Poněvadž Severní moře s mělkým průlivem La Manche a Svatojiřským bylo úplně vysušeno, přestal být Londýn jedním z největších světových přístavů. Týž osud stihl Leningrad, ježto Baltské moře zmizelo úplně. New York nebyl na tom o nic lépe; nový pruh země, sta kilometrů široký, který se zvolna vynořil z vod, odřízl ho od Atlantiku. A stejně tomu bylo na všech jiných pobřežích. Veliký problém zněl, co s loďstvem? Při neobyčejně vyspělé technice nečinilo rychlé zakládání nových přístavů nejmenších potíží, ale kam zatím uklidit lodi, které se ve většině případů nezbytně musily octnout na dně dosavadních přístavů, jakmile hladina moří klesne jen o několik desítek metrů?
Celá otázka byla předem pečlivě rozvážena podle podrobné mapy hloubek všech moří, která byla zvláště ještě k tomu účelu doplněna.
Tak se ukázalo, že Mexický záliv a Karibské moře, které spolu splývají, nebudou valně dotčeny snížením hladiny o 2500 metrů. Od východu jsou chráněny souvislým pásmem ostrovů, na ostatních stranách americkou pevninou. Loďstva celého světa zde našla dostatek místa a jejich přístup do všech moří byl usnadněn proražením dvou kanálů, z nichž jeden vedl mezi ostrovem Kubou a Haiti a druhý mezi Haiti a Portorikem. Tyto kanály byly stále prohlubovány tou měrou, jakou pokračovalo vysoušení oceánů. Když bylo „Velké vodní dílo“ skončeno, vznikly tu dva hluboké mořské kaňony, jejichž stěny, svislé jako zeď, zvedaly se místy až do výše 1800 metrů.
Před zahájením vysušovací akce zaujímala světová moře 71 procent povrchu zeměkoule a pevnina jen 29 procent, když dílo skončilo, zvětšila se pevnina víc než o polovinu a pokrývala téměř polovinu zemského povrchu. Atlantský oceán změnil svůj vzhled nejvíce, Tichý oceán s velkými hlubinami byl postižen značně méně. Středem Atlantiku se táhla nová řada velkých ostrovů. Měla tvar obrovského srpu s ostřím obráceným proti Starému světu a s držadlem zasahujícím téměř k jihopolární pevnině. Nejvyššími vrcholy tohoto nového souostroví se staly dosavadní ostrovy Azorské na severu a ostrov Tristan da Cunha na jihu. I ve východní části Atlantiku se vynořily některé ostrovy, jeden z nich, ležící nad rovníkem mezi střední částí nové pevniny a Afrikou, rovnal se rozlohou italskému poloostrovu.
K nejpronikavějším změnám tváře zeměkoule došlo na severu.
Baltské moře zmizelo úplně, Severní, Bílé, Karské a Barentsovo rovněž. Sibiřské a severoruské břehy postoupily vysoko na sever, místy až za 82. rovnoběžku, a nová pevnina pohltila všechny ostrovy východosibiřského a Nordenskjoldova moře, i Novou zemi, zemi Františka Josefa, Severní Zemi a Špicberky. Mocný pás nové země, místy širší než 1000 kilometrů, spojoval Skandinávský poloostrov s Grónskem. Pohltil Shetlandské ostrovy, Faerské ostrovy a veliký ostrov Island s jeho ledovci, sopkami a gejzíry a vybíhal na severu až nad bývalý ostrov Jan Mayen.
K stejně hlubokým zásahům došlo na americké straně. Zmizela rozsáhlá Hudsonova zátoka a Grónsko se všemi polárními ostrovy, které ležely severně od kanadských břehů, splynulo s americkou pevninou. Beringovo moře zmizelo rovněž a Asie byla spojena s Amerikou novou zemí, místy víc než 2000 kilometrů širokou. Tak se stala z hlubokého moře, oblévajícího severní točnu, veliká uzavřená vodní oblast, oddělená od zbytku Grónského moře hrází několik set kilometrů širokou, která spojovala Špicberky s bývalými severovýchodními břehy Grónska. Bylo plánem příštích desítiletí vysušit jak zbytek moře točnového, tak i Grónského. Na tomto díle se právě pracovalo.
