Jinak tomu však bylo u doktorky Bajerové. Živá, povídavá, srdečná, velmi oblíbená v celém ústavě, pozbývala často trpělivosti při nekonečných úvahách Klouzalových, který byl jejím kolegou ze studií.
Občas zvedla odevzdaně oči ke stropu — což velmi rozčililo Klouzala, když ji při tom přistihl —, občas zatěkala pohledem k oknu a zalitovala, že jeho mléčnými tabulkami není nic vidět, nebo se zadívala na štíhlé Klouzalovy prsty pohrávající si ustavičně s lulkou, a uvažovala, pocházejí-li černé rámečky nehtů od tabáku, nebo od mazadel přístrojů, v jejichž útrobách se doktor Klouzal s nesmírnou zálibou vrtal.
„Myslím, že je toho pro dnešek dost, Jeníčku, a že to hoši jaksepatří všechno pochopili, co od nich chcete,“ prohlašovala tehdy, když Klouzal překročil míru její trpělivosti. Rázně se pak zvedla a tím býval pohovor zakončen. Přes tyto drobné nepříjemnosti, jimiž si koneckonců nikdo vážně nekazil náladu, šla práce dobře kupředu.
Klouzal se s bystrou intuicí upjal k velmi staré práci ruské fyzičky Arkadjevové o zbytkovém záření. Šlo o záření, jehož kmitočet ležel mezi kmitočtem molekul a Roentgenova záření. Byl to dávno opomíjený obor fyziky a Klouzal si umínil, že ústav musí vyrobit účinný generátor tohoto záření. Jím pak chtěl ovlivnit molekulární rotaci a vibraci a proniknout tak do jejího mechanismu.
Sestavení generátoru šlo poměrně rychle, zato snahy o zvýšení jeho účinnosti narážely na ustavičné potíže. Přesto se i tak podařilo dosáhnout významných změn v molekulárním spektru a Klouzal se radostně pochlubil svými snímky Bartoškovi. Sklidil zaslouženou pochvalu a zdržel Bartoška — k jeho velkému podivu — toho dne jen velmi málo. Spěchal, chtěl vyvést na procházku svou dcerušku, malou Jiřinku, a s neobvyklým chvatem udílel pokyny trojlístku mladých hochů. Měli udělat sérii nových snímků a vyvolat je, aby byly do rána suché, musí se hned ráno proměřovat.
Hoši ho poslouchali roztržitě, jen jedním uchem, poněvadž toho dne chystali v laboratoři malou oslavu. Vozka měl svátek — jmenoval se Jiří, ale všeobecně byl znám v laboratoři pod přezdívkou „roztržitý Božetěch“, kterou mu udělil Bartošek ve chvíli roztrpčení a v týž den kupodivu slavil narozeniny i aspirant Vzdorný. Doktorka Bajerová se zúčastnila, dalším hostem byla mladá a veselá laborantka Jana, která dovedla s hochy dobře zápolit, když natropili v laboratoři nepořádek, a jako šestý byl přizván z elektrochemického oddělení asistent Slíva, hudebník a znamenitý zpěvák.
Uloženou práci vykonali hoši pod dohledem doktorky Bajerové rychle a za stálého škádlenÍ. „Nenechávejte Božetěcha vyvolávat snímky, splete si vývojku s ustalovačem a ráno bude zle!“ radil zcela vážně aspirant Vzdorný. Vozka se jen útrpně usmál a odešel s Jankou, která mu měla pomáhat, do temné komory. Za chvíli nato volali doktorku Bajerovou, aby se šla podívat, jak krásné ostré čáry vyšly a jak jsou pěkně pošinuty na spektru, kde směs obyčejné a těžké vody byla ozářena generátorem zbytkových paprsků. „Jeníček bude mít ráno radost!“ prohlásila doktorka, když si prohlédla filmy proti ozářené ploše negatoskopu. „A teď zahájíme oslavu, chci být do osmi doma u synka!“ Odešli do veliké stinné laboratoře, kde pracovali s generátorem, a rozsadili se na laboratorních židličkách. Janka roznášela obložené chlebíčky, Vzdorný naléval do kádinek červené víno a Slíva ladil kytaru. Vozka sáhl do kapsy laboratorního pláště, vytáhl z něho balíček vaty a s něžnou péčí z něho vyprostil malý lesklý krystal. Vzdorný šťouchl loktem Jaroška a ten významně mrkl na ostatní. Všichni se tvářili, jako by nic nezpozorovali, a Božetěch Vozka už otvíral ústa, aby je upozornil na výsledek své noční práce, ale potom si to rozmyslil a položil krystal opatrně za sebe na polici, na které stál generátor zbytkových paprsků. V tu chvíli se Janka postavila vedle něho a nedbale se opřela o polici. Byla tak daleko od krystalu, že na něj nemohla dosáhnout, pomohla si však dlouhou pinzetou, kterou vytáhla z náprsní kapsy laboratorního pláště. Slíva zanotoval příjemným barytonem árii o kvítku z Carmen a upoutal pozornost malého kroužku. Janka se tiše nahnula za Vozkovými zády, uchopila krystal do hrotů pinzety, opatrně jej nadzvedla, potom sňala levičkou víko z přístroje a pomaloučku pustila krystal do jeho útrob. To všechno trvalo jen několik vteřin a nikdo si toho nepovšiml kromě aspiranta, který se na Janku vesele zašklebil.
