Hoši litovali myšky podrobené píchání injekční jehlou a jejich soucit s nimi ještě vzrostl, když je film předvedl, jak vypadaly za dva měsíce. Ty, které dostaly injekci a pocházely z klece označené A, měly většinou tělíčka znetvořená různě velkými nádory. Ploužily se pomalu a bez zájmu o své okolí po červeném hlazeném kameni laboratorního pultu, zatímco jejich družky, nesoucí na hřbetě vybledlý anilínový pruh, rejdily vesele kolem nich. Zvláštní bylo, že všechny myšky z klece B, ať již dostaly injekci či nikoli, byly zdravé a čile pobíhaly po pultu, hledajíce mlsně nějaké sousto.
„Jak to, že těmhle myškám se nic nestalo?“ podivovali se hoši.
Před mnoha lety, v době, kterou zachycoval film, podivovali se tomu stejně největší odborníci, zabývající se výzkumem vzniku rakoviny.
Vysvětlení přišlo o řadu let později, když se podařilo probádat vlastnosti nejmenších nepřátel člověka, baktérií nebo mikrobů a ještě, mnohem menších virů.
Baktérie byla živočichem, živočichem podivuhodným, který se množil neobvyklým způsobem a byl tak malý, že unikal zraku, ale přece jen to byl živý tvor. Zato virus po dlouhá staletí byl neviditelným nepřítelem člověka a společně s baktériemi ničil jeho zdraví a přiváděl jej předčasně do hrobu. Byl mnohem menší než baktérie a choval se nesmírně záludně. Měl podivuhodnou vlastnost, která dlouho klamala ty, kdo se zabývali jeho výzkumem. Když se jim podařilo oddělit ho s nesmírným množstvím jeho druhů od rostlin, které napadal stejně jako živočichy, počal se tvářit jako neživá hmota. I v těle žijících tvorů, ať již rostlin nebo zvířat a lidí, choval se velmi záludně. Byl daleko menší než buňka, o které se dlouho vědci domnívali, že je nejmenším útvarem živé hmoty, schopným přijímat zvenčí různé látky a živit se jimi. To mu umožňovalo žít mezi nimi nepoznán, „maskován“, jak říkali odborníci. V tomto údobí své existence byl jen skrytým nepřítelem člověka, nepřítelem, jenž ještě nezahájil záškodnickou činnost a jen tiše číhal na vhodnou příležitost.
Pěstitelé tabáku se často setkávali s podivnou chorobou, ohrožující jejich sklizeň. Na listech tabáku se objevily temně hnědé skvrny, seřazené do pravidelných útvarů, připomínajících mozaiku, složenou z pestrých kamínků. Nazvali tuto chorobu mozaikovou nemocí a stáli před ní bezradně už proto, že neznali jejího původce. Ruský badatel D. I. Ivanovskij oddělil v roce 1892 po dlouhém úsilí z listů takto postižených zvláštní látku. Zjistil, že krystalizuje a že má stejné složení jako bílkoviny. Jeho objev upadl v zapomenutí a po 43 letech jej znovu učinil Američan Stanley. Věda zatím už pokročila a Stanleyho práce vzbudila pozornost a byla dále rozvíjena. Po krátkém váhání se badatelé shodli v tom, že tu jde o podivuhodného neviditelného jedince, který má mimořádné schopnosti: v těle hostitelově — jako zde byl tabákový list — se chová jako živý tvor a mimo ně jako neživá hmota, schopná krystalizovat jako kterýkoli nerost. Dali mu také jméno, nazvali ho virus, což znamená v latině jed.
Bylo to správné pojmenování, ačkoli v té době si ještě nikdo neuvědomil, jakým zhoubným jedem je virus všemu, co žije, a jaká smrtelná onemocnění způsobuje. Trvalo dlouho, než se badatelům podařilo virus spatřit. Obyčejný mikroskop, schopný zvětšit předměty nejvýš dvoutisíckrát, úplně tu selhal. Potom nahradili fyzikové světelný paprsek elektrony, velmi rychlými, drobnými, oku neviditelnými částicemi záporné elektřiny, a pomocí magnetů a elektrických polí je soustředili na pozorovaný předmět. Tak vznikl elektronový mikroskop, zvětšující desettisíckrát a za zvláště dobrých poměrů i stotisíckrát.
Elektronkový paprsek odhalil skrytého škůdce, i když ještě nebyl s to ukázat jej ve všech podrobnostech. Virus byl až tisíckrát menší než buňky a dovedl se mezi nimi znamenitě skrývat. Elektronovým mikroskopem byl objeven i v rakovinných nádorech a tehdy poprvé pojali biologové podezření, že je původcem této zhoubné nemoci.
