Nahradili také dusík héliem, vzácným plynem, který se neslučuje s žádnou látkou a nepůsobí potíže dýchací. Tak se podařilo sestoupit až do hloubky 200 metrů a pobýt v ní krátkou dobu.
Co bylo těchto 200 metrů proti výšce 22 kilometrů, do které se lidé vznesli v třicátých letech 20. století? Průkopníkem tu byl Švýcar působící v Belgii, fyzik August Piccard. V roce 1931 vystoupil se svým asistentem Pavlem Kipferem ve stratosférickém balónu do výšky téměř 16 kilometrů. Použili ocelové gondoly kulového tvaru, byla vzduchotěsně uzavřena, a tak bylo možno udržovat stejný tlak vzduchu, na jaký je člověk zvyklý v malých výškách. Američan William Beebe použil stejného způsobu, aby dosáhl větších mořských hlubin než dosavadních 200 metrů. Koule, do které vstoupil s Otisem Bartonem, byla rovněž ocelová a měla průměr jen půldruhého metru a stěny necelé 4 centimetry silné. Okénky z křemenného skla, která měla jen 15 centimetrů v průměru, mohl osvětlovat a pozorovat mořské hlubiny.
Tento první podmořský hlubinný přístroj byl nazván batysféra, místem jeho činnosti byl západní Atlantik, blízké okolí Bermudských ostrovů. Byla to křižovatka 32. severní rovnoběžky s 64. stupněm a 30. minutou západní délky od Greenwiche, ležící asi 700 kilometrů na východ od amerických břehů. Zde podnikli oba muži v letech 1930 až 1931 řadu sestupů, při nichž dosáhli největší hloubky 910 metrů. Dýchali kyslík z bomby, kde byl zhuštěn pod tlakem, a vydýchaný kysličník uhličitý byl pohlcován draselným louhem. Na vodní páru, kterou člověk vydechuje v hojném množství, zapomněli při prvním sestupu úplně a byli k smrti vyděšeni, když se na ně začala ve stružkách řítit voda se stěn, na nichž se vodní pára srážela. Domnívali se, že jejich batysféra povolila a že se do ní hrne mořská voda pod tlakem několika desítek atmosfér!
Po dvacet let zůstal rekord Beebeho a Otisův nepřekonán, potom se přihlásil opět profesor Piccard, kterému pomalu šlo na sedmdesátý rok. Beebeho batysféra, připoutaná k lodi a omezená ve svých pohybech ho neuspokojovala. Vymyslil jakýsi podmořský balón, nezávislý na lodi, který pojmenoval batyskaf Byla to veliká nádrž tvaru banánu, zhotovená z poměrně tenkého ocelového plechu, a nesla ve svém spodku ocelovou kulovou gondolu, která měla dva a čtvrt metru v průměru a vážila padesát tun. Nádrž měla stejný úkol jako balón plněný plynem lehčím než vzduch — byla zásobárnou nosné síly podmořské lodi. Za tím účelem byla jen zčásti naplněna vodou a ve zvláštních odděleních bylo 90 krychlových metrů tekutého plynu lehčího než voda. Plyn mohl být vypuštěn a nahrazován vodou, což bylo stejné, jako kdyby se z balónu vypustil vodík a tím se snížila jeho nosnost, batyskaf potom klesal. Tato plynná náplň Piccarda neuspokojovala, a proto ji v druhém modelu batyskafu nahradil benzínem, který je o třetinu lehčí než voda.
Batyskaf měl vlastní pohyb: poháněl ho elektromotor se šrouby, umístěný v horní nádrži. Mohl také zvýšit svou nosnost. a stát se lehčím než voda, jakmile si jeho posádka přála opustit mořské dno a vystoupit vlastní silou na hladinu. Za tím účelem byly na obvodu nosné nádrže umístěny kolem dokola elektromagnety, jejichž přívod elektrického proudu byl ovládán z gondoly. Každý elektromagnet přidržoval kus železa, po přerušení proudu zmizela magnetická síla, železo odpadlo a zátěž batyskafu se snížila o jeho váhu. Poněvadž ve vodě stačí poměrně malý váhový rozdíl k sestupu nebo vzestupu, měl Piccard velkou zásobu vzestupné a sestupné síly, chtěl-li se ponořit, nahradil část benzínu vodou, chtěl-li vystoupit ke hladině, odvrhl část železné zátěže.
K sestupům si zvolil tu část Středozemního moře, která se jmenuje moře Tyrhénské a leží mezi Itálií a ostrovy Sardinií a Korsikou.
