Většina odborníků se shodovala v tom, že dno oceánů tvoří poměrně slabá vrstva pevného čediče, snad jen deset kilometrů silná.
Nebude tedy těžké prorazit ji se zdokonalenými vrtacími stroji posledních desíti let. Tím se zjedná průchod tekuté čedičové lávě a zároveň se celé ohromné podzemní lávové jezero ochladí natolik, že čedič pod ním již nebude tát a láva jezera poznenáhlu ztuhne. Bude zabráněno poklesu ohromných pevninských ker do roztavené lávy, k světové potopě nedojde a jako první předzvěst odvráceného nebezpečí ustanou výbuchy sopek a otřesy pevné země a dna oceánů.
Kde budou založeny hlubinné vrty na mořském dně? Na to byla snadná odpověď. Musí se to stát v místech největšího neklidu, kde je mořské dno podle posledních sondáží v trvalém pohybu. Jedním z těchto míst je východní údolí Atlantského oceánu, pásmo široké asi 300 kilometrů, zahrnující v sobě Island, Madeiru, Kanárské ostrovy, Azory a ostrovy Zeleného mysu. Není vyloučeno, že toto ohromné podmořské „údolí neklidu“ zasahuje ještě dále na jih: v roce 1838 tu narazila anglická korveta Eaglena rovníku na 22. stupni západní délky zcela neočekávaně na mělčiny nezaznamenané na mapě a na podmořskou sopku. Teplé páry tu vystupovaly nad hladinu a velitel korvety pospíchal z nebezpečných míst. Brzy potom mělčiny zase zmizely v hlubinách dvou tisíc metrů. Severní část tohoto atlantského údolí se stala v dávné minulosti lidstva místem hrozné katastrofy, která pohřbila ve vlnách veliký ostrov se vším, co na něm žilo. Něco podobného se mohlo brzy zase opakovat, a proto zde bylo potřebí zasáhnout především.
Druhým místem zásahu měly být proslulé hlubiny Tichého oceánu zvané „příkopy“, které nápadně a v nejtěsnější blízkosti sledují pásma nejčinnějších sopek. Většina jich je soustředěna do západní části oceánu a táhnou se podél Aleutských a Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu, Filipín, Marian a Jávy. Ve východní části Tichého oceánu navazují na pásmo novozélandských sopek příkopy Kermadekových ostrovů a ostrovů Tonga, táhnou se jako přímé pokračování novozélandských ostrovů v severním směru.
Kurilský příkop byl podrobně proměřován americkou fregatou Tuscarora již v roce 1874. Tehdy ještě neexistovaly ozvěnové přístroje k měření mořských hloubek a fregata s sebou vezla mnoho kilometrů dlouhé ocelové dráty, na jejichž konci byla upevněna železná olovnice. Naměřila v kurilském příkopu nějvětší hloubku 8512 metrů a zjistila, že hlubina je tu hodně rozsáhlá jak do šířky, tak i do délky.
O osmdesát let později, v polovině dvacátého století, podnikla tu sovětská loď Vítěz pod vedením akademika L. A. Senkjeviče několikaletý rozsáhlý výzkum, který se nevztahoval jen na kurilský příkop, ale i na jeho severní pokračování, hlubinu aleutskou, a na jižní hlubinu japonskou. Vítěz byl ke svému úkolu vypraven zcela jinak než americká fregata. Měl několik druhů ozvěnových hloubkoměrů, mezi nimi i ultrazvukový, takže mohl měřit hloubky dna s velikou přesností. Kromě toho však s sebou vezl i patnáctikilometrové ocelové lano, podobně jako Tuscarora, jenže jeho účel byl jiný, neslo na svém konci zvláštní samočinný vrták, který byl s to vehnat do mořského dna ocelovou trubici až třicet metrů dlouhou a brát vzorky materiálu z celé hloubky třiceti metrů.
Vítězovy výsledky přinesly různá překvapení. Především to byla skutečnost, že v místě, kde před osmdesáti lety Tuscarora naměřila jen 8512 metrů, našel Vítěz 10 382 metrů, téměř o dva kilometry více! Na druhé straně zase nejhlubší oblast kurilského příkopu nebyla ani zdaleka tak rozsáhlá, jak udávaly americké výsledky. Ukázalo se, že největší hlubiny, přes 9000 metrů, tvoří jen úzkou soutěsku, která se táhne jako 5 kilometrů široká brázda v délce 500 kilometrů a má zcela rovné dno.
