Stalo se to v třicátý první den práce, v okamžiku, kdy Měsíc dospěl do úplňku. Vrtali poslední kilometr, po něm chtěli už spustit na dno šachty dlouhý ocelový válec s časovanou atomovou výbušninou.
V okamžiku, kdy Měsíc procházel nejvyšším bodem svého oblouku; který opisoval nad oceánem, zaútočila slapová vlna tekuté lávy s největší silou na porušené mořské dno. Tenká vrstva čediče praskla jako mýdlová bublina, láva, puzená vysokým tlakem, vystoupila ohromnou rychlostí šachtou, vymrštila těžký vrták i lano, dlouhé dvacet kilometrů, proti ponorce, roztříštila ji na kusy, vyrazila sloupem vysokým mnoho desítek metrů z ústí šachty a začala se mohutnými proudy rozlévat po dně oceánu. Voda syčela a měnila se v páru, která stoupala až k hladině, prorazila ji a zahalila moře hustou neproniknutelnou clonou v rozsahu mnoha kilometrů. V tu chvíli, jako by někdo byl otevřel pojistný ventil, poklesla činnost všech atlantských sopek v celém severojižním pásmu od ostrova Jana Mayena až k ostrovu Goughovu.
O katastrofě, ke které došlo na dně oceánu, dověděl se svět okamžitě Pierre Curie byl totiž ve stálém styku s vědeckou základnou a všechna pozorování, všechny výpočty byly z něho plynule přenášeny rádiem na základnu. Rádio umlklo uprostřed věty a už se neozvalo. Kromě toho byl tu přímý svědek katastrofy, nákladní loď Vineyard, plující s nákladem chilského ledku z Jižní Ameriky do Anglie.
V okamžiku, kdy došlo k výbuchu, míjela rádiovou bóji ve vzdálenosti sotva půl míle a hlídka pozorovala triedrem její signální praporec.
V příští vteřině však už nespatřila nic, neboť husté oblaky páry, které vyrazily z hladiny, zahalily celý obzor.
Loď sama pocítila podmořský výbuch a zakolísala od přídě až k zádi pod náporem silných vln rozbouřeného moře. Hlídkový důstojník dal ihned do strojovny povel k zastavení lodi. Všichni si okamžitě uvědomili, co se asi přihodilo hluboko pod nimi, na dně oceánu, vždyť celý svět sledoval s napětím odvážné dílo lodi Pierre Curie, první krok k záchraně lidstva. Trvalo přes hodinu, než se obzor vyjasnil natolik, že bylo možno zahájit pátrání.
Signální bóje zmizela, ale nikdo také neočekával, že ji znovu spatří. Podivné však bylo, že nenašli žádnou trosku, ačkoli pátrali v širokém okruhu. Marně křižovali celé dvě hodiny nad místem katastrofy; na utišeném moři, zrýhovaném jen nízkými dlouhými vlnami, neplula ani tříska. „To by v tom byl čert, abychom něco nenašli!“ prohlásil kapitán, umíněný starý Skot od ústí řeky Tweedu, John Macfarlane. Pojal nezvratný úmysl, že se odtud nehne, dokud něco nevyloví. Jen této jeho umíněnosti děkoval Olaf Nielsep za záchranu života, neboť letadla, která se objevila v celé eskadře za tři hodiny po katastrofě, nebyla s to objevit při svém rychlém pohybu trosky, v nichž byl uzavřen a které se barvou téměř nelišily od šedé plochy oceánu.
Právě před výbuchem dostal Nielsen rozkaz zkontrolovat práci lodní hlídky, která měla za úkol vyčistit a náležitě promazat všechna ložiska hřídele, přenášejícího pohyb elektromotoru na hnací šroub.
Procházel prázdnou komorou a podle návyku pečlivě uzavřel za sebou dvojité dveře, když do ní vstoupil. Tato přesná dbalost předpisů mu zachránila život. Ačkoli ubohá ponorka byla rozlámána mocným výbuchem na řadu kusů a na nespočetné drobnější trosky, komora, v které dlel mladý poručík, podivnou hříčkou náhody se uchovala v celku a oboje její dvojité dveře odolaly tlaku vody. A tak byl Olaf Nielsen jediným mužem, jenž přežil zkázu ponorky Pierre Curie. Při prudkém vzestupném pohybu lehké trosky k hladině narazil hlavou na nízký strop a pozbyl vědomí. Když potom opět procitl, trvalo mu hodně dlouho, než si uvědomil, co se přihodilo.
Kolem něho byla úplná tma a on sám ležel nepohodlně na boku v místě, kde se sbíhala podlaha komory s její boční stěnou. Pokusil se vstát, ale neudržel se na nohou při ustavičném houpavém pohybu trosky, kterou moře, rozvlněné ještě výbuchem, pohazovalo ze strany na stranu jako korkovou zátkou. Olafa bolela nesnesitelně hlava a tma kolem něho ho velmi skličovala. Nevěděl nic o osudu svých druhů, ale v tu chvíli na ně ani nemyslil. Tápal rukama kolem sebe a snažil se zjistit, zda do jeho úkrytu nevniká moře. Stěny byly úplně suché a to ho poněkud uklidnilo.
