O dva roky později vyjely už lodi s velkými „Klouzalovými rezonátory“ do grónské oblasti. Z piety byla jako první operační základna zvolena zátoka pod Ďáblovým mysem, kde před mnoha lety zahynula loď Henri Becquerel při pokusu roztavit ledovec teplem uvolněným z atomových jader. Předběžné pokusy, podniknuté na alpských ledovcích, dokázaly, že Klouzalovy rezonátory jsou s to splnit požadavky na ně kladené.
Zamontovali přístroje do vrtulníků, poháněných penitinovými elektromotory, a malá letecká eskadra se vznesla nad zátoku. Letěla pomalu a nízko nad rozlehlým ledovcem, z něhož začaly okamžitě stékat ohromné ručeje vody, jakmile byly Klouzalovy rezonátory uvedeny do chodu.
Za necelou půlhodinu nesmírná masa ledu zmizela a obnažila holou šedočernou skálu. Tím však ještě úloha letounů neskončila.
Inženýři, přítomní na jejich palubě, pozměnili kmitočet zbytkového záření a šedočerný povrch žuly začal pukat a drobit se pod účinkem paprsků. Neuplynuly ani dvě hodiny a holá skála se proměnila v rozloze několika set hektarů v úrodnou prsť bohatou na živec, oblíbený rostlinami, prsť jen čekala na zrno.
Bartošek s Klouzalovým kolektivem přihlíželi z paluby elektrické lodi J. A. Komenský úžasné příhodě, která se odehrávala před jejich očima. Klouzal, zachumlaný v šátku, na hlavě beranici, opíral se o hůl a držel mezi řídkými zuby vyhaslou lulku. Na tváři měl šťastný úsměv. Vzdorný, nyní už kandidát fyzikálněchemických věd, dobíral si Jirku Vozku:
„Vidíš, Božetěchu, nebýt tvé roztržitosti, tak tu ještě stál ledovec!“ Doktorka Bajerová a Janka se daly do smíchu, ale Jirka vrtěl rozpačitě hlavou.
„Nebýt doktora Klouzala!“ řekl upřímně a ve shodě s míněním všech. „Ten celou věc správně vysvětlil!“
„To je pravda,“ ozval se asistent Jarošek. „Nebýt doktora, byl jsi dodnes přesvědčen, že ti tehdy někdo to víno vypil!“ Smích malé skupiny přehlušil na okamžik skřípání lodních jeřábů, spouštějících na prám buldozery, které měly upravit na pobřeží cesty k nově získané půdě.
Tato část filmu hochy často rozesmála. Naplnila je také oprávněnou pýchou nad úspěchem práce jejich krajanů. „A tak všichni ti lidé žijí a nejsou ani tak příliš staří, něco přes sto let. Slyšel jsem to od otce,“ rozpomínal se Petr, syn vynikajícího geofyzika. Jan s nepřítomným pohledem přikývl. Děj, který se rozvíjel před jeho zraky, silně ho zaujal a vzbudil v něm na okamžik pochybnost, zda blízká minulost, vyplněná tak gigantickými pracemi, jaké film právě předváděl, není přece jen více hodna pozornosti než dávná století, o nichž s takovou zálibou čítal a přemýšlel. Usmál se při vzpomínce na otce, chirurga, a bratra, nukleárního inženýra. Co by asi tomu řekli, kdyby se jim přiznal k svému obdivu? Prohlašovali ho stále za nepraktického snílka, jenž je šťasten jen tehdy, může-li zvedat prach pokrývající děje dávných dob.
Roztavení grónského a antarktického ledovce a zúrodnění odkrytých skal bylo jen první etapou ohromného díla, které se začalo rozvíjet s objevem Klouzalových rezonátorů. Nová území se rychle osídlovala a hlubinné studny je v krátké době zaopatřily potřebnou energií. Na místech, kudy si kdysi k smrti unavená družina kapitána Scota razila cestu hlubokým sněhem k jižní točně, rostla zlatá kukuřice a jiné obilí z půdy proteplené ohromnou sítí potrubí, napojeného na energetické studny. Sotva bylo toto dílo pod severní točnou a kolem jižní točny skončeno, přikročil svět k novému, ještě daleko rozsáhlejšímu, které neobyčejně změnilo tvář zeměkoule.
