Signální zvonky se rozezvučely nepřetržitým ostrým tónem. Námořní poručík Švéd Nilsen přistoupil k muži, jenž stál opřen o zábradlí paluby a upíral zrak přímo ke slunci, které již začalo mizet v oceánu.
„Nu tak, Víte, je čas!“ pravil vlídně, poklepávaje mu na rameno.
Vít Borský se vytrhl z hlubokého zadumánÍ. „Svět je krásný a život také!“ pravil zasněně.
„Jistěže je, a proto by nebylo účelné zavřít si vchod do lodi a nechat se spláchnout vlnami z tohoto světa, až se začne Pierre Curie ponořovat!“ pravil se smíchem mladý Švéd. Vzal kamaráda pod ramenem a odváděl ho k poklopu, kde už stál hlídkový námořník, stíhající je neklidným pohledem. Byl nejvyšší čas k sestupu a příklop se uzavřel nad jejich hlavami, ještě když dleli na schodech. Do večeře chyběla ještě plná hodina a poručík byl přesvědčen, že za tu dobu provede kapitán celý sestup. Podle map tu mělo být mořské dno v hloubce necelých čtyř tisíc metrů a k zdolání této vzdálenosti musila hodina bohatě postačit.
Oba mladí muži se odebrali do Vítovy laboratoře. Byla přeplněna různými přístroji, většinou elektrometry a počítači paprsků, ale těm nyní nevěnovali pozornost; zajímalo je okolí lodi Pierre Curie při sestupu na mořské dno. Ponorka neměla vlastně oken v pravém slova smyslu. Plastická hmota, rezistit, z níž byla zbudována, byla dokonale čirá s mírným nazelenalým zbarvením. Nebylo proto potřebí oken; zato ta místa, kde přímý přístup denního světla nebyl vítán, měla šedomodrý nátěr, který činil lodní stěny neprůhlednými. Ve Vítově laboratoři byla ponechána celá vnější stěna v původním stavu a podle potřeby se zastírala černou záclonou, když bylo nežádoucí, aby slunce svítilo přímo na přístroje.
Vít a jeho přítel, jenž měl právě volno, přitáhli si nízké pohodlné židle ke stěně a zahleděli se do temných mořských stínů. „Připadám si jako francouzský učenec Pierre Aronnax v ponorce kapitána Nema,“ pravil s úsměvem Vít, jenž se zatím již zhostil své zádumčivosti.
„Skutečně, máš pravdu,“ při svědčil živě poručík. „Loď Pierre Curie se mnohem více podobá vysněné Vernově ponorce, Nautilu kapitána Nema, než ponorkám, jaké existovaly před zavedením atomového pohonu. Když jsem studoval námořní akademii, učili jsme se o starých konstrukcích podmořských lodí a museli jsme také absolvovat jízdu v modelu, který byl postaven přesně podle vzoru ponorek z druhé světové války. Nepřál bych ti, víte, tu zkušenost. Měli jsme všichni strašnou mořskou nemoc, od kapitána až po nejmladšího plavčíka. Lodní prostory byly těsné, přeplněné stroji s bojovými potřebami, a všude to nesnesitelně páchlo výpary z akumulátorových baterií a z naftových motorů. Vzduch byl těžký, vyměňoval se jen při vynoření, žádný čerstvý kyslík z bomb, jako máme tady, a žádné chemické čistění vzduchu. A ke všemu ještě to nepohodlí malých prostor, největší ponorky nedosahovaly tehdy výtlaku patnácti set tun, vyjma jediný ponorkový křižník, který postavili Francouzi v třicátých letech minulého století.“ Vít se podíval na hloubkoměr, visící nad příčnou stěnou kajuty.
Ukazoval 200 metrů, ačkoli sestup trval teprve pět minut. Loď Pierre Curie se tedy ponořovala velmi rychle. Natáhl ruku k vypínači a zhasil světlo, které bylo samočinně zapojeno v okamžiku, kdy se uzavřel palubní příklop. V místnosti zavládla hluboká tma, jen občas zasvitlo za oknem fosforeskující tělo ryby plující kolem.
