V srpnu roku 1953 provedli Houot a Willm svůj první větší pokus a dosáhli hloubky 2100 metrů, dvakrát větší než Piccard v témže měsíci u ostrova Capri. V pondělí 15. února 1954 sestoupili pod hladinu 120 námořních mil na západ od Dakaru. Jejich batyskaf zůstal pod vodou celkem 5 hodin a 11 minut. Sestupovali zvolna, tři a půl hodiny trvalo, než dosáhli mořského dna v hloubce 4050 metrů. Potom se jejich stroj, poháněný elektromotory a šrouby, pomalu pohyboval těsně nad nepravidelným mořským dnem, které bylo místy pokryto hlubokým bahnem. Bylo tu zapotřebí velké opatrnosti, v cestu se jim postavily nečekané překážky. Jednou z nich byl i šedý trup francouzského torpédoborce, rozežraný mořskou vodou a celý již pokrytý nánosem bahna a skořápek z odumřelých mořských živočichů. Patřil za druhé světové války k eskadře zrádného admirála Darlana a anglické křižníky jej rozstřílely, když odmítl připojit se k nim v boji proti nacistům.
Necelou hodinu pobyli oba odvážní námořní důstojníci na mořském dně. Užasli nad třímetrovými rybami, které se občas objevily v záři jejich mohutných reflektorů. Jak mohou snášet tlak přes 400 atmosfér, který působí na každý čtvereční centimetr jejich těla váhou více než 400 kilogramů? Podivné mořské obludy s fosforeskujícími údy a tykadly míjely podmořský stroj a obrovští polypové vztahovali po něm svá průhledná tykadla. Celý neznámý svět podmořských divů odhaloval svá tajemství před zraky užaslých mladých mužů.
Byli by rádi setrvali ještě déle, ale zásoba elektřiny pro jejich světlomety se chýlila ke konci. Nezbylo než zahájit vzestup. Byl rychlý a netrval déle než hodinu. Vítán bouřlivým voláním» Vivent les navigateurs!«vynořil se podmořský člun odvážných Francouzů u doprovodné lodi, nedaleko místa, kde zmizel pod vodou.
PONORKA PIERRE CURIE
Hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav v Norsku právě toho dne, kdy rozhlas přinesl zprávy, že předzvěsti katastrofy zesílily. Atlantský oceán se pomalu měnil v jediné souvislé pásmo sopečných jícnů, z nichž některé teprve ohlašovaly nastávající zhoubnou činnost oblaky dusivých dýmů, stoupajících z jejich komínů, jiné však již začaly chrlit rozžhavené balvany i tekutou lávu. Činné sopky zesílily Výbuchy, sopky po staletí vyhaslé ožily. Toto pásmo nadcházející zkázy se táhlo od ledových vod jižní točny až do Severního moře, od ostrova Goughova přes Tristan da Cunhu, Svatou Helenu, ostrov Nanebevstoupení, ostrovy Zeleného mysu, Kanárské, Madeirské a Azorské až na Island s jeho četnými gejzíry a sopkami. Končilo na severopolárním ostrůvku Jana Mayena, odkud proudy horké vody, chrlené z přečetných bahenních jícnů, zaplašily poslední zbytky tuleňů.
Ponorka Pierre Curie byla původně určena pro tichomořské příkopy, kde se očekávalo nejbližší nebezpečí, ale po těchto zprávách byla odeslána do Atlantiku. Pro Tichý oceán byly chystány další tři ponorky, které právě dokončovaly svůj výstroj v pobaltských docích, D. L. Mendělejev, Nikola Tesla a Emest Rutherford. S ponorkou Pierre Curie nebyly ani provedeny všechny zamýšlené zkoušky, zejména hlubinné, s takovým spěchem byla zahajována ochranná opatření. I když si odborníci mnoho neslibovali od jediného hlubinného vrtu, který roztavenému čediči uvolní cestu na dno oceánu, uznávali, že předčasné odeslání ponorky velmi přispěje k uklidnění veřejnosti. Skutečně také stálá myšlenka, že lidstvo žije nad ohnivou propastí, do které se může každou chvíli propadnout většina obydlené pevniny, a že potopa zahladí vše, co na této pevnině existuje, počala nahlodávat klid i těch nejstatečnějších.
