Chtěl se vmísit do diskuse svých druhů, ale pokračování filmu mu v tom zabránilo. Na stěně se objevila skalnatá jihoafrická krajina, pokrytá tu a tam zelenými plochami husté trávy, s ostrůvky neproniknutelných trnitých křovin a s ojedinělými nevysokými citlivkovými stromy, jejichž koruny se podobaly zvonům obráceným k nebi. Obraz se posunul dopředu a otevřel pohled na rozlehlý tábor s četnými buldozery, jeřáby a vrtnými stroji. Bylo tu vidět jen málo lidí, stroje nahrazovaly v té době už téměř úplně jejich práci. Nový záběr ukázal plot z dvojitého drátu, napjatého na lesklých izolátorech. Ohraničoval tábor v širokém okruhu, malé stádo slonů, které se k němu zvolna přiblížilo, spásajíc cestou vrcholky citlivek, záhy se přesvědčilo, že tyto tenké pavučiny, přehrazující jejich cestu, jsou vážnou překážkou, kterou není radno podceňovat. Starý mohutný samec s nalomeným klem a s potměšile se blyštícíma očkama vztáhl pohrdavě chobot, aby si uvolnil cestu touto nicotnou závorou. Velká bílá tabule s klikatými blesky jej mohla varovat, kdyby její výstraze byl mohl porozumět. Ale obrovský tlustokožec ani neměl čas věnovat jí pozornost. Jeho dlouhý šedý pohyblivý chobot byl od drátu ještě hezky daleko, když šlehla klikatá fialová jiskra.
Slon vyrazil bolestný řev a ustoupil o krok. Jeho chobot visel jako ochrnutý a v místě, kde ho zasáhl elektrický oheň, černal se pruh spálené kůže. Stádo se nerozhodně zastavilo v uctivé vzdálenosti od drátů nabitých elektřinou a pohlíželo na svého vůdce. Ten se nemínil vzdát. Couvlo několik kroků a pak s krátkým zlostným zařváním vyrazil proti křehké hradbě. Setrvačnost rozběhu přenesla těžké tělo přes začarovaný kruh. Oba silné ocelové dráty praskly jako tenká nit, ale slon naplno zasažený elektrickým proudem napětí 5000 voltů zhroutil se mrtev hned za prolomenou hradbou. Stádo odpovědělo na jeho pád poděšeným řevem, déle však nečekalo. Sloni se podivuhodně obratně otočili a krátkým těžkým klusem opustili místo, kde zahynul jejich vůdce.
O několik minut později se přihnali k místu, kde ležel mrtvý obr, dva muži na motorkách. Jeden z nich byl malé postavy, žluté tváře a jako trnka černých, šikmých očí, druhý vysoký, kostnatý, s jasně rudým vlasem. Mluvili spolu podivnou směsí výrazů pocházejících z nejrůznějších jazyků, z které se počínala rodit světová řeč lili.
„Tohle bude pečeně, Li Wangu!“ prohlásil nadšeně rudovlasý dlouhán.
„Jedl jsi už někdy v životě smažené telecí nožičky, kamaráde? Jestli ano, tak tohle je ještě desetkrát lepší. Sloní tlapy pečené na rožni! A což teprve chobot! Dal bych za to všechna jídla na světě!“
„Je to stejně dobré jako malý vykrmený tlustý pes?“ tázal se dychtivě Číňan, který se při jeho nadšené chvále sloní pochoutky mlsně olizoval.
„Brrr, pečený pes, máš ty nápady!“ otřásl se nechutí jeho druh Irčan Paddy O'Moore.
„Kdo nejedl vykrmeného pečeného psa, neví, co je dobrého!“ tvrdil v pevné víře Li Wang. Za tohoto rozhovoru si oba natáhli tlusté kožené rukavice, vyložené izolační hmotou z pružného plastiku, a dali se do práce. Velkými kleštěmi záhy spojili přetržené dráty a spoj utužili řádným sletováním.
„Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně Paddy, když uložili všechny nástroje do příruční kabely, připevněné k rámu motorky.
„Ale ty dobré věci tu nenecháme, viď?“ ujišťoval se Li Wang. Ukázal na mrtvého tlustokožce.