Tentokrát šlo o vysušení oceánů do hloubky dvou a půl kilometru.
Světová technická rada rozpočetla trvání celého díla na padesát let, ale podařilo se splnit plán o celých deset let dříve. Dílo bylo hned zpočátku zahájeno v ohromném měřítku. Na všech šesti pevninách — Antarktis se stala šestým dílem světa, rovnocenným rozsahem i úrodou s Evropou — bylo založeno přes tisíc odpařovacích stanic, rozsetých po všech březích Atlantského a Tichého oceánu i po březích vnitrozemských moří, jako je Baltské, Středozemní a Černé. Na těchto stanicích nepracovali jen místní obyvatelé, nýbrž i cizinci. Již dlouho bylo zvykem, že Světový úřad práce rozmisťoval pracovníky podle toho, kam se sami hlásili. Vzhledem k velkému počtu pracovišť nebylo ani valně potřebí příliv přihlášek nějak usměrňovat nebo určení pracovníků měnit proti jejich přání, v průměru se poptávka vyrovnávala s potřebou.
Toto veliké promíchávání lidí různých jazyků neobyčejně přispělo k dalšímu vývoji světového jazyka „lingua universalis“ neboli liu, jak se mu zkráceně říkalo. Byly v něm zastoupeny nejvýraznější prvky nejrůznějších jazyků, světových i těch, jimiž mluvilo třeba jen několik set tisíc lidí. Záleželo na oblibě, které se slovu dostalo, aby se vžilo.
Zpočátku byl tento jazyk nebohatý na výrazy a od pracoviště k pracovišti se dosti lišil, ale záhy se ho zmocnili jazykovědci, sjednotili jej a upravili jeho jednoduchou mluvnici tak, že bylo možno vyjádřit jím vše a použít ho i jako jazyka literárního. Na všech pracovištích vznikaly jazykové kroužky, a poněvadž nová řeč skutečně byla stručná, jasná a výstižná a její mluvnice velmi prostá, učili se jí lidé rychle. Než skončilo „Velké vodní dílo“, jak byla tato etapa ve vývoji lidstva nazvána, stala se liu skutečným světovým jazykem, jímž se mluvilo všeobecně od pólu k pólu a od západoamerických břehů až po břehy východoasijské. Liu se také stala závěrečným kamenem, stmelujícím navždy jednotu lidstva.
Ve všech pěti tisících odpařovacích stanic byla zřízena gigantická čerpadla, poháněná penitinovými elektromotory, ženoucí mořskou vodu s výkonem mnoha tisíc litrů za vteřinu do veliké věžovité baterie Klouzalových rezonátorů. V nich se odpařovala a vodní pára byla zase srážena ve vodu — tentokrát už „sladkou“, říční, schopnou zavlažovat pole. Většinou byla vedena potrubími z plastické hmoty, dlouhými tisíce kilometrů, na místa, kde byly zakládány ohromné zavlažovací nádrže. Těmi místy byla Sahara, poušť Gobi a Kalahari a písčiny australského vnitrozemí. Menší část sladké vody byla elektricky rozkládána na kyslík a vodík, a oba tyto plyny byly hromaděny pod tlakem mnoha set atmosfér v silnostěnných válcích z plastické hmoty.
Po odpaření mořské vody zbylo velké množství solí, které v ní byly rozpuštěny, z každého krychlového metru vody se tak získalo průměrně 35 kg solí, převážně chlorid sodný a hořečnatý, síran hořečnatý a sodný a sloučeniny draselné. Byly to cenné látky pro chemický průmysl, a zejména hořčík se brzy nesmírně uplatnil při novém způsobu získávání energie z atomových jader, tento způsob byl mnohem vhodnější než starý, který čerpal energii z atomových jader uranu, plutonia a vodíku.
Odpařování mořské vody a jímání vzniklých produktů znamenalo jen část velkého vodního díla, které zásadně změnilo tvář zeměkoule.
Bylo nutno předem pomýšlet na skutečnost, že všechny dosavadní přístavy přestanou přístavy být, neučiní-li se přiměřená opatření.