Zpráva, že hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav a že pluje rychlostí šedesáti mil do Atlantského oceánu na místo, které odborníci označili za nejohroženější, vzbudila všeobecný pocit úlevy. Tato loď byla vyzbrojena nejmodernějšími prostředky 21. století, aby mohla zdárně plnit svůj těžký úkol. Měla výtlak 5000 tun a byla poháněna atomovým reaktorem, který měl výkon 50 000 koní. Její dvojité stěny, vyztužené příčnými nosníky, byly zhotoveny z rezistitu, nové plastické hmoty, o níž laboratorní zkoušky dokázaly, že v této konstrukci snese bez nejmenších následků tlak tří tisíc atmosfér na jeden čtvereční centimetr, což znamená, že by ponorka mohla bez úhony sestoupit i do třicetikilometrových hloubek, kdyby vůbec takové hloubky na zeměkouli existovaly.
Ponorka byla opatřena hlubinným vrtákem zhotoveným z nového druhu oceli, který svou tvrdostí daleko předčil všechny dosavadní ocelové slitiny. Zkoušky podniknuté na velmi tvrdé skandinávské prahorní rule ukázaly, že ani v tříkilometrové hloubce nebylo vůbec ostří vrtáku otupeno. S velkou pravděpodobností bylo možno očekávat, že vrták zmůže i dvacetikilometrové hloubky, pro případ, že by selhal, vezla s sebou ponorka dva náhradní kusy. Veliká péče byla věnována hnacímu ústrojí vrtáku. Jeho nejchoulostivější částí bylo velmi pružné ocelové lano. Mělo 10 centimetrů v průměru a délku takovou, jaká byla hloubka vrtu. Lano zprostředkovalo přenos síly na vrták a vykonávalo trvale s ním spirální pohyb kolem svislé osy.
Lodní komory byly z největší části zaplněny zásobou těchto ocelových lan v úhrnné délce padesáti tisíc metrů.
Proti válečným ponorkám starých dob měla tedy ponorka Pierre Curie neobvyklé vybavení. Lišila se od nich dvěma vodorovnými šrouby, které čněly nad palubu jako u vrtulníku. Pomocí těchto šroubů se mohla ponorka zastavit v libovolné podmořské poloze a nebylo potřebí namáhat výškové zařízení. Ačkoli pumpy měly vysoký výkon a byly s to vyprázdnit vodu ze zatěžovacích komor i ve značné hloubce, kde musily čelit vysokému tlaku okolní vody, nebyla ponorka Pierre Curie na ně odkázána. Mohla se snadno vznést z největších hloubek až k hladině, když odvrhla malou část vnější železné přítěže, rozmístěné podle kýlu a ovládané z velitelské kajuty elektromagneticky.
Posádka lodi Pierre Curie byla mezinárodní, jak bylo zvykem u podniků vysoce důležitých. Velitelem výpravy byl jeden z největších světových odborníků v ražení tunelů a hloubkových vrtů, ruský inženýr Petr Michajlovič Stroganov. Kapitánem ponorky byl Fin, mužstvo pocházelo z pobaltských zemí. Ve vědeckém štábu výpravy byli zastoupeni Francouzi, Angličané, Němci, Švédové a jeden Čech, atomový fyzik Vít Borský, předek Petrův. Nejen děj sám, ale i tato skutečnost byla příčinou, že hoch sledoval nyní film s největší účastí.
V rodinné tradici bylo jméno tohoto předka nejslavnějším jménem.
Všechny památky na něho byly chovány v největší úctě a s obrazem jeho mladé tváře se Petr setkával denně, jakmile otevřel oči — visel přímo proti jeho lůžku.
V průlivu La Manche řádila krutá bouře, ale kapitán lodi Pierre Curie jí raději čelil na hladině, i přes nepohodlí posádky. Tak mohl udržet plnou rychlost lodi, kdežto mělkost průlivu by jej byla nutila k velmi opatrnému postupu, kdyby se byl chtěl ponořit a plout v klidných vodách. Díky této rychlosti, kterou udržovala dnem i nocí, dorazila ponorka na stanovené místo v Atlantském oceáně za 40 hodin po svém vyplutí z Bergenu. Místo leželo na 47. severní rovnoběžce a na 28. západním poledníku, asi 500 mil na sever od Azorských ostrovů. Je to přesně místo, kde před sto padesáti lety loď Isle de France přetrhla svůj podmořský telegrafní kabel. Je to místo, které odborníci označili za střed podzemního neklidu a za nejvhodnější bod zásahu. Kapitán Karin se ujistil rádiovými signály z navigačních družic Země, že je na správném místě, a dal neprodleně rozkaz k opuštění paluby a k potápěnÍ. Byl vlahý zářijový podvečer a ohromná červená sluneční koule se právě začala hroužit do mírně zvlněných nekonečných vod oceánu. Dva muži, kteří dleli s námořníkem na hlídce na nízké palubě, naposled se rozhlédli po šedé vodní pláni. Zapadající slunce na ni vrhalo dlouhý rudý vějíř, který se prohýbal a vlnil s pohybem vodní hladiny.