O tomto rozdílu mezi americkými a sovětskými výsledky se v odborných kruzích dlouho diskutovalo. Zpočátku vyslovená domněnka, že měření Tuscarory, provedená drátěným hloubkoměrem, nebyla přesná, byla záhy vyvrácena. Všechny zkušenosti a srovnání starších měření olovnicových a novějších měření ozvěnových totiž ukázaly, že olovnicová měření jsou stejně přesná, ba někdy i přesnější než některá měření ozvěnová. Skutečně také, pokud se používalo k ozvěnovým měřením jen obyčejného zvuku, stávalo se zhusta, že výsledky byly zkresleny, neboť zvuk pronikal vrstvami mořské vody různé hustoty a měnil tak rychlost na své dráze od vysílače k mořskému dnu a zpět k lodnímu přijímači.
Odborníci se naKonec shodli na tom, že obě lodi, jak Tuscarora, tak i Vítěz, měřily dobře. Rozdíl ve výsledcích měření byl způsoben tím, že mořské dno „pracovalo“ po celých těch osmdesát let, která dělila výpravu americkou od sovětské. Pokleslo a zúžilo se a natáhlo se zároveň do délky, takže dosáhlo spojení s aleutským a japonským příkopem. Že tu podmořské síly byly odedávna v intenzivní činnosti, ukázaly i hlubinné vrty Vítězovy. V nejnižších vrstvách třicetimetrové sondy, zapuštěné do mořského dna, byl objeven pel z takových listnatých a jehličnatých stromů, jaké se vyskytují v nynějších lesích mírného podnebního pásma. Střední vrstvy obsahovaly pel trpasličích bříz, vrb a osik, které rostou dodnes v polárních oblastech, kdežto v nejvyšších vrstvách sondy byl opět pel stromů z lesů mírného pásma. Byl to nezvratný doklad, že tato místa Tichého oceánu měla rychle za sebou a v dobách nepříliš vzdálených — i když snad odlehlejších než doba, kdy zmizela v oceánu Atlantida — tři různá podnebí: mírné, ledové a opět mírné.
O všech těch starých výzkumech psal tisk a mluvila televize v oněch pohnutých dobách, kdy zkáza ohrožovala celou zeměkouli.
Zajímaly lidstvo daleko méně než prostředky připravené k odvrácení zkázy. Byly tu a zdálo se, že lze mít důvěru v jejich úspěch. Především kdekoho zajímalo, jak bude dosaženo jedenáctikilometrových hloubek a jakým způsobem tam budou provedeny vrty, sahající do hloubky třiceti kilometrů a snad i větší. Noviny, rozhlas, televize a s nimi i film, který hoši sledovali se zatajeným dechem, vrátily se opět do minulosti.
Jestliže se lidem podařilo poměrně záhy vystoupit v balónu do výšek několika kilometrů, působil jim sestup do vodních hlubin velké potíže. Jejich ústrojí si poměrně snadno zvyklo na nižší tlak vzduchu a pobyt ve výšce tří až čtyř tisíc metrů snášeli zcela dobře, kdežto práce v potápěčských oblecích — skafandrech — jim činila velké potíže, i když šlo jen o hloubky 100 metrů. Déle než čtvrt hodiny tu člověk nevydržel pracovat. Příčinou byl vzduch vdechovaný pod značným tlakem; dusík v něm obsažený se rozpouštěl v krvi, kde působil zhoubně, zejména při pozdějším rychlém vylučování. Proto bylo nutno zvedat potápěče velmi pomalu zpět na palubu lodi, odkud byl kompresorem vháněn vzduch do jeho dýchacího přístroje.
Při rychlém stoupání k hladině totiž tlak na potápěčovo tělo rychle klesal a dusík se z jeho krve rychle vylučoval. Později dostali potápěči celotělový krunýř, který odolával vodnímu tlaku, a nebylo potom potřebí přivádět vzduch pod tlakem, který by se rovnal tlaku vody.