V polovině dvacátého století vznikl mezi nimi prudký boj o to, zda je tento názor správný, anebo mají pravdu ti, kdo tvrdí, že rakovinu vyvolávají vnější vlivy, mezi nimi určité chemické látky, jako je například uhlovodík 3,4 benzpyren. Stoupenci virové teorie tvrdili, že přítomnost takových „rakovinotvorných“ uhlovodíků byla prokázána i ve žluči naprosto zdravých lidí, kteří se dožili úctyhodného věku a vůbec neonemocněli rakovinou. Odpůrci virů zase odmítali průkaznost snímků z elektronového mikroskopu a na důvodech, které uváděli, bylo mnoho pravdy. Nebylo možno popřít, že zvětšovací technika elektronového mikroskopu je velmi primitivní. Mnohý biologický předmět, jehož snímek se měl zhotovit, musil být předtím opatřen velmi tenkou vrstvou kovu; tehdy byl elektronový paprsek různě pohlcován v různě hutných částech předmětu a mohl vytvořit na fotografické desce obraz předmětu skládající se z různě světlých částí.
„Jsou to stínové obrázky umrtvené živé hmoty,“ posmívali se odpůrci virové teorie a měli v podstatě pravdu. Přesto prokázal elektronový mikroskop badatelům, zkoumajícím nejmenší částice živé i neživé hmoty, cenné služby. Ukázal jim také poprvé nesmírně zajímavého jedince, kterého věda neznala a který se projevil jako úporný nepřítel baktérií a nejcennější spojenec člověka v jeho boji s těmito původci nakažlivých chorob. Dostal jméno bakteriofág, žrout baktérií, a bylo neobyčejně zajímavé pozorovat jeho činnost. Ačkoli byl tisíckrát menší než baktérie, přisál se s nesmírnou energií k tenké blance chránící její tělo, prokousal ji a pronikl do jejího nitra. Tam ji potom začal hltat, ale dřív než strávil celý její obsah, rozpadl se na veliký kolektiv mnoha set bakteriofágů, kteří vítězně zaujali místo, kde dříve žila baktérie.
V polovině dvacátého století stáli badatelé, přede všemi těmito objevy v údivu a celkem bezradně. Vyskytl se názor, který razil sovětský biolog G. M. Bošjan, že virus, bakteriofág i sama baktérie jsou celkem jen různé jevy společné podstaty a důkazem různých přechodů nebuněčné hmoty v buněčnou. Bošjan však byl potírán i vlastními krajany.
Trvalo téměř sto let a stálo to práci mnoha set kolektivů nejschopnějších odborníků, než všechny tyto záhady byly uspokojivě objasněny a lidé byli zbaveni svých nejmenších, a přitom nejzhoubnějších nepřátel, virů a baktérií. Dvě cesty tu vedly k úspěchu: nesmírné zdokonalení protonového mikroskopu a uplatnění označených atomů při výzkumu života virů a baktérií. Jak protonový mikroskop, tak atomy označené atomy stejnorodými, ale radioaktivními, vysílajícími neviditelné, dobře zjistitelné záření, byly známy už v první polovině dvacátého století. V proto novém mikroskopu byl elektron nahrazen protonem, velmi rychlým atomovým jádrem/vodíku. Tím bylo teoreticky možno zvětšovat až čtyřmiliónkrát, ale praktické provedení naráželo na stejné potíže jako u elektronového mikroskopu. V první polovině dvacátého století nebylo možno prosvětlovat předměty protonovým zářením jinak, jen když obdržely tenkou kovovou masku, která pohlcovala protony do té míry, že na fotografické desce vznikl stínový zvětšený obraz předmětu. To ovšem znamenalo práci s materiálem mrtvým a pokovením i pozměněným, zcela stejně jako u elektronového mikroskopu. Protonový mikroskop sice předměty dále zvětšil — ve srovnání s mikroskopem elektronovým —, ale v podstatě na nich neukázal žádné nové podrobnosti.
I s tímto nedokonalým protonovým mikroskopem však byl učiněn nový objev, o němž se později ukázalo, že má základní význam pro zachování a prodloužení života. Byl to objev podivných tělísek tyčkové podoby, která byla ještě stokrát menší než viry. Zpočátku jim badatelé říkali tyčinky X, později, když byly prozkoumány jejich vlastnosti, dostaly jméno proto geny, prvotvůrci. Skutečně se ukázalo, že na jejich přítomnosti a činnosti závisí, zda se z nebuněčné hmoty vytvoří virus a jeho dalším vývojem baktérie. Ale to všechno bylo zjištěno po mnohaleté práci a teprve potom, když se podařilo zdokonalit protonový mikroskop tak, že zvětšil živou hmotu věrně do všech podrobností, aniž bylo potřebí umrtvit a pozměnit ji nánosem kovové vrstvičky.