Tato podivná příhoda zapůsobila na Li Wanga tak mocně, že zapomněl na všechnu opatrnost a vyburcoval celý tábor. O chvíli později se tísnili všichni — vyjma hlídku u stroje — kolem jeho zničeného rožně. Byl už nadobro vychladlý a šel z ruky do ruky.
„To je nesmysl, tahle ocel taje až při patnácti stech stupních a Li Wangova hranice mohla dát stěží sedm set,“ prohlásil inženýr Bjerkness.
„Nesmysl to je, ale přesto ocel roztála, to nemůžete popřít,“ poznamenal Van Wlyck. Dlouho nad tou záhadou debatovali, až nakonec Bjerkness rozhodl, že je nejvyšší čas dospat zbytek noci a že se ráno budou zabývat celou věcí znova. Neobyčejná příhoda uchránila Li Wanga před pokáráním a brzy nato spali všichni, i Li Wang, kromě Bjerknesse. Vytušil záhadu ještě dříve než nebe nad Dračími horami svitlo novým dnem.
Rychle se umyl a oblékl a vyšel potom k místu, kde si Li Wang hodlal připravit svou noční pochoutku. Ze skladiště si vzal ocelovou tyč, přesně takovou, jako byl Číňanův rožeň. Kromě ní nesl s sebou ještě ampérmetr, izolovaný kabel a malou krychli z polystyrénu, izolační plastické hmoty. Tyč položil přesně do stejné polohy, v jaké ji umístil v noci Li Wang, takže se jedním koncem opírala o hromádku drobného šedozeleného kamene, druhý konec pak podložil polystyrénovou krychlí a omotal jej obnaženým koncem měděného vodivého drátu, jehož druhý konec utáhl do jedné svorky ampérmetru. Druhou svorku měřicího přístroje spojil vodivě se zemí a nato stiskl knoflík, kterým se přístroj uváděl v činnost. Ručička ampérmetru ihned opustila nulu, na které tkvěla, a pomalu se pohybovala k číslu 20, na němž se po krátkém kolísání ustálila. Ocelovou tyčí probíhal proud s intenzitou dvaceti ampérů a po malé chvíli z ní začalo stoupat teplo, svědčící o tom, že se v ní elektrická energie mění v tepelnou.
Bylo tomu přesně tak, jak to za bezesné noci vytušil! Vzal prázdnou bedničku bez víka a přiklopil jí hromádku kamene, aby na ni nepadalo denní světlo. Ručička ampérmetru se začala pomalu vracet k nule. Potom přístroj vypnul a ručička klesla úplně na nulu. Odstranil všechno a zvedl z malé hromady kousek kamene. Byl zelenošedý s ostrými krystalickými hranami a připomínal křemen, který byl nějakým způsobem zbarven. Věděl přesně, co má v ruce, polovodič podivuhodných vlastností, překonávající vše, co až dosud věda znala.
V tomto nepatrném úlomku existovala nesmírná spousta elektronů natolik uvolněných od atomových jader, že nepatrný impuls zvenčí je stačil vyloučit v tak hustém sledu, že vznikl elektrický proud s intenzitou mnoha ampérů. Tím impulsem mohl být světelný paprsek nebo i neviditelný paprsek beta radioaktivního záření.
U snídaně hovořil o svém objevu s Van Wlyckem. Rozpomínali se na první počátky výzkumu polovodičů, od nichž uplynulo už tolik let. Zájem fyziků se soustřeďoval v polovině dvacátého století na germanium, křemík a antimonid hliníku. U všech těchto tří látek našli uvolněné elektrony schopné vytvořit elektrický proud, avšak jen s velmi slabou intenzitou. Teoreticky však měly tyto polovodiče umožnit až třiceti procentní využití sluneční energie. Už v polovině dvacátého století se snilo o „kapesních elektrárnách“, v nichž miniaturní blok polovodiče bude pod účinkem paprsků beta radioaktivního stroncia uvolňovat elektrický proud vysoké intenzity. Ale praktické pokusy vedly jen k mizivě malému výtěžku milióntiny wattu! Ani v dalších letech se nedosáhlo podstatného pokroku, ačkoli se podařilo za vysokého tlaku a teploty pěti tisíc stupňů vyrobit zvláštní taveninu skládající se ze všech tří uvedených látek. Křemíku bylo nejvíc a tvořil základní hmotu, která skutečně poskytla elektrické proudy překvapující intenzity, blížící se snům fyziků z roku 1950. Ale výroba této podivuhodné hmoty byla tak nákladná, že vyžadovala mnohem víc energie, než byla hmota potom s to dodat.
