„Jirka nejenže žádné víno neměl, ale ještě ke všemu popadl někde špinavou kádinku, podívejte se na ten šedý prášek, který leží na dně! Kdybys nebyl aspoň líný a kádinku si pořádně vymyl, abychom ti do ní mohli nalít!“ Všichni se smáli vyjma Jirku, který se marně bránil a zapřísahal, že měl kádinku čistou, a že z ní dokonce už pil.
„Kdyby to bylo pravda, tak bys byl špatný kamarád!“ řekl Vzdorný přísně. „S pitím se má počkat až do přípitku oslavencům!“ Bajerová zakončila malou rozmíšku tím, že přinesla novou čistou kádinku, do které Janka nalila Jirkovi víno, a zatímco Slíva zanotoval oslavnou píseň, připíjelo se na zdraví a věčné přátelství. Hodnou chvíli potom seděl ještě Jirka zadumán. Nemohl si vysvětlit ztracený krystal a vypité víno, ale ponenáhlu byl získán veselou náladou ostatních. Než se rozcházeli, byl už v tak dobré míře, že Janka měla malou práci, když mu potají vpouštěla krystal do té kapsy jeho laboratorního pláště, o které věděla, že jí nikdy nepoužívá.
Ranní rozhovor u doktora Klouzala probíhal velmi příjemně.
Klouzal měl takovou radost ze snímků, že zapomněl na obvyklá důkladná kázání o všem, co mělo být uděláno a uděláno nebylo, a o nutnosti zrychlit tempo práce. Bajerovou to povzbudilo k vyprávění některých veselých zážitků ze včerejší oslavy. Od Janky se už dověděla, jak tomu bylo ve skutečnosti s krystalem, a prodloužená tvář Jirkova vzbudila nový smích jeho včerejších společníků.
„Vždyť jsem to věděl, že se mi to o tom krystalu nezdálo,“ prohlašoval Jirka. „Však to Janka ode mne ještě slízne,“ vyhrožoval. Doktorku Bajerovou překvapila pozornost, jakou Klouzal věnoval vyprávění o Vozkově vině. Dal si celý příběh opakovat znovu a měl potom ještě tolik dotazů, že unavená doktorka krátce prohlásila, ať se jde na to podívat do laboratoře, že tam mohou celou historii zrekonstruovat. Klouzal uposlechl. Nacpal si a zapálil lulku, na kterou předtím úplně zapomněl, a potom stál před generátorem zbytkového záření a dal si zavolat Janku — přišla s provinilým výrazem, očekávajíc výtopek — a Slívu a trval na tom, aby Slíva přinesl také kytaru, kterou měl včera.
„Ale potká-li mě Bartošek s kytarou, dostanu vyhubováno, že se bavíme v pracovních hodinách!“ otálel asistent. Klouzal ho však umlčel prohlášením, že bere všechno na sebe. To, co předvídal Slíva, skutečně se také stalo. Bartošek ho potkal, když se vracel s kytarou, a byl do té míry udiven, že šel za ním do laboratoře. Tam jeho údiv ještě stoupl, když spatřil, jak doktor Klouzal rozmisťuje účastníky oslavy do přesně stejného postavení, jaké měli včera. Janka chyběla, ale právě se vracela s vítěznou tváří s prázdnou kádinkou v ruce. „To je ta první kádinka, kterou měl včera Jirka, našla jsem ji na polici, právě ji chtěla umývačka skla vyčistit,“ hlásila. Klouzal jí vytrhl nádobku z ruky a s velkým zájmem si ji prohlížel. Bajerová mezitím stručně seznámila Bartoška s příhodami včerejšího dne.
„Až se dost nadíváte na tu špínu na dně kádinky, povíte mi laskavě, co to tady pořádáte za představení, doktore!“ řekl Bartošek nevrle Klouzalovi. Ten se nedal rušit jeho slovy a s bohorovným klidem pokračoval v prohlídce tenké šedé vrstvy, která lpěla na dně nádobky. „Co byste řekl, že to je, profesore?“ obrátil se potom zdvořile a se širokým úsměvem na tváři k vedoucímu ústavu, podávaje mu kádinku. „Špinavá nádoba, která měla být v tuto dobu už dávno vyčištěna!“ odsekl Bartošek a odmítl podávanou kádinku. Úsměv na Klouzalově tváři se ještě rozšířil.
„To není obyčejná špína, pane profesore,“ prohlásil s určitostí.
„Kdybyste odpařil červené víno, dostal byste právě takovouhle usazeninu. A já vám teď ukážu, jak tahle usazenina vznikla. Dejte, Janko, krystal přesně do té polohy v generátoru, v jaké byl včera, a někdo ať přinese novou kádinku a trochu červeného vína!“ Víno naštěstí bylo po ruce od včerejšího dne, a tak ony rozkazy byly splněny v necelé minutě. Malý kruh velmi pozorných lidí se sevřel kolem přístroje, ale Klouzal je vyzval, aby trochu poodstoupili.
