkázu v širokém okruhu.
Podzemní síly se neomezily jen na chrlení žhnoucí lávy sopečnými komíny. Zemětřesení a otřesy mořského dna doprovázely téměř vždy sopečné výbuchy. Řada otřesů půdy, vzdouvající moře mocnými vlnami, které se přelévaly daleko přes pobřežní čáru, poničila japonské ostrovy takovou měrou, jaká dosud nebyla zaznamenána v jejich dějinách bohatých na zemětřesení. Počet obětí převyšoval milión a na dvacet miliónů lidí musilo znovu vybudovat svá obydlí na troskách zničených měst a vesnic.
Zkáza kráčela po zeměkouli jako předzvěst vše světové katastrofy.
Zasáhla až hluboko k jižnímu pólu. Malý ostrov Rossův vyletěl do povětří i s oběma svými sopkami Erebem a Terorem. S ním se propadla do vln oceánu i dlouhá část severního pobřeží „Malé Ameriky“ s jezírky teplé vody, která objevili letci Byrdovy polární výpravy, když po druhé světové válce pátrali po ložiskách uranové rudy na jihopolární pevnině. Oběti na životech zdaleka nedosahovaly japonských čísel, poněvadž ohromný jihopolární ledovec stále ještě bránil osídlování tohoto šestého dílu světa, ale zato utrpělo lidstvo nenahraditelnou ztrátu. Ledový oceán pohltil jeho nejbohatší ložiska uranových rud. Tato ztráta byla tím citelnější, že se ostatní známá ložiska uranu a thoria blížila vyčerpání.
Věk atomové energie, jejíž používání se tolik rozvinulo v posledních padesáti letech, rychle se chýlil ke konci. Ale zdálo se, že na tom bude málo záležet, neboť konec lidstva je nedaleko. Kdekdo se nyní rozpomínal na prastaré předpovědi ruského a anglického vědce. Poplašné pověsti se začaly šířit nejen mezi odborníky, ale i mezi laiky.
Světová technická rada a Světová vědecká rada zasedaly nyní každý den a snažily se zprávami o svých poradách čelit panice. Stavba zvláštní hlubinné ponorky Pierre Curie a jedenácti jednotek téže série byla urychlena a ve všech světových loděnicích, náležitě zařízených, začaly se horečně budovat podmořské lodi téhož typu.
NA DNĚ OCEÁNU
I když světová panika zdaleka nedosáhla stupně, jaký zachvátil obyvatele Atlantidy v poslední den existence jejich pevniny, byla přece jen tak značná, že tisk, rozhlas a televize musily proti ní bojovat. Sjednocené lidstvo odvyklo za dlouhá léta míru představě velikého nebezpečí. S válkami a zbrojením byl dávno již konec. Ohromné části národních důchodů, které kdysi plynuly na výrobu neužitečných zbraní, byly vynakládány na zvýšení životní úrovně obyvatel celého světa a na zmírnění přirozených strastí lidského života. Blahobyt lidstva rostl, věda úspěšně potírala nemoci a prodlužovala věk člověka. Jediný boj, který lidstvo vedlo, byl boj s přírodními silami.
Jeho cílem bylo úplné podmanění těchto sil a jejich dokonalé využití k prospěchu lidstva. Tento boj nikdy neustal a nikdy také neustane a na jeho frontě bývaly a budou oběti. Toho si byli všichni vědomi a každý rád podstupoval svou část nebezpečí, poněvadž věděl, že tím slouží celku a pomáhá vytvářet podmínky pro zlepšení jeho života.
Nyní však nadešel okamžik, kdy celé lidstvo stanulo tváří v tvář hroznému nebezpečí, vše světové katastrofě. Nebylo tedy divu, že strach se vplížil i do nejstatečnějších srdcí a že bylo mnoho těch, jejichž ruce bezradně klesaly v klín při pomyšlení, že snad již příští minuta přinese zkázu všemu, co člověk za milión let své existence vytvořil.
„Je pravda, a bylo by škodlivé si to zastírat, že my všichni, kteří obýváme tuto planetu, octli jsme se v postavení, jež se velmi podobá tomu, v němž bývaly posádky lodí přepadených mořskou bouří za starých dob, kdy se ještě lodi stávaly obětí oceánu,“ hlásaly všechny sdělovací prostředky. „Ale naše světová loď je pevná a má k zápasu s bouří, která ji ohrožuje, prostředky, jež jsou na výši nebezpečí.“ Přinášely pak obšírný, ale jasný plán, na němž se usnesly Světová vědecká a Světová technická rada. Bylo potřebí s největším urychlením zjednat roztavenému podzemnímu lávovému jezeru jiný odtok než ten, jejž obvykle volí a jenž vede jícny sopek. Bylo jen jediné místo, kde se to mohlo stát — dno oceánů.