„Zdá se, že nám tu příroda ušetřila práci a že ve své podzemní dílně vyrobila polovodič úžasných vlastností,“ podotkl Van Wlyck.
Bjerkness rychle něco počítal pomocí malého otáčivého logaritmického pravítka. „Myslíte, že by se na to bylo přišlo nebýt Li Wangovy mlsnosti?“
Bjerkness k němu roztržitě vzhlédl od svých výpočtů. „Co to říkáte? Ach tak! Jistě by se na to bylo přišlo, náhoda může objevy jen uspíšit, mají svoji zákonitost a ta na náhodě nezávisí. Nezapomeňte, že nerosty ze všech hlubinných vrtů se zkoumají po všech stránkách. Zdá se, že náš nález je první toho druhu. Pošlu jej hned přes Durban do Káhiry k chemickému a mineralogickému rozboru, ačkoli se dá tušit, co v něm asi je. V podstatě to bude krystalický křemík, který na povrchu nikdy nenajdeme, se stopami jemně rozptýleného germania a antimonidu hliníku nebo snad ještě nějakých dalších prvků a sloučenin. Co zaráží, je úžasné množství volných elektronů, které úplně připomínají umělou látku, vyrobenou s takovou potíží a s tak velkým nákladem v laboratoři. Zdá se, že je ve zdejším vrtu v hojnosti.“
„Příroda vždy pracuje s nadbytkem,“ přerušil ho Van Wlyck. Bjerkness netrpělivě mávl rukou. „Podívejte se jen na tenhle hrubý první výpočet!“ Podal inženýrovi přes stůl hustě popsaný papír.
„Je-li tento výpočet správný, bude jediný gram nerostu dodávat po celou minutu proud elektřiny s intenzitou jednoho sta ampérů, ozáříte-li jej čímkoli a umístíte-li jej do vodivého proudokruhu!“ Van Wlyck přelétl výpočet jediným pohledem a přikývl. „Otázka je, kolik té báječné látky vrt v sobě chová a najde-li se také jinde,“ podotkl.
Opustil barák a venku začal pátrat po vývrtech a po obdivuhodném nerostu, který Bjerkness, dobrý latinář, hned pokřtil podle hloubky, v níž byl nalezen, na penitin. Zjistil, že na něj narazili těsně před desátým kilometrem a že leží roztroušen v přímém okolí baráků v objemu nejméně jednoho sta krychlových metrů. Rozpoznal se snadno od černošedé skvrnité žuly svou jednotnou šedozelenou barvou. Bjerkness dal neprodleně rozkaz k jeho zabezpečení na zvláštní skládce, nad kterou urychleně vztyčili ochranný kryt z plastické neprůhledné hmoty. Chtěl chránit penitin proti přístupu světla, o němž soudil, že zbytečně rozptyluje jeho volnou elektřinu. Pozdější pokusy Bjerknessův názor potvrdily.
Tak byl objeven nový úžasně bohatý zdroj energie, čerpané z hmoty tentokrát přímo v podobě energie elektrické. Pocházel z vnějšího lehkého obalu atomu, nikoli z jeho hutného jádra, jak se to dělo v atomových reaktorech. Vrt v Dračích horách nedospěl ani v pětadvacetikilometrové hloubce k spodní hranici penitinové vrstvy.
Byl sice zařízen podle původního plánu jako hlubinná šachta dodávající tepelnou energii, ale dříve než bylo jeho vybudování skončeno, poslala Světová technická rada do oblasti Dračích hor silný sbor odborníků s příslušnými stroji. Měli navrtat několik set úzkých pokusných sond, které postupovaly velmi rychle a jejichž účelem bylo zjistit rozsah penitinové sloje.
Výsledek předčil očekávání. Bylo zjištěno, že penitin se tu vyskytuje všude, v oblasti mající nejméně pět set čtverečních kilometrů, v hloubce od devíti do třiceti kilometrů. Jeho zásoby byly odhadnuty na několik tisíc krychlových kilometrů a na deset bilónů tun. Lidstvo tu mělo nesmírnou zásobu elektrické energie, kterou bylo možno uvolnit nejjednodušším způsobem na světě bez jakýchkoli nákladů.