V současné době zmizelo již Grónské moře téměř úplně, až na malé mořské pleso v jeho bývalém středu, a také kolem severního pólu se již vynořilo mořské dno. Nejpozději do dvaceti let splyne Starý svět s Novým a pevnina bude všude obklopovat severní pól. Lidstvo tak získá nových deset miliónů čtverečních kilometrů pevné země, kterou osídlí a zúrodní.
Je samozřejmé, že ani hluboká vnitrozemní moře Starého světa nezůstala beze změn. Černé moře se zmenšilo na polovinu a stalo se uzavřeným velkým mořským plesem jako Kaspické moře. Stejný osud postihl i Středozemní moře. Z jeho východní části zbyla jen malá jezera, hluboká tisíc až dva tisíce metrů. Zmizelo Egejské moře a Levantské moře, zmizelo moře Jaderské. Pevnina pohltila ostrovy Kypr, Rhodos a Krétu, Afrika splynula s Malou Asií, s řeckým poloostrovem a se Sicílií, a hluboké Jónské moře utvořilo veliké mořské pleso. Podobné pleso zbylo z Tyrhénského moře a ze západní části Středozemního moře, ohraničené Korsikou, Sardinií a Baleárami. Na místě, kde býval Gibraltarský průliv s dávnými britskými pevnostmi, které kdysi tolik popuzovaly španělský a marocký lid, spojoval čtyři sta kilometrů široký pruh země Afriku s Pyrenejským poloostrovem.
Tou měrou, jakou se rozšiřovaly břehy moří, bylo nutno prodlužovat říční toky a stále upravovat jejich ústí. Dolní toky řek získaly zcela novou podobu. Rýn uhýbal od svého starého ústí táhlým obloukem na západ, protékal bývalým průlivem La Manche a čtyři sta kilometrů jihozápadně od Brestu vléval se do východního Atlantiku.
Cestou přijímal Labe, které do něho ústilo umělým kanálem, Temži z pravé strany a Seinu z levé. Podobně byl upraven tok Visly, která byla uměle spojena s Odrou a společně s ní se vlévala umělým řečištěm do Labe. Tak tyto řeky, které dříve ústily do Baltského a Severního moře, odváděly nyní své vody přímo Atlantskému oceánu, délka rýnského řečiště vzrostla víc než dvojnásobně.
Mnohé řeky nebylo možno tolik prodloužit, aby dosáhly nových mořských břehů, ale nebylo toho potřebí a také by to nebylo přineslo žádný užitek. Byly mezi sebou velmi účelně propojeny sítí vhodně založených kanálů a ústily do vnitrozemských sladkovodních moří.
Nejvíce byla tato zásada uplatněna u velikých řek sibiřských, v nitru Sibiře vzniklo tehdy sladkovodní moře, které navrhoval už v polovině dvacátého století sovětský inženýr Davydov. Nebylo vždy možno splavnit řeky přirozeným spádem jejich koryt až k ústí do moře, ale pro vyspělou techniku to nebyla žádná překážka. Starý způsob splavňování řek vodními komorami byl opuštěn a výškové rozdíly na různých místech jejich toků se překonávaly ohromnými vodními zdvižemi. V podstatě tu šlo o plavební komoru pohyblivou ve svislém směru.
„Tohle všechno vlastně známe jaksepatří z učebnic a ze školního filmu, vždyť je to práce našeho století, a přesto to člověka znovu napne, když to tak všechno vidí rychle po sobě,“ prohlásil jeden z hochů, když tento obraz Vítězného pochodu skončil.
„Určitě!“ souhlasil horlivě Petr. „Já sám moc lituji, že jsem se narodil trochu pozdě a nemohl jsem se velkého vodního díla přímo zúčastnit. Představte si, co to bylo za projekty a jak si inženýři přišli na své! Tak třeba jen když se spojila Antarktida s Austrálií a s Novým Zélandem a Austrálie s Novou Guineou, se všemi Sundskými ostrovy, s Filipínami a s asijskou pevninou a když se stavěly dálnice od jižního pólu až skoro k severnímu. Jaká to musila být báječná práce! Ale teď se nic neděje. Leda by…,“ zarazil se a nedokončil.
„Co leda by, dopověz to!“ dotírali na něj všichni hoši s výjimkou Jana, který tušil, co má Petr na mysli. Ale Petr se ošíval a nechtěl prozradit, oč jde. „Snad čtete“ noviny a posloucháte rozhlas hoši, ne?“ vytáčel se. „Nech si ty své tajnosti, beztak nebudou stát za mnoho!“ horšil se jeden hoch.