Vozka se roztržitě napil vína a potom po paměti stavěl kádinku za sebe na polici. Janka mu vzala tenkostěnnou nádobku, zpola ještě naplněnou vínem, z ruky, aby prý zase něco nerozbil, a postavila ji na malý otáčivý stolek přístroje, na nějž se stavěla nádobka s ozařovaným roztokem. V tu chvíli dokončil Slíva svou árii, prohlásil, že zpěváci jsou v nevýhodě, protože zatímco zpívají, ostatní jim snědí chlebíčky a vypijí všechno víno, a odložil kytaru na polici s přístroji.
Ani on, ani nikdo z ostatních si nepovšiml, že ji pokládá na malou polystyrénovou destičku, na které byl připevněn klíč, uvádějící generátor zbytkového záření do chodu.
Pozornost společnosti upoutal Vozka, který se s nadšením a trochou chlouby rozpovídalo své noční soukromé práci. Byl vášnivým čtenářem různých technických časopisů a stále něco vyráběl podle jejich návodů. Teď právě se horlivě pustil do konstrukce kapesní vysílačky a vyráběl do ní umělé krystaly, nahrazující elektronky.
„To je toho!“ dusil jeho chloubu Vzdorný. „Krystalové vysílače jsou stará veteš z poslední války. A tak velký krystal, jak to líčíš, Jirko, ani nejde vyrobit!“ Vozka vzplanul a začal nesouvisle a vášnivě dokazovat, že nelže a že jim to ostatně předvede. Vjel rukou do kapsy, ale vytáhl ji prázdnou. Pak se rozpomenul, že už krystal před chvílí vyndal a položil za sebe na polici. Marně však jej hledal a obrátil se rozhořčeně k Jance, která ho sledovala veselým potutelným pohledem.
„Janka krystal schovala!“ zvolal rozhořčeně. Ale Janka se urputně bránila. Stojí stále na stejném místě a tak daleko od místa, kde měl krystal ležet, že na něj nemohla dosáhnout. Doktorka Bajerová dosvědčila, že se Janka vůbec nepřiblížila k místu, jež Vozka označoval, a Jarošek její slova potvrdil. „Ale to přece není možné, vím docela dobře, že jsem ho právě sem položil,“ tvrdil urputně Vozka, ukazuje na místo nedaleko stavěcího šroubu generátoru. „Tady krystal ležel a nikde jinde!“
„A tady já stojím celou tu dobu, co si sem Jirka sedl!“ bránila se Janka. „Asi se ti to jenom zdálo, že jsi takový krystal vyrobil, Božetěchu!“ přesvědčoval ho Vzdorný.
„Nedej si kazit náladu nějakým hloupým snem a připij si s námi na svůj svátek a na mé narozeniny!“ Zvedl smířlivě nádobku s vínem do výše a stále ještě se ošívající Jirka sáhl po skleničce. Pozvedl ji Už napolo k ústům, když se náhle v úžasu zarazil.
„To přestává všechno!“ vybuchl. „Nejenže mi schováte můj krystal a pak si ještě ze mne tropíte žerty, že se mi to všechno zdálo, ale tady mi ještě k tomu někdo vypil moje víno!“ Rozhořčeně nastavoval Vzdornému prázdnou kádinku.
„Ty jsi blázen a roztržitý Božetěch, Jirko!“ zlobil se Vzdorný. „Kdo by ti vypíjel tvoje víno, když je ho tady ještě moře? Ukaž tu svou nádobu!“ Vzal do ruky Jirkovu kádinku a držel ji proti ostrému světlu zapadajícího slunce. „Samozřejmě že je to tak, jak jsem si myslil,“ pravil vítězně.