„On má na mysli konferenci v Atlantiku, ale z té moc zajímavého nebude,“ řekl pohrdavě jiný hoch. Jan se tiše usmál. Jako hostitel hleděl zabránit hádce, která hrozila propuknout.
„Nechme toho zatím, hoši!“ pravil smířlivě. „Napijme se raději na dlouhé zdraví doktora Klouzala a jeho kolektivu! Zaslouží si to, vždyť z jejich skromné práce nakonec celé to obrovské vodní dílo vzniklo!“
„Ať žijí!“ volali nadšeně hoši a jejich sklenky, naplněné báječně vonící oranžádou, srazily se k srdečnému přípitku.
NEJMENŠÍ NEPŘÁTELÉ
„Teď jsme se vrátili zase hezky dozadu!“ prohlásil jeden hoch, když se začal odvíjet osmý obraz Vítězného pochodu.
„Ne tak příliš,“ řekl Jan. „Tohle je nějaká okrajová čtvrť Staré Prahy, podle domů asi z první poloviny dvacátého století.“ Hlasatel záhy potvrdil, že se nemýlil.
„Nač čekají ti lidé?“ podivoval se jeden hoch.
„Nač? Přece na trolej, nevidíš tabulku stanice a číslo trati?“ upozorňoval Petr.
„Aha!“ řekl hoch. „Ale trvalo jim to tehdy, než se dočkali!“
„A to ještě to film jistě zkracuje,“ soudil Petr. Hoši zvyklí na elektrobusy, jezdící v půlminutových přestávkách, se smáli.
„To měli lidé tehdy hodně času,“ soudil jeden z nich.
„Naopak!“ odporoval Jan. „Pracovali mnohem déle, než se pracuje dnes, práce zdaleka nebyla tak mechanizovaná a potřebné energie bylo mnohem méně. Také procento duševních pracovníků bylo mnohem nižší než dnes. Týden měl tehdy šestačtyřicet pracovních hodin a jen výjimečně v povoláních ohrožujících zdraví šestatřicet.“
„A dnes je dvacet hodin maximum!“ podotkl jeden chlapec a z jeho hlasu vyznívala soustrast s lidmi dvacátého století.
„Jen povinné maximum, vždyť hodně lidí pracuje ze záliby často mnohem déle,“ opravil ho Jan. Z promítací stěny se ozval dunivý rachot, který ustavičně sílil a nakonec zmohutněl tak, že si hoši, nezvyklí hluku, zacpávali uši.
Těžký nákladní automobil vjel do ulice a z jeho výfuku se valil hustý kouř spálených pohonných látek. Lidé čekající u staničního sloupku ustupovali k domům, ale sotva se rozptýlila kouřová clona, která zalehla širokou ulici, objevilo se nové auto a předchozí obraz se opakoval.
„V tomhle bych se udusil!“ prohlásil jeden hoch. „Psst, tiše, nepřerušujte hlasatele!“ napomínal Petr. „Je škoda, že náš film nedosáhl ještě takové dokonalosti, aby předvedl i pocity čichové,“ zněl slovní doprovod obrazu.
„Žádná škoda,“ mínil jeden hoch, který studoval chemickou větev patnáctiletky. „Tyhle spálené těžké uhlovodíky pekelně páchnou, to bychom odtud musili utéci. Chudáci, kteří v tomhle žili! Četl jsem někde, že když tenhle kouř z výfuku starých Dieselových motorů, používaných ve dvacátém století, vnikl do otevřeného vozu tramvaje, trvalo to hezkou chvíli, než se vůz vyvětral, ačkoli byl v pohybu a vzduch jím protahoval.“ Podobný výklad zazněl i z rozhlasu.
„Přesto bylo několik málo lidí, kteří tento ohavný dým Dieselových motorů dokonce vyhledávali a šli za ním,“ pokračoval hlasatel. Obraz ulice zmizel a objevil se uzavřený dvůr před garážÍ. Stál na něm velký nákladní vůz s motorem v chodu a hustá oblaka výfukového kouře se líně převalovala nad špatnou dlažbou. Občas se z nich vynořila postava mladého muže, který něco kutil kolem nevelkého přístroje; přístroj stál na dlažbě a dlouhý kabel jej spojoval s elektrickou zásuvkou umístěnou uvnitř garáže.
„Přístroj je v podstatě elektrický ventilátor, prohánějící výfukové plyny zvláštními roztoky, které je pohlcují,“ vysvětloval hlasatel.