„Černá noc,“ prohodil poručík. „Být to v poledne a za slunného dne, měli bychom přísvit až do čtyř set padesáti metrů. Jsem zvědav, jestli dá kapitán zapojit vnější osvětlení. Možná že se nechá přemluvit zoologem, abychom pluli ve tmě. Nikitin byl celý žhavý na hlubinné ryby s barevnými světly!“ Zdálo se, že kapitán vyhověl přání zoologa Nikitina, ježto sestup pokračoval v hluboké tmě, ačkoli ručička hloubkoměru již překročila číslici 800 metrů. Ani nejmenší zásvit se už neobjevil za oknem; ryby, jichž bylo dosti ještě v hloubce tří set metrů, zmizely úplně. Náhle oba muži vzkřikli úžasem. Podle okna se mihla narůžovělá zářící plocha a kus dále za ní dva krásné svítící body, modrý a červený.
„Viděl jsi, Olafe?“ tázal se vzrušeně Vít.
„Viděl,“ přisvědčil klidně Švéd. „Ryba s růžově světélkujícími žábrami a táhla za sebou jako na laně dva majáky, červený a modrý.
Uvidíme takových asi ještě víc.“ Měl pravdu. Loď Pierre Curie nyní zvolnila sestup, zřejmě na zoologovo přání. Než poklesli pod 1200 metrů, spatřili oba přátelé ještě rybu s pěti svítícími čárami na hrudi, řadu ráčků světélkujících v různých barvách a jako poslední ukázku tohoto podivného světa hlubin rybu téměř třímetrovou, s ostrými hranami trupu, s hlavou, která sahala do poloviny celého těla a byla vyzbrojena ostrými řídkými dlouhými zuby. Ryba nesla na předlouhém tykadle, jež vybíhalo z její hlavy, rudě zářící světélko.
Bylo dobře vidět, jak tento drobný maják přitahuje malé ráčky, na okamžik se zahemžili kolem něho, ale hned nato zmizeli mezi ostrými zuby podivného dravce.
„Vida, tahle ryba má docela lidský důmysl,“ prohodil poručík.
„Právě tak jsme chodívali doma ve Švédsku s lucernou v noci na pstruhy do našich horských říček. Světlo je podivuhodně přitahovalo a za chvíli jsme měli plný džber.“
„Jak nesportovní, takhle chytat pstruhy!“ horšil se Vít.
„Ale praktické,“ smál se Olaf. „Jak dlouho bys je chytal na mušku?“ Hloubkoměr ukazoval 1500 metrů, když okolí ponorky zalila stejnoměrná bílá záře. Vypadalo to, jako by celé moře světélkovalo, a skutečně tomu tak bylo.
„Vida, kapitán dal uvést do chodu mezonové osvětlení,“ prohodil Olaf. „Čeká nerovné dno. To je rozdíl proti světlometům potápěčů z minulého století, nemyslíš? Ti chudáci viděli sotva na několik metrů, kdežto náš rozhled je téměř neomezený.“ „Poněvadž světélkuje voda sama účinkem mezonů,“ řekl Vít. „Je to Čerenkovovo záření, které tehdy už znali, ale nemohli ho využít k osvětlování mořských hlubin, protože měli jen velmi slabé zdroje mezonů a nedovedli mezony usměrnit. Náš atomový urychlovač nám jich vyrábí dostatek. Podívej se, co je to tamhle za podivný útvar, Olafe!“ Ukázal rukou k temnému, ostře ohraničenému stínu, který náhle vyvstal přímo před nimi, po pravém boku ponorky, ve vzdálenosti necelých sto metrů.
„Skála, ale podivná skála: má nahoře plošinu docela rovnou a na ní leží nějaké dlouhé balvany,“ řekl Olaf. Skála zřejmě zajímala velitele ponorky, neboť zarazil sestup a dal uvést do chodu nosné šrouby a hnací šroub. Loď Pierre Curie se pomalu blížila k temnému útvaru. O chvíli později se zastavila přímo proti plošině ve vzdálenosti sotva desíti metrů. Užaslým mladým mužům se naskytl pohled na změť trosek dlouhých bělavých sloupů a zurážených hlavic, tesaných do pravidelných útvarů. Mírné chvění ponorky ohlásilo, že kapitán dal opět uvést do chodu hnací šroub, aby ji udržel na jednom místě.