Vystačí mu jistě p.a dlouhá staletí, tím spíše, že brzy nato byl na Ellesmerově zemi v severní polární oblasti ohlášen nový nález penitinu, který svým rozsahem nijak nestál pozadu za africkým ložiskem.
NOVÁ ZEMĚ
Do zšeřelé místnosti zazněl příjemný, klidný hlas komentátora.
Uváděl další část filmu.
Bylo zajímavé, že ačkoli si v polovině dvacátého století nejbystřejší teoretikové atomové fyziky lámali hlavu nad tajemstvím sil vládnoucím v atomovém jádře a ostatní svět očekával od jejich práce ráj na zemi, následující dvě století se vrátila od těžkého atomového jádra k jeho lehkému elektronickému obalu, a potom dokonce od atomu k molekule, která je svazkem dvou a více atomů. Kterýsi vtipný vědecký kritik to přirovnal k cestě od tisícikoňového elektromotoru k dětskému mlýnku, poháněnému vodou, a jeho příměr nebyl skutečně tak fantastický, jak se na prvý pohled zdálo. Ve skutečnosti atomové jádro všech těžších prvků představovalo nesmírný zdroj utajené energie, a v elektronech, téměř dvou tisíckrát lehčích, bylo této energie mnohem méně. A přesto penitin, který ochotně elektrony uvolňoval, zásobil lidstvo ohromnou a téměř nevyčerpatelnou energií. Pouhý kilogram této podivuhodné hmoty postačil k mnohahodinovému pohonu velmi výkonného elektromotoru.
Podobný rozdíl, třebaže značně menší, je mezi vazbou částic atomového jádra a mezi vazbou atomů v molekule. Síly poutající atomy do molekulárního celku jsou neobyčejně malé proti silám, které poutají dohromady stavební kameny atomového jádra, protony a neutrony. A přesto tyto síly dodávaly hmotě nesmírné odolnosti vůči všem útokům, které člověk proti ní vedl. I v nejjednodušších případech, kdy se lidé snažili jen o změnu skupenství hmoty, musili vynaložit veliké úsilí, aby dosáhli cíle. Když šlo o to, změnit pevné skupenství vody v kapalné, to jest roztavit led, bylo nutno dodat každému gramu ledu velké množství tepelné energie, plných osmdesát kalorií. Ještě nákladnější byla změna kapalného skupenství ve skupenství plynné, výroba páry z tekuté vody, tu přišel každý gram páry téměř na pět set kalorií!
Za těchto okolností zůstávaly všechny veliké plány na přetváření přírody ve světovém měřítku pouhým snem spisovatelů vědeckofantastických románů. Nebylo prostě žádné schůdné cesty, kterou by byli mohli lidé nastoupit a která by je byla dovedla k roztavení polárních ledovců, k zúrodnění neplodných pouští, jako byla Sahara, Gobi a australské vnitrozemí, a k vysušení zbytečně velikých oceánů.
A přece potřeba nové orné půdy byla čím dále tím naléhavější. Ve světě, z něhož vymizely války, hlad a většina nemocí, hlavní překážky. rozvoje lidstva, počet obyvatel rychle rostl. Z půltřetí miliardy, kterou měl v polovině dvacátého století, stoupl brzy již na pět miliard a očekávalo se, že se toto číslo za necelých sto let zdvojnásobí.
I když se podařilo neobyčejně zvýšit rostlinnou produkci především tím, že věda stále zvyšovala procenta sluneční energie využitá k tvorbě rostlinné hmoty, zdála se již dosti blízká budoucnost hrozivou.
Volání „Chléb pro příští generace“ stalo se heslem dne, heslem stále naléhavějším a neúprosnějším, vybízejícím k úpornému zápasu s přírodou, k boji předem prohranému, neopatří-li pro něj věda nové zbraně.
Neočekávaný obrat v této situaci, která se stále přiostřovala, přinesl rok 2133. Jako každý rok sešla se 1. srpna Světová komise vědeckého plánování, aby rozdělila témata vědeckých úkolů pro příští rok. Fyzikálněchemická sekce plánovací komise omezila počet ročních úkolů na 222.