„Zřejmě se chystá nebezpečný pokus,“ podotkl kousavě Bartošek.
Klouzal se na něho zahleděl nepřítomným pohledem a v rozpacích se začal škrábat na hlavě. „Počkej,“ když byl vzrušen, každému tykal, „jakpak to vlastně včera bylo? Kdo z vás zapjal klíč generátoru?“ Jednohlasá odpověď zněla, že nikdo. „To není možné, někdo z vás se ho musil dotknout!“ trval na svém Klouzal. Ale všichni houževnatě zapírali. Bartošek už začal pozbývat trpělivosti a právě se chystal kolektiv rozpustit a poslat po denní práci, když Vzdorný vítězně vzkřikclass="underline"
„Už to mám, co tu není jako včera! Slíva nedržel kytaru v ruce, odložil ji na polici!“
„Dejte ji přesně tam, kde ležela včera, a vy všichni se dívejte na kádinku s vínem,“ velel vzrušeně Klouzal a k podivu všech mluvil tentokrát rychle a bez přerušování slov. Slíva váhavě uposlechl a položil kytaru na tenkou izolační destičku s klíčem. Sotva na ní nástroj spočinul, ozval se výkřik překvapení ze všech úst. Víno v kádince, stojící na stolku generátoru v místě, kam dopadalo zbytkové záření, zašumělo a v příštím okamžiku zmizelo. Zlomek vteřiny se ještě převaloval malý obláček páry v kádince, ale pak se rozplynul i ten. Kádinka tu stála prázdná, s čistými stěnami, jen na jejím dně lpěl šedavý prášek přesně stejný jako ten, který pokrýval dno včerejší Jirkovy kádinky. Klouzal opatrně obešel generátor a otevřením klíče přerušil přívod proudu do přístroje.
„Úžasné!“ vydechl Bartošek. „Přišli jste na báječnou věc, Klouzale, vy a váš kolektiv. Bylo to, jako kdyby byl někdo vylil víno na rozpálenou plotnu, tak rychle změnila jeho voda a alkohol skupenství. To, co zbylo, je trochu taninu a cukru, které byly ve víně rozpuštěny.“ Ještě dlouho potom seděli v Klouzalově pracovně a debatovali o výkladu podivného jevu. Byl to Klouzal, jenž navrhl pravděpodobné, a jak se později ukázalo, jediné správné vysvětlení. Krystal do určité míry usměrnil zbytkové paprsky a zesílil jejich intenzitu ve směru, v němž stála nádobka s vínem, ale jeho hlavní úloha byla v tom, že účinkem záření na jeho volné elektrony pozměnil kmitočet zbytkového záření.
Ten se vyrovnal s kmitočtem molekulárních vibrací v tekutině a výsledek byl přesně stejný, jaký nastává v akustice při takzvané rezonanci neboli souznění. Jsou-li blízko sebe dvě struny stejně naladěné a rozechvěje-li se jedna z nich, rozezvučí se samovolně účinkem jejích kmitů i struna druhá. Zazpívá-li se do prázdné sklenice tón, na nějž je naladěn vzdušný sloupec, vyplňující sklenici, sklenice se rozletí na kusy. Zde se kmitočet zbytkového záření upravil krystalem na stejnou hodnotu, jakou měl kmitočet molekul, a zesílil kmitání molekul natolik, že jeho energie převýšila soudržnost molekul v kapalině a molekuly se vypařily.
Provedli ihned předběžný hrubý výpočet a zjistili, že energie, kterou tu musili dodat na změnu skupenství kapalného v plynné, je nejméně o dva řády, to jest stokrát nižší, než kdyby k tomu byli použili tepla. Bartošek, jenž měl romantickou mysl a dovedl uvažovat dopředu, odhadl okamžitě nesmírný praktický dosah tohoto objevu.
Podařilo-li se s malým vynaložením energie proměnit kapalinu v páru, nedá jistě mnoho práce proměnit též pevné skupenství v kapalné, přinejmenším prvků a jednoduchých sloučenin. Roztavení polárních ledovců a vysušení nadbytečných ploch oceánů se stalo perspektivou blízké budoucnosti. Přát srdečně Klouzalovi a jeho kolektivu úspěch, jehož dosáhli, ale nemohl se ubránit trpkosti při vzpomínce, že žádný velký ústavo tento úkol nestál a že by jej byla Světová plánovací komise málem škrtla jako naprosto podřadný a málo významný. „Nu, teď na tom bude pracovat kdekdo,“ řekl a stiskl srdečně Klouzalovi ruku. „Doufám, že aspoň na vaše jméno se při tom nezapomene!“ Nemýlil se v obou směrech. Klouzal a jeho kolektiv dostali světovou cenu I. třídy v oboru fyzikální chemie za rok 2134.