Hledal po kapsách a našel zavírací nůž. Seškrabal barvu ze stěny, která probíhala šikmo nad ním, a brzy do jeho trosky svitl malým okénkem den. Viděl, že komora leží téměř úplně na boku a že se obojí její dveře, umístěné proti sobě, noří nejméně z poloviny do vody. Nemělo smyslu pokoušet se je otevřít, aby se obnovil vzduch v komoře, moře by se vhrnulo dovnitř a jeho komora by klesala na dno oceánu, neboť rezistit bylo něco těžší než voda. Musí vystačit se vzduchem, který má. Rychle odhadoval, kolik ho asi je, a výpočet ho dosti uspokojil. Komora měla obsah asi dvaceti krychlových metrů a to musilo stačit nejméně na stejný počet hodin.
Ke katastrofě došlo časně zrána, a třebaže říjnový den nebyl příliš dlouhý, měla pomocná letadla, startující ze západní Francie, dosti času dospět na místo katastrofy dávno před západem slunce. Olaf se pokoušel vstát a rozhlédnout se okénkem, které si vyškrábal nad hlavou. Po jistém úsilí se mu to podařilo a udržel se i chvíli na nohou na šikmých stěnách, ale nic neviděl. Ačkoli se již vodní páry vzniklé výbuchem rozptýlily, zastíraly i nízké vlny rozhled z trosky, čnějící jen nepatrně nad hladinou.
Potom míjely dlouhé hodiny a pocit žízně se stával čím dál tím nesnesitelnější, avšak pomoc nepřicházela. Rezistit byl dokonalým izolátorem nejen tepla, ale i zvuku, a tak Olaf neslyšel hluk leteckých motorů nad oceánem a nemohl z něho čerpat duševní posilu. Denního světla začalo zvolna ubývat a také hodinky, které se při katastrofě nezastavily, hlásily poručíkovi, že již brzy nastane večer. A právě ve chvíli, kdy se začalo snášet šero nad oceán a kdy již přestal doufat v záchranu, spatřila jeho trosku bdělá hlídka Vineyardu ve vzdálenosti půl kabelu na pravoboku lodi. Čtvrt hodiny nato už v záři světlometů zvedl lodní jeřáb trosku s poručíkem na palubu.
LI WANGŮV ROŽEŇ
Promítací stěna se rozsvětlila v přestávce před dalším obrazem.
Jan se na chýlil k Petrovi, který seděl tiše, bez pohnutí. Spatřil v jeho očích potlačované slzy. Sevřel mu přátelsky rameno. „Měl bys Vítovi závidět,“ řekl účastně. „Měl nejkrásnější smrt, jakou si kdo může přát, položil život za záchranu celého lidstva!“ Petr beze slova přikývl. Jan má pravdu, přemýšlel, jeho prastrýc Vít Borský byl průkopníkem slavného zápasu o záchranu světa. Zahynul, avšak dílo, na němž spolupracoval, se zdařilo. A nejen v Atlantiku, kde potom jiné hlubinné ponorky pokračovaly v práci lodi Pierre Curie, ale i na dně Tichého oceánu. Ponorka D. I. Mendělejev úspěšně prorazila dno kurilského příkopu a za její první sondou následovaly další. Jiné ponorky zdolaly nebezpečí, které hrozilo pod ostatními tichomořskými příkopy. Za necelá dvě léta bylo navrtáno přes sto sond a jen jednou se opakoval tragický případ lodi Pierre Curie na ponorce Svante Arrhenius. Tentokrát však si nezachránil život ani jediný člen posádky.
Na to všechno myslel Petr a jeho pocit lítosti nad předčasnou smrtí Vítovou znenáhla mizel. Už jen prchavě se ozval při vzpomínce na poslední slova, která Vít pronesl, než sestoupil z paluby do ponorky: „Svět je krásný a život také!“ Petr se probral ze svého zadumání a začal naslouchat rozhovoru kamarádů. Přeli se o to, za jak dlouho by bylo došlo ke katastrofě, kdyby nebyly zasáhly hlubinné ponorky. Názory se různily a jeden z hochů dokonce mínil, že snad všechna ta ohromná práce byla zbytečná a že by k světovému výbuchu a k potopě po něm následující nebylo vůbec došlo. Petr si vzpomněl, že jeho otec dospěl kdysi k podobnému závěru. Připustil velkou sopečnou činnost — ta ostatně byla nepopiratelná —, ale nesouhlasil s teorií Jolyho, že dojde k poklesu pevnin do ohnivé propasti a k světové potopě. Sám se s ním o to několikrát přel; Málo se mu, že tento otcův názor snižuje hrdinství prastrýce Víta, a už z tohoto citového důvodu s ním nesouhlasil.