V tomto počtu byly zahrnuty úkoly z nejrůznějších fyzikálněchemických oborů, od termodynamiky až po radioaktivitu. Byly to úkoly různého teoretického i praktického významu a úkol nazvaný „výzkum rotační a vibrační energie jednoduchých molekul“ patřil rozhodně mezi méně významné. V diskusi nechyběly dokonce hlasy vyjadřující podiv nad tak starou a mnohokrát již přibranou tematikou a velké světové fyzikálněchemické ústavy, moskevský, leningradský, berlínský, pařížský, londýnský a newyorský, projevily naprostý nezájem o tento úkol. Zdálo se již, že bude škrtnut z programu výzkumu v příštím roce, když profesor Bartošek, vedoucí pražského fyzikálněchemického ústavu, projevil ochotu ujmout se ho.
Bylo zvykem, že se k řešení výzkumných úkolů vytvářely kolektivy složené z nejlepších odborníků celého světa, které potom rok i déle pracovaly v ústavu, jenž byl pověřen příslušným úkolem. Ale na otázku předsedy sekce, koho si bude přát ze zahraničních odborníků, odpověděl profesor Bartošek, že vystačí s vlastními pracovníky. Byl zkušený organizátor a znal dobře své lidi. Hned po poradě nadiktoval své sekretářce příslušné pokyny. „To je úkol jako stvořený pro doktora Klouzala,“ prohlásil.
Doktor Klouzal byl muž středních let, neobyčejně rozvážný v pohybech, řeči i práci. Přidělený úkol přijal s bručením, že je to zbytečná retrospektiva, že už to všechno dávno bylo vyřešeno, a po celé dvě hodiny se snažil dokázat svému představenému, že by mohl s takovým kolektivem trávit čas daleko užitečnější a nadějnější prací. Profesor Bartošek ho dlouho poslouchal, násilím krotil svůj vznětlivý temperament, až se konečně neudržel a vybuchl, že o úkolu bylo rozhodnuto v daleko odpovědnějším kolektivu, než je jejich ústav, a že je zbytečné o jeho závažnosti debatovat. Nato si Klouzal pohodlně vyklepal vyhaslou lulku do Bartoškova malého cigaretového popelníku z mořské lastury — čin, který Bartoška nepřestal zlobit za celá ta léta, co pracoval s Klouzalem —, rozvážně si lulku znovu nacpal, zapálil ji profesorovým elektrickým zapalovačem, pomalu vstal, povytáhl si kalhoty a neochotně prohlásil, že se tedy do toho dá. „A zapněte si, prosím vás, pás u pláště, chodíte jako utržený!“ domlouval mu profesor, když se jeho spolupracovník už obrátil k odchodu. Měl Klouzala rád a nadevše si cenil jeho poctivé práce, ale zlobily ho nekonečné a mnohdy bezúčelné debaty, které byl Klouzal kdykoliv ochoten zapřádat. O chvíli později se jeho rozmrzelost nadobro rozplynula a ochotně souhlasil, když Klouzal žádal, aby mu byl přidělen ještě aspirant Vzdorný.
„Půjde na to od lesa,“ usmál se. V tom se nemýlil. Klouzal po velmi důkladném studiu odborné literatury rozdělil dílčí úkoly a pustil se do práce opravdu od samých základů, počínajících rentgenovými spektry krystalických mřížek. „Odbočujete od tématu, v pevné mřížce může přece jít jen o kmity atomů kolem rovnovážných poloh, ne o rotaci a kmity molekul,“ připomenul mu jednoho dne Bartošek, ale vzápětí toho litoval. Klouzal mu přednesl tříhodinový výklad o vlastnostech hmoty, a když konečně odešel, odvolán k důležité poradě, jejíž počátek zdržel o celou hodinu, byl Bartošek po delší dobu neschopen práce. Potom už moudře upustil od dalších připomínek a ponechal Klouzalovi volnou ruku.
Každého jitra o osmé konával se pohovor, při němž doktor Klouzal rozdílel denní úkoly svým spolupracovníkům. Marek, tichý samotář, zpravidla se brzy vytratil s odůvodněním, že jeho teoretická práce je dlouhodobá a nevyžaduje právě nových dispozic, ale ostatní musili trpělivě vyslechnout důkladné pokyny vedoucího. Trojlístek mladých hochů, Vozka, Jarošek a Vzdorný, měl dobré nervy a nedal si kazit náladu podrobnými příkazy a připomínkami představeného.