„Jsi ty ale chytrá hlavička, Li Wangu!“ posmíval se Paddy. „Rozum dá, že je tady nenecháme. Pro koho, pro hyeny a šakaly? Supi se už beztak začínají sletovat!“ Ukázal k nebi, kde podobni černým tečkám pomalu kroužili bystroocí ptáci, zdravotní policie afrických pustin, rychle odstraňující zdechliny. Montéři nebyli k takové práci vyzbrojeni, a proto je stálo trochu námahy velkým zavírákem Paddyho O'Moora odříznout mohutné konce sloních končetin a chobot.
Zabalili svou kořist do trávy, přivázali ohromný ranec k Číňanově motorce a ujížděli do tábora.
Vedoucí inženýr Nor Bjerkness vyslechl se zájmem jejich hlášení.
„Sloní stádo na úpatí Dračích hor, kdo by to byl před sto lety řekl?“ pravil. „Už koncem devatenáctého století byli v Kapsku vyhubeni a stáhli se daleko na sever, až skoro k veliké řece Zambezi. Stačilo, že je pár desítek let nikdo nepronásledoval a vrátili se zase na jih. Doufejme, že nám nebudou už trhat elektrickou hradbu z drátů. Jsou chytří a mají svoje vlastní zpravodajství. Tohleto stádo jistě uvědomí zakrátko všechny své druhy v okruhu sta mil o nebezpečí, které na ně číhá v těch tenkých drátech.“
Přijal s úsměvem návrh Paddyho na táborák s pečenými sloními tlapami. „Mohli bychom jím oslavit desátý kilometr náčelníku,“ navrhoval ryšavý Irčan. Inženýr zvážněl. „Hrom aby do desátého kilometru, Paddy!“ řekl mrzutě. „Už dva dny se pohybujeme v tak tvrdé skále, že jsme za tu dobu zlámali víc vrtáků než za celé dva předchozí týdny. Půjde-li to takhle dále, budeme muset zastavit práci, dokud nám nedojdou náhradní vrtáky z Kapského Města. Dnes asi desátý kilometr sotva dotáhneme!“ Při pohledu na zklamaný obličej Li Wanga neubránil se úsměvu. „Paddy má pravdu, tvrdí-li, že se téhle pochoutce nic nevyrovná,“ pravil. „Jedl jsem v Číně tvého vykrmeného tlustého psa, Li Wangu, a uznávám, že je to znamenitý pokrm, ale sloní chobot je přece jen o hezkých pár procent lepší. Nic si z toho nedělej, že ho dnes neochutnáš, Pitt ho dá do lednice a o nic nepřijdeš. Zítra nebo pozítří bude stejně dobrý jako dnes!“ Číňan se zatvářil mrzutě, ale neodporoval. Odevzdali sloní maso kuchaři Pittovi a odešli za svou prací. Posádka Bjerknessova tábora byla nečetná. Skládala se z tuctu mechaniků a montérů, dvou inženýrů, černého kaferského kuchaře Pitta a tří pomocných zaměstnanců.
Pocházela většinou z mezinárodního sboru Vrtné služby, jen inženýr Van Wlyck a kuchař byli místní jihoafričtí usedlíci. Takových táborů jako jejich bylo v oné době několik tisíc. Byly roztroušeny po celé zeměkouli, od severního pobřeží Ellesmerovy země až pod jižní pól, od Skalistých hor a Kordiller až po Nový Zéland. Vznikly jako přirozený důsledek určité etapy civilizačního vývoje, jejíž počátek tvořily hlubinné oceánské vrty.
Začalo se s vrty, které měly jen půl metru v průměru, ale dosahovaly už znamenitých hloubek 25 až 30 kilometrů. Technika vrtů se stále zdokonalovala a v několika letech se podařilo rozšířit průměr vrtné šachty na jeden metr a pak i na půldruhého metru. Tehdy přišlo několik geofyziků současně na nápad nahradit hlubinnými šachtami atomovou energii, jejíž zásoby surovin byly tak neočekávaně ztenčeny katastrofou na pobřeží jihopolární pevniny. Skutečně také v hlubinných studnách se skrývaly nepřeberné zásoby tepelné energie, pocházející z radioaktivního záření. Stoupání teploty s hloubkou bylo podle povahy horniny velmi rozdílné, teplota na dně šachty 25 km hluboké však nikdy nebyla nižší než 1000 stupňů Celsia. Časté byly i případy, kdy dosahovala dvojnásobných hodnot.