Blízko ostrova Capri, v místech, kde mořské dno klesá jen málo pod 1000 metrů, dosáhl se svým synem Jacquesem dne 26. srpna 1953 hloubky 1041 metrů. Potom přesunul svou základnu, loď Fenice, která vezla jeho batyskaf, dále na západ k ostrovům Sardinii a Korsice, do míst, kde se dno Tyrhénského moře prohlubuje téměř do 4000 metrů. Asi sedmdesát kilometrů na severozápad od ostrova Ponza dal dne 30. září 1953 vysadit batyskaf na mořskou hladinu.
Posádka Fenice pečlivě uzavřela příklop v třímetrové věži, kterou se sestupovalo do gondoly. Muži v podmořském stroji jsou odděleni od ostatního světa. Posádka se tísní u zábradlí, všechny zraky jsou upřeny na ocelově šedý hřbet nosné nádrže, příčně pruhovaný temnějšími výztužnými obručemi. Noří se jen málo z vody a jeho hledání by bylo dosti obtížné, kdyby se objevil opět na hladině v místě od lodi hodně vzdáleném. Ale k tomu asi nedojde, jak ukázaly předchozí pokusy, a i kdyby, jakmile je jednou na povrchu moře, může se Piccard ohlásit svou vysílačkou. V mořských hlubinách je ovšem odříznut od světa. Má jen jednu možnost, jak označit místo, kde uvázl, kdyby ztroskotal na mořském dně: v nádrži jsou zvláštní silnostěnná malá oddělení naplněná kyslíkem stlačený.m na padesát atmosfér.
Zásobují kouli batyskafu kyslíkem k dýchání, ale mohou být také postupně vypuštěna a potom veliké bubliny kyslíku vystupující z mořské hladiny označí přesně místo, kde podmořský stroj uvázl.
Na to v tu chvíli nikdo nemyslí. Piccard je znám svým příslovečným štěstím, které měl jak při stratosférických letech, tak i při podmořských sestupech. Dostal i žertovnou přezdívku, říkají mu „profesor nahoru a dolů“, ale obdivují se přitom energii a životnosti štíhlého sedmdesátníka s vysokým klenutým čelem a s dětským pohledem světle modrých očí.
Šedý hřbet plovoucí nádrže mizí pod vodou a posádka Fenice se rozchází po své práci; jen novináři a filmaři s napětím čekají, až se opět objeví nad hladinou. Jejich trpělivost je podrobena další zkoušce, plné dvě hodiny to trvá, než se batyskaf opět vynoří. Není to daleko od lodi a četné triedry upřené na hladinu jej záhy objevují. Motorová šalupa se bystře rozjíždí a brzy nato bere batyskaf do vleku. O chvíli později je upoután na lana silného jeřábu, který jej zvedne na palubu. Hned nato je příklop vstupní věže odšroubován a oba Piccardové, otec i syn, protahují se mrštně úzkým otvorem na palubu, kde je vítá bouřlivý jásot posádky Fenice.
Piccard starší vítězně ukazuje zubatou nepravidelnou křivku, záznam hloubkoměru: nejvyšší tlak, který vyznačila, činil téměř 320 atmosfér; podle přesného výpočtu dosáhl batyskaf hloubky 3150 metrů. Zda něco viděli? „Jistěže, nádherné světélkující ryby,“ odpovídá profesor Piccard. Ale mořské dno si mnoho prohlížet nemohli. Hluboká, neproniknutelná tma vládne v těchto hloubkách. Měli světlomety s výkonem mnoha set tisíc svíček, ale ani ty nestačily osvětlit okolí koule na vzdálenost větší než několik metrů. Zástupci amerického filmu jsou zklamáni. Čekali senzační snímky z mořských hlubin. Piccard s úsměvem krčí rameny. Je mu líto, ale jeho sestup sledoval vědecké účely a v tom směru je s ním plně spokojen, ujišťuje posluchače.
Hloubka, které dosáhli Piccardové ve Středozemním moři, je záhy překonána. Dva mladí Francouzi, korvetní kapitán Nicolas Houot a lodní inženýr Henri Willm, získali od Piccarda poměrně levně první model jeho batyskafu. Provedli na něm některá zlepšení a vybavili jej řadou nových měřicích přístrojů. Potom se s ním vydali k západoafrickým břehům a za svou základnu zvolili senegalský přístav Dakar. Místo, kde konali své pokusy, leželo ve východním Atlantiku, mezi africkou pevninou a ostrovy Kapverdskými — ostrovy Zeleného mysu.