„A muž, který se jím zabývá, je laborantem biochemického ústavu, kde se pracuje na výzkumu karcinogenních látek, to jest látek, které buď jsou přímo původci rakoviny, anebo přispívají k jejímu vzniku.
V polovině dvacátého století stála úmrtnost na rakovinu na druhém místě a zatlačila do pozadí tuberkulózu. Tehdy lidé zahájili úporný boj proti rakovině; boj trval téměř sto let, skončil však úplným vítězstvím vědy. Dnes patří tato hrozná choroba dávné minulosti stejně jako choroby ostatní. Pokud nedojde k nenapravitelným úrazům, umírají lidé jen konečným opotřebováním organismu a dožívají se průměrně sto padesáti let, jak to také plně odpovídá embryonálnímu vývoji člověka jako savce.“ Mezitím muž na obraze skončil nasávání páchnoucích plynů, složil své přístroje do kufříku a pomalu vlekl nemalé břemeno k tramvaji.
„Nedali mu na to ani vůz!“ podivoval se Petr.
„Neměli jich tehdy tolik jako my dnes a poháněli je benzínem, který byl dosti drahý, ne elektřinou, čerpanou z penitinu,“ vysvětloval Jan. Film zatím přeskočil nezajímavé dlouhé putování laborantovo s těžkým břemenem do výzkumného ústavu a otevřel pohled do chemické laboratoře s celým jejím složitým vybavením. Různé chemické procesy, které potom následovaly, vaření, destilování, filtrování, promývání a jiné zajímaly jen hocha z chemické větve patnáctiletky, ostatní se při nich trochu nudili. Film je zkrátil, jak to jen šlo, a rychle přešel k závěru celé dlouhé práce. Byla to malá skleněná lahvička, naplněná průzračnou kapalinou. Muž oděný v bílý laboratorní plášť, s gumovými tenkými rukavicemi na rukou, pořizoval snímek spektra této kapaliny, oddělené s takovou námahou a velkým vynaložením času z výfukových plynů Dieselova motoru. Nato posunul fotografickou desku tak, že se ve cloně spektrografu octla její neexponovaná část a zhotovil spektrum tekutiny, kterou vzal z lahvičky označené 3,4 benzpyren.Potom desku vyvolal a po vykoupání v tekoucí vodě vysušil. S velkým zájmem ji pak prohlížel proti mírně ozářené bílé matnici.
Na desce se ukázaly dva matné světlé pruhy, ležící vedle sebe, a přesně ve stejném místě pod nimi dva pruhy zcela podobné, ale mnohem jasnější. Ostrá bílá stupnice spektrografu, která se ofotografovala na desce současně s prvním spektrem, ukazovala, že obě dvojice světlých pruhů mají přesně stejné vlnové délky.
„Bylo již dříve známo, že uhlovodík nazvaný tři čtyři benzpyren může vyvolat u pokusných zvířat zhoubný nádor,“ vysvětloval doprovod filmu.
„Spektrum jasně dokazovalo, že se tento nebezpečný uhlovodík ve výfukových plynech Dieselových motorů vyskytuje, ale tento důkaz nepovažovali badatelé ještě za dosti průkazný a podnikli s oddělenou tekutinou biologický pokus.“ Obraz přeskočil do velké světlé laboratoře s dlouhým kameninovým pultem, umístěným přímo pod oknem. Laborant přivezl na lehkém vozíku několik drátěných klecí, z nichž některé byly prázdné, v jiných zase byly stěsnány bílé myšky, které se čile rozběhly po pultu, jakmile jim otevřel dvířka jejich vězení. Hned za laborantem přišel lékař a zahájil svou práci. Do malé injekční stříkačky nasával po jednom krychlovém centimetru z tekutiny oddělené z výfukových plynů a vstřikoval je myškám pod kůži. Laborant hned po injekci umístil myšky do prázdné klece. Ne všechny myšky byly podrobeny tomuto trápení, určitá část jich nedostala injekci, a ty laborant kladl do zvláštní klece, když předtím poznamenal jejich bílé hřbítky fialovým anilínovým inkoustem. Zakrátko byly odbaveny všechny myšky z klece označené písmenem A a přišly na řadu myšky z klece, na jejímž štítku bylo namalováno B. Napohled se nijak nelišily od obyvatelek předchozích, ačkoli patřily k jinému kmeni myšek. Prošly stejným postupem, část jich dostala injekci, část nikoli, myšky bez injekce šly zase do zvláštních klecí.